| Labe, Úpa a Bílé Labe, Jizerka a Mumlava, Otava, Jizera, |
| Radbuza, Vltava, Svratka, Ostravice, Dračice, Metuje, Lužnice |
Bude to již pomalu 10 let, co jsme se v Řevu přírody rozhodli, postupně navštívit
prameny českých a moravských řek.
Jak je tento projekt, který od nás nedávno opsala ČT (Zpět k
pramenům), doposud realizován, popisuje následující výčet:
V roce 1996 jsme při slavné Expedici Krkonoše samozřejmě také stanuli u
pramene Labe. Bylo to poprvé, avšak nikoli naposledy. Od té doby jsme tam
zavítali ještě nesčíslněkrát.
Labe pramení na Labské louce v Krkonoších v nadmořské výšce 1384 m. Republiku
opouští u Hřenska v nadm. výšce 115m. To je ovšem všeobecně známo. Víte však, že
pramen Labe byl kdysi pokřtěn? To se stalo tak:
Spory o území mezi slezským hrabětem Schaffgotschem a českými Harrachy se
pokusil roku 1684 vyřešit královehradecký biskup Jan z Tallemberka, který se na
hřbetu velblouda vydal k prameni. Když zvíře padlo, pokračoval v cestě usazen v
nosítkách a pramen 19. září pokřtil. Sporům tím však nezabránil, definitivně
skončily až roku 1710, kdy území připadlo české straně. Ve stejném roce byl u
pramene postaven seník, roku 1748 bouda k letnímu ustájení dobytka, dokonce se
uvažovalo o stavbě kostela, ale k té nikdy nedošlo. První bouda zanikla roku
1765. Pramen byl pak vysvěcen ještě jednou, a to v roce 1884 vrchlabským děkanem
W. Weberem.
Studánka byla opatřena betonovou skruží, v roce 1959 byla na blízkém balvanu
odhalena deska na počest Jana Buchara, znalce a propagátora Krkonoš. Na podzim
roku 1968 tu byly umístěny plakety výtvarníka Jiřího Škopka, které představují
24 měst, jimiž řeka od pramene protéká.
(...více)
Úpa a Bílé Labe
K prameni řeky Úpy jsme zavítali již dávno.
Přesné datum nevím. Je to tím, že Úpa pramení velice nenápadně až
anonymně v Úpském rašeliništi, které leží západně od Sněžky v prostoru mezi
bývalou Obří boudou a Luční boudou, kudy náš spolek procházel již nesčíslněkrát,
aniž bychom si uvědomili, že zde vznikají dokonce řeky tři: Úpa, Bílé Labe a
Lomnička (Lomniczka), odtékající na polskou stranu hor.
Úpa strmými skalnatými srázy spadá do karu Úpská jáma. Zprava přijímá Sněžný
potok z Krakonošovy zahrádky, na dně Obřího dolu pak zleva Rudný potok. Dále pak
teče Obřím dolem do Pece pod Sněžkou, kde vytváří malou vodní nádrž. Po 78
kilometrech se u Jaroměře vlévá do Labe. Až do roku 1856 se po Úpě plavilo
dříví, zejména pro královské rudné doly. Později při jejích březích vznikaly
textilní továrny, papírny a malé vodní elektrárny. K vysvětlení dávného
pojmenování řeky nutno připomenout, že "upa" znamená v jazycích baltských či
slovanských vodu (též "opa").
Název Bílé Labe je vlastně zdvojenina, neboť Labe (latinsky Albis ze slova albis
- bílý) znamená něco na způsob bílé řeky.
(V této souvislosti upozorňuji na zajímavou souvislost názvu řeky Labe s pohořím
Alpy a s dnes tolik populárními elfy: Vodní toky jsou v okolní krajině obecně
čímsi světlým, v některých skandinávských jazycích je dokonce "elfr" obecné
slovo pro řeku. Alpy jsou pak sice horami elfími, současně však horami bílými,
na jejich vrcholcích prostě leží sníh.
Elfové jsou podobně jako voda bytostmi světlými. Slovo se však posléze stalo
rovněž synonymem noční můry (v němčině), vyskytuje se v některých středověkých
označeních pro choroby typu uřknutí, v angličtině "elfish" znamená zlomyslný.
Tento významový posun ze světlého na temné souvisí především se systematickou
prací středověké církve, která se pohanské nadpřirozené bytosti snažila
prezentovat jako démony.)
Zůstaňme ještě v Krkonoších. Zdá se, že u pramenů Jizerky jsme stanuli
ještě dříve než u pramene Labe, neboť na Horní Mísečky, kde Jizerka sbírá své
prameny, jsme se poprvé jako spolek vypravili již roku 1993. Pramen najdeme vlevo
od přibližováku (při pohledu z cesty od tratí). Jizerka je horská řeka dlouhá 21
km a vlévá se do Jizery u Horní Sytové.
Název Jizerka (Jizera) pochází z prastarého slova isra, které v původním
indoevropském jazyku znamená čirá nebo bystrá.
Mumlava pramení jako Velká Mumlava
na severním svahu Kotle v nadmořské výšce 1360 m, poblíž křižovatky cest, kde se
setkává červená značka z Dvoračky na Zlaťák a Česká cesta (zelená od rozcestí U
čtyř pánů). Sem jsme se zašli poprvé podívat během našeho spolkového pobytu u
pana Henycha na Mísečkách v září 1994.
Mumlava je horská krkonošská říčka, i na české poměry nijak důležitá, ale její
název je, stejně jako ona, malebný. Dostala jej snad od toho, jak si voda
tekoucí přes kameny povídá sama se sebou, vnější svět a člověka nepotřebujíc.
Mumlava ústí zleva do Jizery blízko hotýlku Na mýtě pod Kořenovem. Délka toku je
12,2 km. Řeka protéká Mumlavským dolem a Harrachovem. V údolním toku tvoří
hranici mezi Krkonošemi a Jizerskými horami. Na okraji Mumlavského dolu pod
Ptačincem najdeme Mumlavský vodopád, 10 m vysoký, tekoucí přes celé řečiště.
Otava je po Vltavě a Lužnici třetí největší jihočeskou řekou. Zpočátku
protéká romantickým údolím, ve své střední a dolní části pak krajinou niv, luk a
lesů. U hradu Zvíkova se po 113 kilometrech vlévá do Vltavy.
S jejím pramenem je to však složité.
Řeku pojmenovali patrně již Keltové. Říkali jí Oltavah. Putovali proti
jejímu proudu až do nepřístupných pralesů Gabréty - Pohoří kozorožců,
které nyní nazýváme pěkně slovansky Šumava. Lákalo je zlato. Došli patrně až do
míst nynější Čeňkovy pily. Dál ne. Proč? Buď se krajina výše stala dokonale
neprostupnou nebo se zde už zlatonosná ruda nevyskytovala. Nevím. Jisto však je,
že od ústí říčky Křemelné dál proti proudu ztrácí Otava své jméno a nazývá se
Vydrou (jíž si tak zamiloval Bedřich Smetana, že okouzlen její romantikou složil
symfonickou báseň Vltava).
Pramenným tokem Otavy je tedy Vydra, jenomže ta vzniká v Modravě soutokem tří
potoků: Modravského, Roklanského a Filipohuťského. Tak. A co teď?
V encyklopedii se píše: "Za hlavní pramennou větev (Otavy) je považována Vydra,
která pramení jako Modravský potok ve výšce okolo 1.200 m n.m."
Nic však není tak jednoduché, jak to vypadá! Vydáme-li silničkou kopírující
koryto Modravského potoka proti jeho proudu, dojdeme k rozcestí pod bývalou
hájovnou Březník, která je poslední připomínkou zaniklé osady Pürstling,
jejíž dávnou historii popisuje Karel Klostermann v románu Ze světa
lesních samot. U tohoto rozcestí však, ejhle, shledáme soutok dvou potoků: Březnického a Luzenského, které pak společně pokračují jako potok Modravský, podél něhož jsme
sem přišli. Takže ani on jen tak nepramení!
Kdybychom tedy opravdu chtěli až k prameni Modravského potoka, potažmo Vydry
čili Otavy, museli bychom se vydat půvabným Luzenským údolím proti proudu
Luzenského potoka pod Hraniční horu a Luzný k Hraniční slati, odkud potok
vyvěrá. Tato cesta je však v současnosti nepřístupná.
V září roku 1996 jsme z chaty Forward v Srní, kde byl náš spolek ubytován,
podnikali základní seznamovací výlety po Šumavě. Tehdy jsme poprvé zabloudili k
soutoku Křemelné a Vydry, jakož i do Modravy.
Tehdy jsme poprvé došli tam, kde se rodí Otava.
Během letošního svatováclavského výletu Řevu přírody do Českého lesa podařilo
se nám připsat do spolkové kolonky Prameny český řek navštívené připsat další
figuru (č.14) - pramen Radbuzy. Stalo se tak při našem sobotním výletu do Pivoně*
(24.9.2005).
Foto1
a
Foto2
Pro své bohatství ryb bývaly v minulosti říčky vítaným majetkem, a proto se
některé, většinou ty menší, pojmenovávaly také podle vlastníků pozemků, jimiž
voda protékala nebo je ohraničovala. Mezi ně patří i Radbuza, nazvaná po
pradávném svém majiteli Radbudovi.
Radbuza je klidná řeka, plynoucí většinou širokým údolím. U Horšovského Týna se
stáčí na severovýchod a pokračuje přes Staňkov a Stod do Plzně, kde se stéká s
Mží** a tvoří Berounku.
Ještě malá zajímavost.
Cestou do Pivoně jsme procházeli přes osadu Závist, která
je zcela netypickým příkladem mezi poničenými sídlišti této pohraniční oblasti,
neboť do současnosti zůstala zachována v téměř neporušeném stavu a její
usedlosti, které jsou využívány k rekreaci, si zachovaly původní tvář.
Mezi nimi stojí i chalupa čp. 17, jež sice není na první pohled ničím
zajímavá, leč ...
Že z jedné strany pohoří stéká voda do jednoho moře a z druhé strany do jiného
moře, to je věc všeobecně známá. Ale tvrdit totéž o střeše chalupy, to už je
zvláštnost. Tato chalupa je postavena na rozvodí. Z její severní strany stéká
dešťová voda korytem do nedaleko pramenící Radbuzy a dále do Severního moře, ale
z jižní strany teče do Nemanického potoka, Schwarzachem, Nábou a Dunajem do moře
Černého.
---
* Do Pivoně, vesničky v překrásném údolí obklopeném lesy s bývalým
augustiniánským klášterem a s kostelem Zvěstování Panny Marie, jsme šli přes zříceninu hradu
Starý Hernštejn (878m), pod nímž poblíž vozové cesty před bývalými Hernštejnskými
chalupami pramenní říčka Pivoňka.
** Jméno Mže vykládají slavisté ze slovesa m{zjěti (mžít, kapat), kdežto
germanisté už z předslovanského základu *mighia (močící, tj. s páchnoucí vodou).
Mže vzniká v Bavorském lese, kde jejím pramenným tokem je potok Blätterbach.
Vltava pramení na Šumavě mezi Černou horou a Stráží v nadmořské výšce
1172 m. Okolní vrchovištní rašeliniště je rozvodím Černého a Severního moře. V
nejhornějším toku u Kvildy bývá nazývána Černým potokem, do soutoku se Studenou
Vltavou pak Teplá Vltava. Z hlediska plochy povodí je Vltava naší druhou
největší řekou (28 090 km2) a nejdelší na našem území vůbec (430,2 km).
Od roku 1923 stála u pramene chata (FOTO), jejíž majitel vyhloubil umělou nádrž a do ní
dřevěnými rourami svedl vody skutečného pramene. Na konci 2. světové války byla
chata využita pro zajatecký tábor a v okolí se vyprávělo, že zajatci jsou věšeni
na stromech tak, aby jejich mrtvoly padaly do bezedného močálu. Chata už nikdy
nebyla obnovena a její poslední zbytky byly zlikvidovány v 60. letech 20.
století.
Vltava se v dokladech z 9. st. objevuje jako Fuldaha, později Wultha, v Kosmově
kronice je již poslovanštěna (Wlitaua). Původ má v germánském Wilth-ahwa,
divoká voda*.
V září 1999 jsme se ku prameni Vltavy vypravili z Forwardu v Srní ve dvou
kolonách: pěšky a na kole. Cyklisté, jedoucí jinou trasou, však zastihli pěšáky
až za pramenem (kdesi u Kvildy), mnohé
ve zbědovaném stavu, neboť túra se
ukázala značně dlouhou. Přímo u studánky jsme se tedy nesetkali, nicméně přesto
můžeme tento výlet považovat za první spolkové navštívení pramene Vltavy.
Podruhé jsme se zde objevili při letním pobytu u Vendlů (2002), jak dokazuje i
tento obrázek.
Tentokrát všichni kolmo.
---
* Jsouť ovšem jazykovědci, kteří nesouhlasí s germánským původem názvu
Vltava a dovozují, že slovo Vltava je odvozeno od slovanského slovesa "vltati"
= prýštiti, které je ještě zachytitelné v lašském nářečí. Ostatně "není Vltava
tak divoká jako jiné toky, spíše se sem věcně hodí ,,vltání, t.j.
prýštění'' vody u bývalých proudů u Štěchovic." (PhDr.
J. Enders)
K tomu jen malou poznámku: Jména českých řek jsou velmi stará, původem většinou
neslovanská. Naši předkové si je pojmenovali nejdřív ze všeho, protože pro ně
byly důležité – jednak jim poskytovaly ryby, úrodnou půdu a možnost dopravy,
jednak tvořily přirozenou a někdy i nepřekročitelnou hranici území. Řeka byla
tím známější, čím obtížnější byl její přechod. Koneckonců samo slovo řeka
souvisí asi s latinským rigare – zavodňovat (viz např. irigace –
zavlažovat, vyplachovat, irigátor – vyplachovač).
Svratka pramení v hlubokých lesích jižního svahu Žákovy hory na
Českomoravské vrchovině. Vytéká z rašelinných půd (Černé bahno) a
sotva opustí stinné smrčiny, meandruje v osluněných heráleckých a milovských
lukách. Odtud pochází i dvojí výklad názvu řeky. Tmavou, načernalou vodu
pramenného úseku mohlo označovat starogermánské Swarta a německé Schwarza. Za
pravděpodobnější základ jména řeky je však považováno praslovanské "svrt"
(vrátit), z čehož vzniklo staročeského sworti, tj. vinout se. Byla to tedy říčka
vinoucí se* - Swortka. Jazykovými obměnami pak vzešlo jméno Svratka.
Zhruba 170 km od svých pramenišť, o 600 m níže, se Svratka vlévá do střední
(věstonické) nádrže vodního díla Nové Mlýny. Pod rozlehlou hladinou zmizelo
odvěké ústí Svratky do Dyje.
Nejznámější pramen Svratky se jmenuje Stříbrná studánka** (760m).
Podle pověsti je zde vchod do podzemního města plného pokladů. Voda ze Stříbrné
a nedaleké Křemelné studánky prý měla léčivý účinek.
Toto místo místo se
27.června 1970 stalo i dějištěm vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Žďárské
vrchy. Ustanovující výnos zde na pařezu podepsal prezident republiky Ludvík
Svoboda. Nedaleko pramenu byl zasazen památný buk.
Stříbrnou studánku*** jsme navštívili 22. 5. 2004 během seznamovacího
výletu Řevu přírody po Žďárských vrších.
(FOTO)
Hned následující den však napadlo 10 cm sněhu (!) a tak jsme toho tenkrát
v okolí Tří studní, kde jsme bydleli, o moc více neviděli (něco však přece).
---
* meandrovitě se vracející
** stojí za to připomenout, že Stříbrná studánka inspirovala
básníka Miroslav Bureše k napsání skladby Otvírání studánek, oslavující
dávný zvyk dětí z Vysočiny čistit s nadcházejícím jarem horské studánky. Tento
text roku 1955 zhudebnil Bohuslav Martinů.
***
název Stříbrná studánka odráží úsilí žďárského
kláštera o dolování stříbra ve 13.stol.
Ten den se konečně roztrhaly mlhy a vykouklo sluníčko. Bylo svatého Václava* a my, řevové, jsme se toulali po Zadních horách beskydských.
Někdy kolem poledne došli jsme na Bílý kříž, který se rozkládá mezi vrchem
Sulov (943 m n.m.) na severu a Súl’ov (903 m n.m.) na jihu. Možná i
proto jsme zamířili do horského hotelu Sulov, hodlajíce tam poobědvat. Historky
o tomto obědě, jste jistojistě slyšeli a pokud ne, určitě vám je některý
z účastníků rád a s citem vypoví.
Podstatné je, že když jsme po několika hodinách opustili útroby oné
"restaurace", narazili jsme, někteří stále žízniví, na rezavou trubku zaraženou
do betonové zídky, z níž tenounkým čúrkem vytékala tmavá voda do zakalené louže,
u níž se povaloval plísní povleklý plecháček. Na tím vším křivo zasazený skvěl
se nápis: pramen Černé Ostravice. "Tak tomu se, vážení, říká nomen
omen*," prohlásil kdosi.
Ale abych nekřivdil. Černá Ostravice je pstruhová řeka, která pospíchá
balvanitým korytem od svého pramene ve výšce zhruba 900 m dolů úzkým údolím, kde
zprava i zleva z prudkých zalesněných svahů stékají nové a nové přítoky, až se
ve výšce 521 m, setkává se s Bílou Ostravicí a spolu tvoří řeku Ostravici, jež
se v Ostravě-Hrušově vlévá do Odry (204m).
Své jméno získala řeka podle prudkého, "ostrého" toku, neboť při délce cca 60 km
klesá o 700 m nadmořské výšky.
Ostravice se stala již před rokem 1109 hranicí českého přemyslovského státu a
slezského knížectví opolského.
Levý ( moravský ) břeh byl hraniční oblastí českého státu vystavenou nebezpečí
prvního úderu v případě nepřátelského vpádu.
Pravý ( slezský ) břeh byl v držení vedlejší větve polského královského rodu
Piastovců. Z nich těšínský kníže Měšek uznal suverenitu českého krále Václava
II. Další těšínský kníže, Kazimír I., přísahal roku 1327 v Opavě věrnost českému
králi Janu Lucemburskému a přijal od něj těšínské knížectví jako dědičné léno
českého státu. Od té doby přestala být řeka Ostravice hranicí státní a stala se
toliko hranicí zemskou mezi Moravou a Slezskem. Není jistě bez zajímavosti, že
tuto funkci si podržela až do 1.prosince 1928, kdy došlo ke sloučení Moravy a
Slezska.
---
* 2004
** příznačné pojmenování
Dračice* vytéká z rybníka u Kaprounu v České Kanadě v
nadmořské výšce 668 m. protéká několika rybníky a u Nové Bystřice překračuje
hranici do Rakouska, kde je známa pod názvem Reissbach. Na české území se
vrací u obce Rapšah a pod Suchdolem nad Lužnicí se vlévá zprava do Lužnice.
Tato řeka, mnohde ne nepodobná Vydře, bývala kdysi i řekou hraniční mezi Českým
královstvím a Dolními Rakousy, dokud část
Vitorazka, které bylo roku 1296
Habsburky od Čech odtrženo a včleněno do Dolních Rakous, nebyla opět roku 1920
vrácena České republice (společně s Valtickem)**.
Na bývalém hraničním mostě přes Dračici jsme poprvé stanuli dne 29.9. 2001 při
cyklistickém výletu z Chlumu u Třeboně, kde jsme bydleli.
Ve vlnách Dračice jsme se také koupávali i při prvním pobytu v Blatě na
České Kanadě (2003), neboť rybníky Žišpašské i Osika, zadržují
vody této dravé říčky.
K jejím prameni jsme se však dostali až loni v červnu a to jak na kole tak i
pěšmo (Kaproun).
---
* Jméno Dračice (dříve se ovšem jmenovala Bystřice) jasně
ukazuje k pojmu drak (z latinského draco, -ónis, znamenající jak "drak",
tak i "had"). Čili řeka bystrá, dravá, klikatící se.
** Dolní Rakousy, včetně Vitorazska a Valticka s Dyjským trojúhelníkem, se
při rozpadu Habsburské monarchie staly součástí proklamovaného Německého
Rakouska (Deutscheösterreich). Německé Rakousko se transformovalo v souladu
mírovou smlouvou ze Saint-Germain en Laye (podepsána dne 10.09.1919) do
Rakouské republiky (Republik Österreich) existující dodnes.
Součástí Rakouské republiky bylo Valticko s Dyjským trojúhelníkem i celé
Vitorazsko až do jeho rozdělení dne 31.07.1920.
ČSR získala část Vitorazka a Valtice podle článku 27.,
odst.6 mírové smlouvy, podepsané dne 10. září 1919 v Sant - Germain - en - Laye.
Metuje pramení v horní části Vlčí rokle v Adršpašsko-teplických stěnách. Její
tok je dlouhý 77 km a v Josefově se vlévá do Labe.
Jméno Metuje patří k praevropské
jazykové vrstvě. Původně se řeka nazývala Medhuje (podoba
Metuje byla lidovou výslovností).
Základem tohoto jména, k němuž máme první doklad až z dvanáctého století (1186
super Methugiam), je indoevropský kořen medh- 'prostřední',
který nacházíme i v litevském říčním názvu Meduja. Česká
Metuje je opravdu 'řeka prostřední'
vzhledem k Úpě a Orlici.
Podle pověsti však za jméno Metuje mohou broumovští benediktíni, konkrétně jáhen
Vitaliáš. Jednou se totiž mnichové vydali na průzkumnou cestu podél toku ještě
nepojmenované řeky:
"Bylo dávno po poledni, když celá výprava zastavila v údolí mezi obrovskými
javory a zde v jejich stínu odpočinula po namáhavé cestě. Mezitím co mniši
odpočívali, odešlo několik mužů, provázejících výpravu, do lesa. Po chvíli jeden
z nich upozorněn bzukotem, objevil silný roj lesních včel. Byly usazeny v dutém
javorovém kmeni a měli tolik medu, že tekl po stromě. Onen muž, překvapený
šťastným nálezem, radostně volal na své druhy: "Med tu je!"-"Med tu je!" Výkřiky
zalétly i k sluchu Vitaliáše, který s ostatními odpočíval.Zamyslil se na okamžik
a pak radostně zvolal: "Bratři, hledáme jméno pro řeku a tu jej máme. "Med tu
je" změníme v "Metuje" a jméno toto naše řeka podrží na věčné časy!" Pak
požehnal jejím stříbrným vlnkám a svolal své průvodce. Všichni souhlasili s
přijatým jménem a řeka Metuje honosí se jím podnes."
My, řevové, jsme se k pramenům Metuje dostali v sobotu 21. května 2005, při
víkendové výpravě na Broumovsko.
Jizera
Řeka Jizera je největším tokem Jizerských hor, který horám propůjčil i své
jméno. Pramení na Smrku, protéká Velkou jizerskou loukou (státní přírodní
rezervace Rašeliniště Jizery) a v celkové délce 15 km tvoří státní hranici s
Polskem. Na své cestě přibírá 34 pojmenovaných přítoků a řadu potůčků
bezejmenných a až k ústí do Labe v rovinaté krajině u lázní Toušeň
má celkovou délku 165 km. (Asi 140 kilometrů její délky je splavných pro
vodáky.) Jizera je vskutku životadárnou řekou, i když nám občas ukazuje také
svou nevlídnou tvář. Archeologické nálezy dokazují, že při jejím toku našli
příznivý domov již lidé v mladší době kamenné před 7000 až 7500 lety a pak také
Keltové v 1. tisíciletí našeho letopočtu. Ti dali řece také jméno. Slovo Jizera
v jejich řeči znamená bystřina, rychlý tok. Říše Keltů byla rozsáhlá, zaujímala
území též na západ od českých hranic. A tak mají řeky s podobným jménem také
jinde: v Severním Tyrolsku ( Rakousko ), jejich řeka Isara se pak vlévá do
Dunaje,ve Francii je řeka Isére, která se vlévá do Rhóny, Nizozemskem protéká
řeka Ijzol.*
Řekl jsem, že Jizera pramení na Smrku. Ale s pramenem Jizery jsou,
zdá se, potíže. V literatuře se totiž obvykle uvádí, že pramení v Polsku, na
mapě Jizerských hor je pramen zakreslen na české straně. Kdo ví, jestli je vůbec
znám ten pravý začátek. Jisté však je, že prameniště leží v jihovýchodních
svazích hory Smrk (1124)** v nadmořské výšce 850 m.
Řev přírody stanul u pramene Jizery roku 1999
(Pátečci).
Lužnice pramení v Rakousku na úbočí Reichelbergu (jižní svah Novohradských hor)
v nadmořské výšce 990 m.
Na naše území přitéká jako říčka nad Novou
Vsí, odkud vede přes turistický přechod šipkami značená cesta k prameni. Na
našem území měří její tok 153 km a má spád 117 m. Pod Týnem nad Vltavou se vlévá
zprava do Vltavy.
Jméno řeky Lužnice, které je prvně doloženo v roce 1179 jako Lunsenize rivulus,
roku 1185 jako Lvsnitz, se patrně vyvinulo ze staročeského názvu pro "lužní
řeku, vodu protékající luhy".
Nicméně u Ferdinanda Vaška jsem nalezl i jiný názor. Ten říká, že Lužnice
dostala jméno podle toho, že se nešetrně chová ke svým břehům, podobně jako
Volha či Volga v Rusku, Olza na Těšínsku, Luha a Ludina u Hranic či Leg v
Haliči. Jejich jména mají společný kmen "luh" a nazvány byly podle oluhování*
či omýváni břehů.
Ku pramenům Lužnice jsme dorazili v červnu roku 1999.
---
* Dříve pro prádlo vařil se luh čí louh, kterým se špína vyluhovala či
vyloužila.