Výzkum začal v roce 1982 a nejprve vedl do Harvardského botanického muzea, jednu z předních institucí ve světě v oboru etnobiologie. Jeho ředitel, profesor biologie Richard Evans Schultes, strávil třináct let v tropech, kde studoval tradiční léčitelství různých domorodců. Jeho zřejmě nejznámější prací byl objev jedu kurare, který domorodci v povodí Amazonky používali k usmrcení svých obětí. Alkaloid D-tubocurarin se začal používat jako důležitá složka anestezie v chirurgii díky svému mocnému účinku uvolňování svalů.

Richard Evans Schultes byl rozeným terénním výzkumníkem, avšak byl v té době příliš zaneprázdněn. Proto doporučil jiného etnobiologa, svého bývalého studenta. Wade Davis měl v té době 28 let a doktorát z biologie. Vyrůstal v borovicových lesích Britské Kolumbie a na Harvardskou univerzitu přišel v roce 1971. Ovlivnil ho příběh v časopisu Life o studentských protestech v roce 1969. Studoval u profesora Schultese a pod jeho vlivem se rozhodl odjet do Jižní Ameriky studovat místní rostliny. Schultes vyslal Davise do deštných pralesů Amazonky. Davis vzpomíná, jak ho Schultes vybavil dvěma doporučujícími dopisy a dvěma radami: aby nosil ochrannou helmu a aby vyzkoušel ayahuasca, silné halucinogenní víno.

V roce 1982 profesor Schultes dopisem požádal Wadea Davise, zda by se chtěl zúčastnit výzkumné expedice na Haiti. Jak Davis později uvedl, toto pozvání před ním otevřelo nový svět. Nikdy předtím na tomto karibském ostrově nebyl a také nic nevěděl o afrických tradicích, které se staly základem kultury na Haiti. Samozřejmě na žádné zombie nevěřil a všechny zprávy považoval za pouhé pověry a výmysly.

Týden po osobním rozhovoru se Schultesem Davis přistál na v západní části ostrova Hispaniola, v Haiti, vyzbrojen hypotézou, jak získat drogu zombie, pokud taková droga existuje. Objevil zemi materiálně chudou, avšak kulturně bohatou a obklopenou tajemstvím. Byl překvapen soudržností haitské společnosti. Zjistil, že na ostrově se téměř nevyskytuje zločinnost, sociální chaos, ani žádné zneužívání drog nebo alkoholu, jak bylo běžné na jiných karibských ostrovech. Kulturní bohatství a soudržnost společnosti zřejmě vycházely z pohnuté historie ostrova.

Během francouzské okupace koncem 18. století bylo v letech 1780 až 1790 přivezeno na ostrov asi 370 tisíc otroků z Afriky. V roce 1791 se černí otroci vzbouřili a vytvořili tajné skupiny. Vyhnali francouzské majitele plantáží a úspěšně odrazili útoky jednotek Napoleonovy armády, které měly revoltu potlačit. Haiti se stalo na dalších sto let jedinou nezávislou černou republikou v karibské oblasti, jejíž lid nikdy nezapomněl na své africké dědictví. Davis uvedl, že Haiti je více africkou zemí než Afrika. Když se západní pobřeží Afriky osvobodilo od koloniální nadvlády, přestaly do karibské oblasti proudit černí otroci. Podstata víry obyvatel Haiti je jedinečná, avšak současně velmi africká.

Davis objevil, že mnoho haitských rolníků provozuje praktiky voodoo, propracovaného náboženství s africkými kořeny. Bylo mu zřejmé, že stereotypy voodoo nejsou pravdivé. Všude na venkově však nacházel souvislosti zvláštního sociálního světa. Voodooisté jsou přesvědčeni, že mohou přímo hovořit s většinou duchů, kteří obývají náš svět. Voodooistická společnost je systémem vzdělání, práva a lékařství a obsahuje etická a morální pravidla, která regulují společenské chování. V zemědělských oblastech tajné společenství voodoo mnohem více než v západní Africe ovládají každodenní život stejně jako haitskou vládu.

Přestože většina cizinců považuje zombie za určitý místní folklór, někteří badatelé jev zombie považovali za realitu a pokoušeli se nalézt vědecké vysvětlení. Několik z nich, kteří hovořili o působení nějakých drog, neuspělo. Nathan Kline, který pomáhal financovat Davisovu expedici, marně hledal vysvětlení stejně jako Lamarque Douyon. Neblíže se dostala Afroameričanka Zora Neale Hurston. V roce 1938 publikovala knihu "Tell My Horse" o voodooistické společnosti. Věděla o tajných společenstvích a byla přesvědčena, že zombie jsou reálným jevem. Nepodařilo se jí však nalézt přijatelné vysvětlení.

Wade Davis po svém příletu na Haiti využil několik kontaktů, které před odletem získal. Reportér britské BBC, který se znal s Angelinou Narcisse, mu doporučil, aby pohovořil s Marcelem Pierrem, majitelem nočního podniku Eagle Bar v Saint Marc. Pierre Byl také kouzelníkem voodoo a poskytl reportérovi BBC vzorek fyziologicky aktivního prášku neznámého složení. Davis ho proto navštívil, aby ho přesvědčil ke spolupráci. Tvrdil mu, že je "představitelem mocných, avšak utajovaných zájmů v New Yorku" a že je ochoten zaplatit za kouzelníkovy služby. Pierre souhlasil a Davis mu slíbil blíže neurčenou finanční částku. Davis pak strávil jeden den pozorováním, jak Pierre sbírá různé magické složky včetně úlomků lidských kostí a míchá je dohromady. Davis díky znalosti rostlinných a živočišných jedů ihned věděl, že žádná ze složek nemůže způsobit mocné projevy zombifikace. O tři týdny později Davis Pierra znovu navštívil a prohlásil, že Pierre je šarlatán. Rozzuřený kouzelník Pierre mu předal druhou ampulku a tvrdil, že v ní je skutečně jed. Davis však vysypal část obsahu na dlaň a rozetřel ho na kůži. "Jsi mrtvý muž", řekl Pierre a očekával Davisovu reakci. Přestože prášek skutečně mohl být jedem, Davis zachoval klid. Proto nakonec Pierre svolil, že Davisovi ukáže skutečnou přípravu jedu.

Prášek, který David získal v malé ampulce, vypadal jako suchý černý popel. Obsahoval části ropuch, mořských červů, ještěrek, pavouků tarantulí a lidských kostí. Pro poslední složku se Pierre vydal v noci na dětský hřbitov. Jed se rozetře na kůži oběti. Asi po hodině postižený člověk má pocity na zvracení, obtížně se mu dýchá. Na rukou a nohách pociťuje bodání jako od špendlíků, které se postupně šíří po celém těle. Současně s tím se od hrudníku ke končetinám rozšiřuje necitlivost kůže a svalů a nepříjemný pocit brnění. Postižený člověk se nemůže hýbat a z nedostatku kyslíku má promodralé rty a lůžka pod nehty. Během asi šesti hodin se jeho metabolismus zpomalí na úroveň obtížně odlišitelnou od smrti.

Davis zjistil, že složení prášku nebylo nikdy přesné. V pěti získaných vzorcích se množství složek lišilo, avšak podíl fyziologicky aktivních látek byl zhruba stejný. Účinek jedu také nebyl zaručený. Davis byl přesvědčen, že jed někdy oběť paralyzoval, jindy ji usmrtil. Někdy oběť zemřela ještě dříve, než byla z hrobu vykopána. Jed však působil dostatečně dobře na to, aby mezi lidmi udržoval pověsti o zombie.

Analýza prášku přinesla další překvapení. Když Davis odjížděl na ostrov, domníval se, že aktivní látkou bude durman [Datura strammonium], který mimo jiné obsahuje atropin podobně jako rulík zlomocný [Atropa belladona]. Durman je psychoaktivní bylina, která roste v západní Africe a v dalších tropických oblastech a často se užívá k rituálním a kriminálním účelům. Davis objevil durman také na Haiti a proto se domníval, že stojí také za jevem zombie.

Hypotéza o durmanu však měla několik vážných nedostatků. Durman ve vysokých dávkách může způsobit strnulost, avšak nemusí způsobit úplnou nepohyblivost, která vždy provází jev zombie. Navíc může při vysokých dávkách snadno způsobit smrt.

Další ze složek, jíž Pierre použil, byl druh mořských ryb, které jsou schopny se v ohrožení nafouknout a zvětšit několikrát svůj objem. Mnoho těchto ryb obsahuje silný jed tetrodotoxin, jeden z nejúčinnějších neproteinových jedů, které známe. Davis zjistil, že každý ze vzorků obsahoval také tento jed.

Zřejmě nejznámějším druhem těchto ryb je fugu, která je v Japonsku považována za výjimečnou pochoutku. V Japonsku fugu mohou připravovat pouze vrchní kuchaři se zvláštním osvědčením. Vrchní kuchař odstraní většinu jedovaté tkáně, avšak připravená ryba má stále fyziologické účinky. Konzument cítí brnění v zádech a slabé bodání v jazyku a ve rtech a především určité opojení. Každoročně několik desítek Japonců zemře v důsledku otravy rybou fugu.

Davis se rozhodl prostudovat japonskou literaturu, aby si potvrdil účinky ryby fugu. Případy otravy se podobají stavu zombie. Postižení zůstávají při vědomí, avšak nemohou mluvit ani se hýbat. Byl zaznamenán případ, kdy člověk, který "zemřel" po konzumaci ryby fugu, se probudil až po sedmi dnech v márnici. Dále byl zaznamenán případ, kdy se člověk po konzumaci fugu probudil až v rakvi. Téměř všechny příznaky postižení Clairvia Narcisse se shodují s příznaky otravou rybou fugu, včetně toho, že byl při vědomí, když lékaři konstatovali jeho smrt.

Wade Davis byl přesvědčen, že záhadu vyřešil. Avšak tím jeho výzkum neskončil. Samotný jed z člověka zombie neudělá. Japonci, kteří se otráví rybou fugu, se nestanou zombie. Pokud otravu přežijí, po několika dnech se obvykle uzdraví. Davis chtěl vědět, proč a jak zombifikace pokračuje.

Hledal proto odpověď ve struktuře a víře haitské společnosti. Byla zombifikace pouze určitou občasnou kriminální činností? Davis zjistil, že nikoliv. Zjistil, že Clairvius Narcisse a další muž, s níž hovořil, byli venkovští páriové. Druhý muž byl zloděj. Narcisse opustil své děti a činil si nároky na bratrovu půdu, na níž neměl právo. Byl přesvědčen, že jeho bratr zaplatil bokorovi, kouzelníkovi voodoo, který se zabýval černou magií, aby Clairvia potrestal.

Wade Davis v různých částech Haiti sbíral různé jedy. Dostal se tak do nepřímého kontaktu s tajnými společenstvími voodoo. Vrátil se ke studiu anthropologické literatury o Haiti a využíval informace od svých kontaktů. Díky tomu porozuměl společenské struktuře společnosti, v níž zombie vznikají.

Davisův výzkum odkryl důležitost tajných společenství na Haiti. Tyto skupiny mají svůj původ v bandách uprchlých otroků, které organizovaly odpor proti francouzským otrokářům koncem 18. století. Společenství jsou otevřena mužům i ženám a ovládají určitá území Haiti. Jejich setkání probíhají v noci. V mnoha zemědělských oblastech je hluk jejich divokých rituálů slyšet na míle daleko. Davis je přesvědčen, že tato tajná společenství nesou odpovědnost za dohled nad společností a zombifikace je jedním z nástrojů pro udržení pořádku. Zombifikace tedy má také svoji společenskou logiku. Bez hlubšího pochopení může vypadat jako kriminální činnost. Avšak v haitské zemědělské společnosti má přesně opačný význam. Představuje trest uznávaný autoritami a formu vládní politiky. Pro haitské zemědělce zombifikace je dokonce horší trest než smrt, protože člověka zbavuje jeho vůle a nezávislosti.

Voodooisté jsou přesvědčeni, že pokud člověk zemře, jeho duch se rozdělí do několika různých částí. Dostatečně mocný čaroděj může spirituální aspekt člověka ("bon ange", dobrý malý anděl) uvěznit a tělesný aspekt zbavený vůle použít jako otroka.

Davis studiem odborné literatury o otravách tetrodotoxinem zjistil, že pokud postižený člověk přežije prvních několik hodin po otravě, sám se zcela vzpamatuje a přivede k životu. Avšak zombie zůstávají bez vůle, v jakémsi transu, jehož příčina je přisuzována kouzelníkovi. Davis se domníval, že psychologické trauma zombifikace může být způsobeno durmanem nebo jiným jedem. Durman zesiluje ztrátu orientace po otravě tetrodotoxinem. Tetrodotoxin a durman jsou však pouze formou, v níž se kulturní síly a víra mnohokrát zesilují a zbavují člověka jeho vůle.

Davis nebyl schopen zjistit četnost výskytů zombifikace na Haiti. Přesto lze počet zombie odhadnout na základě počtu poprav ve Spojených státech amerických. Není však podstatné, kolik lidí zemřelo na elektrickém křesle, ale to, že takový trest existuje. Lidé na Haiti nemají strach ze zombie, ale z toho, že se jím stanou.

Davis přisuzuje svůj úspěch při řešení záhady zombie svému přístupu. Přišel na Haiti s otevřenou myslí a snažil se pochopit místní kulturu a společnost. Využil své intuice, neměl žádné předsudky a následně nedělal žádné soudy. Využil to, co se naučil od Richarda Schultese, který žil mezi Indiány jako Indián. Davis se začlenil do haitské společnosti a pronikl až do tajných společenství, kde tančil v jejich nočních rituálech. Jeho přínos k pochopení haitské kultury je zjevný. Novináře se Davise ptali, jak dokázal jako běloch získat potřebné informace. Avšak samotná otázka naznačuje, že tazatel vůbec nerozumí haitským obyvatelům, kteří neposuzují člověka podle barvy jeho kůže.

Zdroj:  Gino Del Guercio: The Secrets of Haiti's Living Dead. Harvard Magazine, January/February 1986, pp. 31-37,
zpracoval: Jiří Svršek, Natura