Moravské jeskyně


Když se řekne moravské jeskyně, každého hned napadne Moravský kras, Punkva, Macocha atd. Morava však oplývá ještě mnohými jinými lokalitami s velmi rozmanitými jeskynními systémy.

JESKYNĚ NA TUROLDU

Vzhledem k naší nadcházející spolkové cestě do Pavlova, zamíříme při své pouti moravským podzemím také nejprve na  Pálavu, respektive do Mikulova.
Nejméně nápadný z trojice mikulovských vrchů - Turold - totiž proslavily především jeskyně, které byly širší veřejnosti známy už v 17. století a jejich výzdoba byla velmi žádaná mezi šlechtou, která si v oněch dobách na svých sídlech budovala módní "grotta" neboli umělé jeskyně. V dávné minulosti byly vůbec prvním místem, které člověk na Mikulovsku osídlil. Stopy hned čtrnácti kultur, které byly na Turoldu objeveny, řadí toto místo k nejčastěji obývaným lokalitám Moravy. Člověk se ale k tomuto významnému vrchu zachoval po svém. Velkou část vysoce čistého vápence, ve kterém se jeskyně nacházely, odtěžil a semlel. Těžba po 1. světové válce postupně ustala a po roce 1951 byly objeveny další, doposud skryté podzemní prostory v délce přibližně 2 000 metrů. Dnes jsou zdejší jeskyně známé hlavně díky osmi druhů netopýrů, kteří je obývají a pro osud zbývajících jeskyní určitě představují menší nebezpečí než lidé. Jeskyně jsou od sezóny 2004 znovu zpřístupněny.
Jeskyně je pestrým labyrintem chodeb a síní, vytvořených podél zlomů, výrazných puklin a vrstevních spár. Vznikla převážně korozí a pozdějším odlamováním a postupným zřícením stěn a stropů v tektonicky extrémně porušených vápencích. Jeskynní vchod vede do systému velmi členitých chodeb o několika úrovních. Nejvýše položené patro tvoří holé puklinovité chodby mezi mohutnými skalními bloky. Prostornější síně má patro střední. Spodní patro tvoří strmě klesající chodby, uzavřené vodou. Stěny prostor mají neobvyklou morfologii. Vápence jsou tu korodovány do mimořádně členitých tvarů, připomínají podmořské korálové útesy s množstvím dutinek, jejich bělostná kamenná pěna přechází místy do hráškovitých až keříčkovitých výrůstků s trsy drobných třpytivých krystalků čistého kalcitu.
Klasická turoldská výzdoba se vyskytuje pouze ve třech jeskyních na světě, pouze tato je však přístupná veřejnosti.
Svůj jeskynní útvar má Na Turoldu i česká brankařská legenda Dominik Hašek. Jeho jméno nese jeden z balvanů v jeskyni. čas a voda totiž tento vápencový kámen upravily do tvaru silně připomínajícího rozkročeného hokejového brankaře, který očekává útok.
Mezi mnohé zvláštnosti se řadí fakt, že jeskyně Na Turoldu je nejsušší jeskyní u nás. Procento vlhkosti dosahuje pouze osmdesáti procent, proto se zde téměř netvoří krápníky.

JAVOŘÍČSKÉ JESKYNĚ

Další z moravských jeskyní, které mají souvislost s naším spolkem, jsou Javoříčské jeskyně, neboť zde prodělal Jakub svůj speleologický křest a sem jezdíval objevovat krásu jeskyňaření.
Javoříčské jeskyně patří mezi naše nejpůvabnější jeskynní systémy. Leží ve vrchu Špraňku, asi 12km jižně od Mohelnice, jen 1km jihozápadně od obce Javoříčko.
O objev Javoříčských jeskyní se zasloužil lesní správce Vilém Švec z Javoříčka. Od roku 1937 s přáteli postupně pronikal do předpokládaných prostor. V dubnu roku 1938 pronikli velmi nebezpečnou a namáhavou cestou ze Svěcené díry do hlavních prostor - Masarykova dómu a přilehlých síní. Nedlouho poté byly objeveny Pohádkové jeskyně. Výzkumy pokračovaly i po elektrifikaci a novém zpřístupnění jeskyní dnešním vchodem v roce 1953. Dvacet let po objevu, v dubnu 1958, došlo k průniku do systému jeskyní Míru. Ty se dál větví na Vojtěchovskou a Březinskou chodbu.
V současné době je známo přes 3,5 km chodeb, z nichž 788 metrů je zpřístupněno pro veřejnost. Jeskyně má překrásnou krápníkovou výzdobu, jejíž bohatost vyniká ve dvou mohutných prostorách - Suťovém dómu a dómu Gigantů. Kromě nejběžnějších typů krápníkové výzdoby, která místy dosahuje úctyhodných rozměrů, je zde bohatý výskyt i tzv. heliktitů, což jsou krápníky, které rostou proti zákonům gravitace: Dominantou je též přes 2 metry vysoká záclona. Veřejnosti nepřístupné nižší patro tvoří složitý labyrint chodeb propojených propastmi, upadající do hloubky až 60 metrů a dodnes není zcela prozkoumáno.

JESKYNĚ NA POMEZÍ

V červnu roku 1999 vyjel Řev přírody poprvé do Ramzové v Jeseníkách. Nedaleko Ramzové u obce Lipová-lázně se nachází Jeskyně Na Pomezí.
Systém tvořený úzkými puklinovými chodbami, které se v místech křížení rozšiřují v dómy, byl zčásti znám již v roce 1936, ale až v roce 1949 byla jeskyně prozkoumána v celém rozsahu. Zpřístupněna byla roku 1950.
Jeskyně Na Pomezí Jsou to největší jeskyně v Česku, které vznikly rozpouštěním mramoru, tedy krystalického vápence. Mezi typickou výzdobu zdejšího podzemí patří nátekové útvary, které vytvářejí kaskády a krápníky.
Velká část jeskyní patří k tzv. jeskyním živým. Vytvářejí se v nich sintrové povlaky, nové krápníky a formují se starší krápníkové útvary. Na vzniku dnešních jeskyní se podílela povrchová i podzemní voda z říčky Vidnávky.
Návštěvníci projdou Ledovým dómem, Dómem u smuteční vrby, Římskými lázněmi či královským dómem a po 530 m dlouhé podzemní procházce vyjdou znovu na povrch. Průvodce, který vás bude po celou dobu provázet, vám sdělí určitě mnoho zajímavých informací, možná vám bude vyprávět i o kamenném srdci, které po cestě uvidíte. Srdce Kdo se ho prý dotkne, tomu se do roka splní jeho přání. Ovšem tuto informaci nemohu potvrdit. Proto raději na krápník nebudeme sahat, co kdyby to bylo třeba obráceně.

ZBRAŠOVSKÉ ARAGONITOVÉ JESKYNĚ

Opravdovým unikátem nejen u nás ale i v Evropě jsou Zbrašovské aragonitové jeskyně, které najdeme pod Zbrašovským vrchem v levém břehu řeky Bečvy v lázních Teplicích nad Bečvou.
Jeskyně byly objeveny na přelomu roku 1912-13 a v dnešní době je zmapováno 1240 m chodeb s výškovým rozpětím 55 m. Zpřístupněný návštěvní okruh je dlouhý 375 m a jeho prohlídka trvá 60 minut. Jsou součástí Národní přírodní památky Zbrašovské aragonitové jeskyně, vyhlášené v roce 2003, zahrnující krasový svah levého břehu Bečvy na ploše 7,74 ha.
Jeskyně tvoří složitý komplex chodeb, dómů, komínů a puklin v několika výškových úrovních a jsou jedinými zpřístupněnými jeskyněmi hydrotermálního původu v ČR.
V jeskyni vyvěrají teplé minerální vody a vyskytují se výrony oxidu uhličitého. Účinkem teplých par vzniká aragonit a krystalizuje do tvarů podobných vločkám. U vývěrů vod se usazováním minerálů vytvořily duté krápníkové krátery - gejzírové stalagmity. Jeskyně jsou ojedinělé i svou teplotou, která neklesá pod 15°C. Ponurou zajímavostí je jeskyně Smrti - prostor s výskytem nebezpečného sirovodíku, který se stal osudným jednomu z objevitelů Čeňku Chromému.
Poblíž jeskyně se nachází nejhlubší propast v Česku. Z větší části je zatopená vodou a hloubka je minimálně 273,5 m, hlouběji zatím nebyla prozkoumána.
Propasti se dříve říkalo jednoduše Propast nebo Propasť (na konci písmeno ť). Hraničtí Němci ji nazývali dle umělé pověsti Gevaterloch (česky Kmotrova díra). Prý se tam propadla zem pod kočárem, který jel na křtiny, kde kmotrem měl být ďábel. (Pověst se vyskytuje v mnoha značně odlišných variantách.) V první polovině 20. století někdo utvořil v literatuře nové "vtipné" jméno Macůška, podle Jurendeho poznámky: "Das Gevaterloch, eine Mazocha im kleinen." ("Kmotrova díra, Macocha v malém.") Tento tvar se místními obyvateli nepoužívá. Navíc, jak výše řečeno, je Propast mnohem hlubší než Macocha (138,7 metrů).

MLADEČSKÉ JESKYNĚ

Mladečské jeskyně jsou bez nadsázky světovým unikátem z hlediska krasového vývoje. Ve svém nitru ukrývají celé skalní město, jež obdivují filmaři i speleologové. Léčí se zde děti s nemocemi dýchacích cest.

Mladeč je obec v Olomouckém kraji, která leží asi čtyři kilometry západně od městečka Litovel na východním okraji Bouzovské vrchoviny, tedy blízko chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví. Mladečské jeskyně jsou trojúrovňový labyrint chodeb a dómů v hustě zalesněném krasovém kopci Třesín nedaleko obce. Tyto vápence pocházejí z prvohorního devonu, tj. z doby asi před 400 milióny lety.

Jeskyně byly objeveny v první polovině 19. století a dnes jsou z velké části zpřístupněné veřejnosti. V jeskyních bylo nalezeno velké množství kostí pravěkých zvířat a kostí pralidí, spolu se stopami jejich dávné činnosti - ohniště, kamenné nástroje. Lidské fosílie tu byly nalezeny od roku 1881. Bohužel, v té době nebyl prováděn systematický výzkum ani odborné vykopávky. Lidské kosti byly nalezeny smíchané mezi kostmi zvířecími, a navíc tu pracovalo několik navzájem nespolupracujících badatelů. Dohromady představují jeden z největších souborů kostí ranného pravěkého Homo sapiens. Kosti patřily asi desítce mužů, žen a dětí.
Význam mladečských fosílií v posledních letech stoupl, neboť dle nejnovějších měření patří nejstarší známé skupině aurignaciénských Homo sapiens, minimálně v oblastech střední a západní Evropy. A pokud ponecháme stranou vzpomínané fragmentární rumunské nálezy, potom v celé Evropě.

Ve světle moderního bádání lze z mladečského souboru vyvodit dva závěry:
Za prvé moderní lidé zřejmě přišli do Evropy dříve: ne před 35 tisíci lety, jak se donedávna předpokládalo, ale před 50 až 40 tisíci lety. Za druhé se tím potvrdilo poměrně krátkodobé překrývání evropských populací pravěkých Homo sapiens a neandrtálců. Z uvažovaných až 20-ti tisíc let se zúžilo na méně než polovinu. Moderní lidé v Evropě kompletně nahradili neandrtálce očividně bez významnějšího promíchávání.

Trpké zkušenosti z historie střetů vyspělejších a méně vyspělých etnik evokují představu genocidy. Víceméně však probíhala spíše jakási lovecko-sběračská konkurence, při které lidé vytlačovali neandrtálce do nehostinnějších koutů krajiny. A ti se tam dožívali kratšího a kratšího věku, a při nízké porodnosti postupně v klidu vymřeli.

JESKYNĚ NA ŠPIČÁKU

Nejstarší písemně doloženou jeskyní ve střední Evropě je jeskyně Na Špičáku. Název je odvozen od jména kopce Špičáku (516 m) u Supíkovic.
Jeskyně Na Špičáku se nacházejí nad prastarou obchodní cestou z dnešního Polska na Moravu a Slezsko, v jejím nejvyšším bodě. Snad proto se o jejich existenci vědělo již v historických dobách. Bývaly prostě nazývány Supíkovické jeskyně. Nejstarší písemné zmínky se datují k roku 1430 (Antonius Walle) ze starých pokynů pro hledače zlata; s tím souvisí také skutečnost, že byly mylně pokládány za rudné opuštěné štoly. O žádné jiné jeskyni v ČR se nezachovala starší písemná zmínka.

O jejich znalosti mezi lidem svědčí epigrafické záznamy vyryté v jeskyních, malované nápisy (letopočty) a kresby na skalních stěnách. Tak je tu např. letopočet 1519, 1564, 1613 a další, jež po sobě zanechali lidé, kteří se sem uchylovali z nejrůznějších důvodů. Podle A. Kettnera je autentičnost těchto záznamů dána i tím, že jsou překryty sintrovými povlaky, vytvořenými v průběhu dalších staletí. Není ani vyloučeno, že jeskyně sloužily ke kultovním účelům, zvláště českým bratřím, na což by poukazovaly kresby na stěnách. Náboženské skupinky se tu mohly setkávat bez obav, že bude jejich úkryt tak snadno odhalen jako úkryty na povrchu. Stěny chodeb jsou zčernalé od sazí z ohňů a loučí, krápníková výzdoba vzala za své (krápníky lidé časem pozuráželi a vynesli ven - zbyly z nich jen pahýly) a zůstala uchována jen v nepřístupných místech jeskyní nebo v současné době na místech do té doby nepřístupných a tedy neznámých.

Není bez zajímavostí, že téměř na celá staletí upadly jeskyně v zapomenutí. Po zprávách z 15. a 16. století následuje skoro úplná odmlka. A zase roku 1806 se o nich zmiňuje R. Kneifl, pak přichází krátká zmínka roku 1837, až konečně v letech 1884 jsou jeskyně zpřístupněny veřejnosti za vstupné. Provozovatelem byl tehdy Sudeten - Gebirgs - Verein a v jeskyních se svítilo karbidkami. Vlivem nedostatečné údržby však jeskyně v první polovině 20. století zpustly a nenašel se ani vhodný provozovatel. Podobně jako v případě jeskyní Na Pomezí ujal se jich konečně v roce 1949 Komunální podnik v Jeseníku, aniž by však došlo k podstatným změnám. Teprve další provozovatel se postaral o jejich úpravu, včetně elektrického vedení a osvětlení, a tak byly předány veřejnosti v roce 1955.

K nejcharakteristějším znakům jeskyní Na Špičáku - nehledě na epigrafické skalní záznamy - patří výrazné chodby srdcovitého profilu, které spolu s hlavní chodbou vytvářejí opravdový labyrint. Na mnoha místech jsou stěny i strop povlečeny silnou vrstvou suchého nebo rozbředlého „nickamínku", který se návštěvníkovi jeví v podobě třpytných růžic. Je to kašovitá hmota rozloženého vápence, který se vysrážel při silném průsaku vody. Hojným živočichem v jeskyních Na Špičáku je zejména netopýr, jehož přítomnost na stabilním místě zanechává nahromaděné netopýří guano.


Poznámka: Jeskyněmi Moravského krasu se zde nezabýváme.

Zdroj: internet