LISTOPAD 2005


30. 11.

Oidipus
Řevové nezapomeňte, dnes večer Pod Palmovkou !
 Jarda
První adventní svátek - svatý Ondřej
 Začátek adventu připadal od 7. století na první neděli před svatým Ondřejem.
 Lidová víra připisovala od pradávna noci sv. Ondřeje čarovnou moc. Svatoondřejská noc byla považována za jednu z nejmocnějších nocí roku. Snad to souviselo s kultem pohanských démonů, kteří ve starých legendách vystupovali 30.listopadu z hlubin země a svými reji otevírali bránu chladnému a krutému božstvu zimy a mrazu. Světec byl považován za mocného pomocníka při zaříkávání zlých duchů.
O svátku svatého Ondřeje se prováděla řada magických úkonů a věšteb. Kdo se chtěl dovědět něco bližšího o své budoucnosti, zašel o svatém Ondřeji za babkou kořenářkou nebo obecním pastýřem. Ti připravili pro zvědavce čtyři hrnečky. Všechny se překlopily na dřevěnou desku dnem vzhůru a pod každý se položila některá z čarodějných věcí, hrst hlíny se hřbitova, kus čerstvě upečeného chleba, hřeben a prsten. Když si někdo vybral hrneček, pod nímž byla prsť, znamenalo to do roka smrt a zkázu,hřeben nemoc, chléb majetek a život v dostatku, prsten svatbu.
Svatý Ondřej byl také považován za patrona nevěst a o jeho svátku neprovdané dívky "čarovaly ženicha". Například na Slezsku lily v tento den dívky olovo. Roztavily je na lžíci nad svíčkou a přes klíč, jehož zuby vytvářely kříž, rychle vylily do studené vody. Z tvaru, ve kterém olovo ztuhlo, se usuzovalo na to, jaký jejich příští manžel bude: štíhlý, tlustý, krásný, ošklivý, hrbatý... Ve tvaru olova však dívky hledaly i symboly řemesel a usuzovaly na povolání budoucího ženicha. Jinde dívky hledaly podobu budoucího ženicha ve vysekané díře v ledu, kde jim stíny měly prozradit jeho zjev. Jinde děvčata klepávala na dveře kurníku, a pokud se jako první ozval kohout, děvče se mělo v příštím roce vdát. Pokud slepice, dívka měla ještě rok počkat.
Umberto Eco o krizi víry
Počínající advent je kritickou dobou roku pro obchody a supermarkety. Měsíc před vánocemi se v nich zboží prodává nejrychleji. Vánočně našňořený vousatý tatík má pro děti jediný význam - dárky - a nemá nic společného s původním svatým Mikulášem. Ten kdysi způsobil zázrak a obdaroval věnem tři chudé sestry, které se pak mohly vdát a uniknout jinak nevyhnutelné prostituci.
Autorem těchto slov je vynikající italský spisovatel Umberto Eco, který pokračuje paradoxní větou, že lidské bytosti jsou zvířata s náboženských citem. Naše příznačná psychologická potíž spočívá v tom, že můžeme jen těžko projít životem bez ospravedlnění a naděje, kterou nám poskytuje náboženství.
Můžete namítnout, že tento názor vyvrátila už pozitivističtí vědci v 19. století, ale právě oni jsou jeho nejlepším důkazem, že stále platí. Tito lidé se na jedné straně snažili popsat celý vesmír výhradně materialistickými pojmy, ale jakmile se setmělo, utíkali na nějakou spiritistickou seanci a snažili se vyvolávat duchy mrtvých. I dnes můžeme potkat vědce, kteří jsou mimo rámec vlastní úzké disciplíny natolik pověrčiví, že vás napadne, zda opravdový nevěřící nemůže být v dnešní době jen filosof a možná že i kněz.
Svůj život potřebujeme ospravedlnit jak sobě, tak ostatním lidem. Naším nejčastějším prostředkem jsou peníze, ale ty nám v nejdůležitějších věcech nepomohou, protože největší problém, kterému čelíme, je hledání cesty, jak přijmout fakt, že každý z nás zemře. Peníze zmohou mnohé, ale se smrtí nás nesmíří.
Jestliže chceme vědět, jaký smysl má naše smrt, můžeme se obrátit k náboženství. My Evropané však ztrácíme víru v organizované církve a naše křesťanská tradice proto upadá. Ideologie, jako byl komunismus, které je měly nahradit, očividně ztroskotaly, ale lidé stále hledají, co je smířilo s nevyhnutelnou smrtí. Spisovatel Gilbert Chesterton prý kdysi řekl, že o člověku, který přestane věřit v Boha, se nedá říci, že už v nic nevěří, protože takový člověk uvěří v cokoli.
Ať už to řekl kdokoli, měl pravdu. Současné umírání křesťanského Boha provází zrod spousty nových idolů, které se na těle křesťanské církve množí jako baktérie. Na všech stranách vidíme podivné novopohanské kulty, všelijaké sekty nebo staronové pověry o klíči Mistra Leonarda.
Umberto Eco píše, že byl sice vychován jako katolík, ale církev později opustil. Přesto bude letos v prosinci jako každý rok se svým vnukem sestavovat křesťanské jesličky stejně, jako to s ním kdysi dělával jeho otec. I v dospělosti má hluboký respekt ke křesťanské tradici, která nám na rozdíl od svých komerčních alternativ pomůže, abychom se vyrovnali se smrtí. Jeden z největších italských spisovatelů závěrem cituje slova mladého hrdiny svého irského kolegy Jamese Joyce, který komentuje své odpadnutí od katolické víry těmito slovy:
"Co je to za osvobození, když opustíme logickou a vnitřně soudržnou absurditu a vyměníme ji za jinou, která postrádá veškerou logiku a souvislosti?" Umberto Eco už jen dodává, že náboženské oslavy velkého křesťanského svátku jsou aspoň jasná absurdita, která má hlavu a patu, což se o komerčních oslavách Vánoc určitě nedá říci.
Zdroj: Daily Telegraph, Český rozhlas 6
---
Umberto Eco * 5. ledna 1932, Alessandria) je italský semiolog (nauka o znacích), estetik, filozof a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů postmoderny a avantgardy 60. let 20. století. Jeho nejznámější dílo je Jméno růže, dále pak Foucaltovo kyvadlo a Baudolino.
Mimozemšťané v nás?
Americký psycholog Frederick Malmstrom z americké vojenské akademie U.S. Air Force Academy objevil typické obrazy mimozemšťanů, uložené v "hlubinách" mozku, v podvědomí každého člověka. Malstrom se zabýval otázkou: proč lidé, popisující svůj únos mimozemšťany, kreslí většinou jeden a tentýž klasický obraz člověka s velkou hlavou, s velkýma šikmýma očima, s malými rty a bradou, s nosem ve tvaru malých vertikálních štěrbin a s šedou kůží?
Existuje ještě nějaké jiné vysvětlení kromě odpovědi, že všichni tito lidé byli skutečně uneseni mimozemšťany? Psycholog upravil portrét ženy s přihlédnutím ke zvláštnostem pohledu novorozeněte, který ještě neumožňuje přesné vidění. Získal tak obraz, který je velmi podobný typickému portrétu mimozemšťana.
Autor této práce dále prohlásil, že lidé, kteří vyprávěli o svém únosu mimozemšťany do létajícího talíře, často mluví o tom, že na chvíli "usnuli" nebo svůj "zážitek" vypovídají v hypnóze, kdy se jim vybavují portréty únosců.. V takovémto stavu v mozku člověka reálné obrazy soupeří s vizuálními šablonami, uloženými v hlubokém podvědomí. Jednou ze základních šablon, uložených v mozku každého člověka, je obraz matky, kterou novorozenec spatří krátce po svém narození.
Doposud se totiž nikdo nezabýval otázkou, že nevyvinutý zrak novorozeněte vnímá tvář matky jinak než oko dospělého člověka. To znamená, že popisované únosy mimozemšťany, jak již dříve někteří odborníci předpokládali, nejsou spojeny s reálnými událostmi, ale jedná se o odraz některých psychických procesů u člověka.
V případech, kdy lidé, přesvědčení o svém únosu mimozemšťany, vypovídají v hypnóze, potom v podvědomí ukrytá šablona prvního portrétu matky může "vyplavat" na povrch, což je některými lidmi vnímáno jako důkaz "vzpomínky" na únos humanoidními kosmickými bytostmi. Skutečnost je patrně zcela jiná.
Zdroj: www.spacenews.ru  a www.technovelgy
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí, František Martinek
Gestalt Terapie
Tuto metodu realizace osobního růstu prostřednictvím sebeuvědomění (je podobná metodě skupin encounteru, je ale mírnější) vytvořil Friedrich (Fritz) Perls (1893-1970). Tento původně berlínský psychoanalytik měl po 2. světové válce praxi v USA a tehdy vznikla gestalt terapie. Vychází z názoru, že představy, pocity a činy jaksi souvisí s celou osobností (z německého die Gestap-celistvá bytost). Jestliže reakci na nějakou událost neprožívá celá osobnost, je podle gestalt terapeutů zkušenost neúplná a výsledkem je vnitřní konflikt. Ten pak způsobuje poruchy chování.
(celý článek)
(všechny články o alternativních léčbách)
Bittová se odmlčí
Iva Bittová & Škampovo kvarteto vystoupí v rámci svého evropského turné v Praze. Koncert se uskuteční v pondělí 5. prosince v 19.30 hodin ve Dvořákově síni Rudolfina jako součást Dnů Bohuslava Martinů. Iva Bittová se Škampovým kvartetem představí pražskému publiku pestrý program, ve kterém zazní Janáčkův cyklus Moravská lidová poezie v písních v úpravě Vlada Godára, autorská tvorba Ivy Bittové a skladby Bohuslava Martinů.
Koncert bude posledním vystoupením Ivy Bittové v České republice před plánovanou roční koncertní přestávkou, v níž se bude věnovat kompozici nových skladeb, a zároveň závěrečným koncertem podzimního evropského turné, v jehož rámci protagonisté pražského koncertu vystoupili v Německu, Švýcarsku, České republice, Velké Británii a Belgii.
Co je to věda, pavěda a pseudověda (3)
Fantazie nebo věda?
John Cleves Symmes se narodil v New Jersey roku 1780 a zemřel zde po 49 letech života. Do poslední chvíle věřil, že je Země dutá a uvnitř obývaná. Vchod do Země je na jižním a severním pólu. Počátkem 19. století vstoupil do armády a dotáhl to na hodnost kapitána. Po válce roku 1812 se oženil, vystoupil z armády a živil se obchodem. Přitom však horlivě četl astronomické spisy a 18. dubna 1818 veřejně vyhlásil svoji teorii a duté Zemi, která se uvnitř skládá z pěti soustředných koulí, atd. Kupodivu získal tisíce přívrženců a nakonec požádal neúspěšně a podporu výpravy kongres USA, teprve když se spojil s jakýmsi Reynoldsem a díky jemu se podařilo získat příslib stavby tří lodí. Avšak když byl president Adams poražen ve volbách a nastoupil A. Jackson, byl původní příslib zamítnut.
Stručně řečeno, Symmes byl velmi zklamán a ku konci života on i jeho rodina byli vystaveny obecnému posměchu. A zde se uplatní naše vstupní motto. Padesát let přes Symmesem psal o možné duté Zemi astronom Halley, a matematik Euler. Halley se proslavil objevem komety po něm nazvané a Boiler zase matematikou nikoho ani nenapadlo se jim smát. Ale chudák Symmes byl jimi zřejmě ovlivněni a uvěřil. Z nedávných případů uveďme pana Danikena, Dr. Součka a pana Stangela. První, jak je známo, byl hoteliér, druhý zubař a třetí pak krejčí. Jak je známo, první dva se věnovali záhadám i mimozemšťanům, třetí pak si sestavil přístroj na detekci geopatogenních zón.
(celý článek)
(předešlé)

29. 11.

Advent po našem
Dříve se děti těšily na Vánoce kvůli času strávenému s rodinou, na pouštění skořápek po vodě, rozkrojení jablíčka či zpívání koled u vánočního stromečku. Rodiče se zase vyžívali v pečení 15 druhů cukroví, ve zdobení stromečku, v ozdobném balení dárků a ve vyměňování receptů na bramborový salát.
Dnešní mládež se těší především na prázdniny, hromady dárků a speciální televizní program. Moderní rodiče si cukroví koupí raději v umělohmotné krabici v Delvitě, ačkoli už ze zkušenosti ví, že jsou jednotlivé druhy podle chuti k nerozeznání, zdobením stromečku zaměstnají děti a balením dárků zase usmívající se slečnu ze specializovaného stánku ve velkém obchodním centru.
Lidé se zapomněli radovat z Vánoc jako takových a jejich hlavní prioritou je koupit dostatečné množství dostatečně vhodných dárků a zároveň se z toho nezbláznit. Proto se nám taky stává, že místo abychom k štědrovečerní večeři usedli příjemně odpočatí, jsme unaveni a vyčerpáni zběsilým pobíháním po obchodech, uklízením, vařením….
Každý rok na ulici vídáte zachmuřené a ztrhané obličeje lidí, kteří, i když si minulý rok slibovali, že na tyto Vánoce koupí dárky s dostatečným předstihem, to stejně nechali jako vždy na poslední chvíli a teď horečně běhají po obchodech. Někteří lidé Vánoce doslova nenávidí. Ať už je to kvůli špatné zkušenosti, odporu k přetvářce nad absolutně nevhodným dárkem či celkově té obrovské váze, která se těmto svátkům přisuzuje.
Ale vánoční svátky nejsou jen o dárcích, o hromadném zabíjení kaprů nebo o vánočních dekoracích, na které většinu roku na půdě sedá prach, to přece, milí řevové, všichni dobře víme.
Po dobu toho krásného očekávání, po dobu adventu, budeme si proto na našich stránkách povídat o vánocích jaké byly a jaké by i mohly být.
Adventní věnec
Zvyk používání adventního věnce je starý necelých170 let. První adventní věnec měl podobu dřevěného kola od vozu. Jeho dějiny nás vedou do nejnižších sociálních vrstev obyvatel Hamburku minulého století, přesněji do - Záchranného ústavu pro opuštěné děti. Byla to slámou pokrytá ratejna, chatrč na zapadlém okraji města. Zde pracoval tehdy Johann Hinrich Wichern, mladý pedagog a později zakladatel "Vnitřní misie", který v Göttingenu a v Berlíně studoval teologii.
V roce 1839 poprvé pověsil tento kněz před vánocemi od stropu dřevěný kruh se svícemi. Celkem po obvodu kruhu bylo 23 svící, 4 velké - bílé a 19 malých - červených, na každý den do Štědrého dne. Denně během krátké pobožnosti, nejprve v polední přestávce a později za svítání, byla zapálena jedna svíce. V roce 1851 byla poprvé vyzdobena celá jídelna tohoto útulku jedlovými větvičkami, stejně tak byl zdoben i věnec. Tento předvánoční zvyk se šířil velmi rychle. Poprvé měli adventní věnec v kostele v Cáchách, měl však pouze čtyři svíce*.
Kruhová podoba věnce symbolizuje ustavičnou cestu slunce a zároveň i věčnost. Krátké dny v prosinci nocemi jsou nejtmavějšími v roce. Je to čas bludiček, skřítků a bílých paní, jejichž návštěva, jak se věřilo, zaručila velkou úrodu pro příští rok. Věnce, které byly v oknech obydlí a dvorců, měli ukázat na cestu těmto bytostem. A od těchto světel až k adventnímu věnci, který ohlašuje blízké narození Krista, je už jen krátká cesta. Adventní věnec, jak se domníváme, je nejspíš opakování jednoho starého zimního zvyku. Tento zvyk se vrací tak, jako mnoho jiných, zpět ke kouzlu kruhu a stojí jako symbol pro přírodní sílu. Zelené větve byly v předkřesťanské době přinášeny do domů a chatrčí. Vonící větve jedlí, jak se věřilo, sloužili přátelským lesním duchům jako útočiště a věnce ze slámy měly přinášet požehnání, odrážet zlé duchy. Proto se také obvazovaly zlatými stuhami, znamení slunce.
Tradiční barva adventního věnce je však červená a zelená. Červená upomíná na krev Kristovu prolitou za spásu světa, obě barvy pak symbolizují život. Jako ozdoba se používají také jablíčka, od času ráje jsou plody života - kulaté jako věnec sám a dobré jako Boží přízeň.
---
* Poněvadž adventní čas začíná čtvrtou nedělí před Vánocemi, ustálil se počet svící na adventním věnci na čtyřech.
Gen puberty
Vědci znají gen, který s člověkem mlátí od zdi ke zdi. To on dělá z roztomilých dětiček nesnesitelné spratky.
Puberta je bezpochyby zlomovým okamžikem života. Člověk přestává být dítětem a pomalu vstupuje do světa dospělých. Lidské tělo prodělává během puberty velice důkladnou "přestavbu". Pro biology a lékaře zůstával dlouho záhadou mechanismus, který pubertu spouští.
Nejnovější výzkumy odhalily, že roli detonátoru startující tuto předlouhou řadu změn hraje bílkovina kisspeptin, která se váže na povrchu buněk na bílkovinnou molekulu označovanou jako GPR54.
Objev je odborníky vítán jako skutečný zlom v poznání lidského rozmnožování, protože otevírá nové možnosti k rozeznání příčin předčasného i opožděného nástupu puberty a k jejich případné léčbě. První výzkumy naznačují, že kisspeptin a GPR54 zdaleka neřídí jen pubertu. Ovlivňují funkce lidského těla i dávno poté, že máme přelomovou pubertální fázi života za sebou.
Zdroj: VTM
Co je to věda, pavěda a pseudověda (2)
Sisyfos kdysi a dnes - nová Armáda spásy ?
Sisyfos byl korintský král, který přelstil smrt a dožil se vysokého věku. Za to ho potrestal po smrti v podzemí Zeus tím, že musel valit do kopce velký balvan, který se mu nahoře vždy vysmekl, svalil se dolů a Sisyfos musel začít znova. Odtud sisyfovská práce značí práci marnou, zbytečnou, nedařící se.
Je ovšem záhadou, proč si skeptici dali název Sisyfos - vědec, který nepozná brzy, že dělá zbytečnou práci není vědec, ale břídil. Či snad vědátoři měli na mysli, že je marné přesvědčovat fantasty o vědeckých pravdách? Potom ale jejich způsob přesvědčování je nesprávný, zejména po psychologicko taktické stránce, nebo narážejí na nepoučitelné psychopaty, tvrdící, že pevná hmota není pevná, ale je to zhuštělé duchovno či vykládají pohádky o Tolkienově prstenu a o kontaktech s Mairadim.
Že vědátoři svoje pravdy uplatňují špatně, netakticky i nevědecky, dokazuje řada příkladů, např. ve Vesmíru č. 1-5/1989 i jinde v novinách. Zásadní chybou vědátorské kritiky je, že se pravidelně strefují vedle, nedovedou odhalit skutečné chyby, kritizují maličkosti, píší všeobecně a nekonkrétně a někdy i urážejí. Dopouštějí se i omylů a někdy i podvodů .
Není to ovšem žádná hanba, že nikdo nedovede přesvědčit paranoiky a fantasmagoristy - v tom případě odborník nekoná sisyfovskou, i nervy vyčerpávající práci, ale rychle se vzdálí z bojiště.
Je paradoxem, že i jiní "aktivisté" mají přiléhavý název, namířený nevědomky proti jím samým - tak "Zelení" asi nevědí, že zelená jablka bývají nezralá a kyselá, svinibrodská zeleň a muchomůrka zelená jsou jedovatá a označení zelenáč se dává mladým, nezkušeným holobrádkům. Děti země, pak mnohokrát prokázaly, že jsou skutečně ještě dětmi, bez potřebného vzdělání, zato s dětskými nápady - byly to řetězy rukou přes hranice, ovinutí temelínské elektrárny látkou nebo po pokusném výbuchu francouzské jaderné bomby v září 1995 přejmenovali v Praze Čínskou a Francouzskou ulici na "Testovací". Dříve také vehementně upozorňovali na nebezpečí ozónových děr a ani je nenapadlo, aby nejméně měsíc sledovaly z rádia hlášení o stavu ozónové vrstvy, z něhož by poznaly, že jde o periodický jev. Ostatně i jejich brožurka je plná absurdností a fantazírování - neříká se např. co je, ale co by mohlo být, kdyby..., je možné, apod.
(celý článek)
Behaviorální terapie
Jak se naučit překonávat problémy. Když se smějeme kamarádovu žertu, když zvedáme v hněvu hlas, když trestáme zlobivé dítě nebo chválíme to hodné, bezděky provádíme něco jako behaviorální terapii. V řadě každodenních situací, jako jsou tyto, vedeme jiné lidi k tomu, aby se chovali podle toho, jaké je chceme mít. Chceme aby naši přátelé byli zábavní, naši nepřátelé aby se cítili zastrašeni a naše děti aby vycházely dobře s ostatními.
(celý článek)
(všechny články o alternativních léčbách)
Rokoku je 90 let
Kabaretní pásmo scének a písniček od vzniku Divadla Rokoko v roce 1915 až do konce let šedesátých budete moci shlédnout na představení konaném 5. prosince od 19 hodin v rámci devadesátého výročí v Divadle Rokoko na Václavském náměstí v Praze 1.
Kabaret reprezentuje nejstarší éru Divadla Rokoko, v níž se zde střídalo mnoho známých osobností* především v kabaretních představeních. Éra především kabaretního divadla skončila na začátku sedmdesátých let včleněním Rokoka do Městských divadel pražských.
---
* Karel Hašler, Ferenc Futurista, Jan Werich, Jiří Voskovec, Vlasta Burian, Jára Kohout a další
Záhadná prehistorie (10)
V uvedených souvislostech se tedy kameny z Icy jeví přirozeně v úplně jiném světle.
Acambaro v mexickém státě Guanajuato, píše se rok 1925. Při jedné inspekční cestě objevil dánský obchodník Waldemar Julsrud v doprovodu svého dozorce na pozemcích vlastního ranče malou keramickou sošku, vyčnívající z hlíny na cestě rozmoklé deštěm. Julsrud požádal spolujezdce, aby mu sošku z bahna podal. Nález mu však ničím nepřipomínal jiné předkolumbovské artefakty, které Julsrud při svých cestách Mexikem nezřídka viděl. Následujícího dne se vrátil s několika dělníky na místo nálezu a nechal tam kopat. Na denním světle se brzy ocitly desítky podobných výtvorů. Představovaly lidi, ale i podivná zvířata: obří ještěrky - dinosaury. Julsrud pověřil dozorce Tinajera, aby během jeho nepřítomnosti pokračoval v hledání sošek. Dále dělníkům přislíbil za každý nález několik pesos jako odměnu. Tato finanční pobídka byla nepochybně příčinou vzniku celé řady padělků v Julsrudově sbírce, čítající 33 000 sošek. Podle radiokarbonové metody jsou však mezi nimi i artefakty, které jsou mnohem starší než všechny dosud nám známé předkolumbovské nálezy. Sošky znázorňují lidi se san­dály, řetízkovým brněním a štíty — to je přece jen poněkud atypický oděv pro staré Mexiko. Podobně jako na kamenech z Icy se i zde setkáváme s domestikovanými dinosaury: muži je užívají k jízdě a ženy je krmí.
Nemohlo se takové „soužití člověka a dinosaura" stát zdrojem celosvětově rozšířených pověstí o dracích? „Na Zemi kdysi žili obrovští netvoři se strašli­vými zuby a drápy," vzpomíná jeden indián kmene Zuni z jihozápadu Spojených států amerických. „Potom řekli Oni-na-nebesích těmto živočichům: proměníme vás v kámen, abyste lidem nepřinášeli utrpení, nýbrž užitek. Rozhodli jsme se tedy, že vás proměníme v kámen. Vzápětí nato ztuhla zemská kůra a ty bestie zkameněly. Protože země se mezi všemi kameny zpevnila a ztvrdla, nacházíme ostatky těch bestií všude na světě. Jsou to veliké relikty, někdy tak velké jako kdysi ti netvoři. Nezřídka vidíme stopy mezi skalami, které nám ukazují, že na počátku světa bylo všechno jinak než dnes." Skalní výjev v arizonském kaňonu Hava Supai skutečně zobrazuje tyranosaura ve vzpřímeném postoji. Podle tvrzení místních indiánů jde o „pravěkou nestvůru".
 Hopiové, příbuzenský kmen Zuniů, věří, že „lidé existovali dávno před naším lidstvem". V Knize Hopiů se vypráví o čtyřech světech. První svět — Tokpela - byl nekonečným prostorem, z něhož Stvořitel Taiowa stvořil konečno. Usadil první lidi na místo, nazývající se „výšina" nebo „nebe". Toto nebe, První svět, bylo zničeno ohněm, „protože lidi zachvátila zloba". Druhý svět byl zahuben ledem. Třetí svět, „Kasskara" neboli „Země slunce" zanikla po strašlivé potopě. Naše epocha, jak věří Hopiové, je Čtvrtý svět, jehož konec se už údajně rýsuje v nedaleké budoucnosti. Z geologického pohledu je kosmologie Hopiů podivuhodně smysluplná. Zánik Prvního světa by se mohl vztahovat na celosvětovou vulkanickou aktivitu před 250 000 lety. Zničení Druhého světa by symbolizovala doba ledová před 100 000 lety, zkázu Třetímu světu přineslo období lijáků nebo záplav, k nimž docházelo někdy před 30 000 - 12 000 lety -tedy biblická potopa, respektive potopa známá ze sumerských památek. Tímto způsobem i indiáni kmene Hopi vytvořili kroniku, sahající asi 300 000 let do minulosti - podobně jako Seznamy králů starých Sumerů.
Podle chronologie mexických Aztéků žijeme dokonce už v páté světové epoše. Zatímco podle teorií Hopiů a Aztéků o světových cyklech přežívá z lid­stva vždy jenom několik vyvolených jedinců - například biblický Noe -, hovoří Popol Vuh, posvátná kniha mayského kmene Quichéů, dokonce o čtyřech různých stvořeních, čtyřech lidstvech, beze zbytku vyhubených záplavou, „tekutou pryskyřicí" padající z nebes (zřejmě láva) a zemětřesením. Podle Popol Vuhu pocházejí opice v pralesích z přeživších jedinců druhého lidstva. Darwin by se při vyslechnutí této ideje nejspíš musel obrátit v hrobě... Doktor Damian Nance z Institutu pro tektoniku, oceánografii a geochemii při univerzitě v Ohiu prohlásil: „Za poslední dvě a půl miliardy let existovalo před námi šest lidstev." Mohlo by toto pojetí být základnou pro vyřešení záhady zdánlivých rozporů souvisejících s mnoha nevysvětlitelnými nálezy?
(předešlé)

28. 11.

Zprávy řevské
a ) Ad předsilvestr ve Veselém bizonovi (30.12.). Vzhledem k tomu, že se jedná o velmi žádaný termín, musíme vbrzku upřesnit kolik míst zde vlastně exploatujeme. Rozmyslete si proto, řevové, kdo přijdete, a nejspíše ve středu v divadle to oznamte Táně.
b) Lednový víkend u Frühaufů je ověřen a potvrzen. Pan Benedikt Táně řekl, že můžeme dorazit i dříve než v pátek, neboť parta před námi odjíždí již v neděli večer.
Jarda
Advent
Včera nám "železnou" nedělí začal advent, neboli doba příprav na vánoce.
Název pochází z latinského slova "adventus", což znamená příchod. Myslí se zde na příchod Vykupitele Ježíše Krista. Adventní doba trvá čtyři neděle před slavností Narození Páně 25.12.
První začátky slavení adventu se objevují v jižní Galii a ve Španělsku koncem 4. století. Od 12. do 13. století se stal advent začátkem nového liturgického roku, který do té doby začínal Vánocemi.
Advent znamenal pro prosté lidi na venkově konec podzimních sklizňových prací a přípravu na zimu. V té době už museli mít hospodáři všechno obilí pod střechou. Připravovaly se zásoby na zimu. Hospodyně vařila povidla, sušila švestky, křížaly a všechno se chystalo na změněný režim dne. Citelně se krátil den a dloužila noc.
Doba adventu byla obdobím půstu a církev na to velice dbala. Nesmělo se jíst především maso teplokrevných živočichů. Ryba patří mezi studenokrevné živočichy, a proto je postním jídlem. Objevila se proto i na samém konci půstu při štědrovečerní večeři. Základní zásadou bylo, že se nesmělo mastit ani sádlem, ani máslem. Musely se používat jenom rostlinné oleje. Do postního jídelníčku patřily především zapražené polévky, kaše - hrachová, čočková, nemaštěné vdolky, ovoce a pučálka, což bylo oblíbené jednoduché postní jídlo z hrachu. Ten se dával asi tři dny předem naklíčit a potom se prudce opražil. Buď přímo na plátu nad otevřeným ohněm, nebo později se hrách opražil na tuku a pak přichutil pepřem. Kdo měl rád sladké, použil med. Celý advent byl spojen s různými příkazy a zákazy, nejen v jídle. Převládající barvou adventu byla černá a vůbec temné oblečení. Byla to doba poklidná, kdy si lidé i při večerních zábavách vyprávěli vážné příběhy ze života. Četli kalendáře a různé mravoučné příběhy ze života svatých.
Byly zakázány zábavy, tanec a zpěv. Přesto se o adventu konaly četné lidové obřady a zvyky, které postní zásady porušovaly. Do adventu patřily a patří také čtyři adventní neděle - ta první "železná" neděle letos připadla na 27. listopadu Další tři dnes známe pod názvy bronzová, stříbrná a zlatá.
(...více)
Návrat vlků, medvědů a rysů
Vlk má ze všech našich šelem neoprávněně nejhorší pověst. Přes negativní vztah drtivé většiny společnosti se však v naší krajině pozvolna opět zabydluje. Po více než stu letech se do naší přírody pozvolna vracejí i medvěd hnědý a rys ostrovid.
V loňském dubnu nějaká zvířata, později označená za vlky neznámého původu, usmrtila v západočeském Pošumaví a v bavorské Šumavě několik ovcí a dalších hospodářských zvířat. I když každý rok uhyne daleko více chovaných zvířat jinými způsoby, událost spustila lavinu reakcí v médiích. V novinách se to jen hemžilo titulky typu "Vlk zabiják". Tažení proti vlkům vyvrcholilo zastřelením jednoho z nich 24. dubna 2004 v Bavorsku poblíž naší hranice.
Podobně tomu bylo před několika lety v Beskydech, kam se vlci začali pravidelně šířit ze Slovenska. Situace se tak vyhrotila, že někteří chovatelé ovcí sami vyhlašovali odměnu za zastřelení vlků, myslivci organizovali trestné "vlčí" výpravy a rodiče se báli pouštět děti samotné do školy.
Jen o něco lépe je v našem povědomí zapsán rys. Toho se většina lidí přímo nebojí, zato člověk-myslivec v něm vidí nenáviděného konkurenta. Nemůže mu odpustit, že se s ním musí dělit o svou kořist - lovnou zvěř - a pronásleduje ho.
Proto byla téměř vyhubena nově vznikající populace v Beskydech (v letech 1969-1975), v Jeseníkách (1989-1995) i Labských pískovcích (2000-2003) a ilegální odstřel (pytláctví) limituje jeho současný stav v jihozápadních Čechách. Ačkoli je pytlácký tlak na rysy značný, existují dnes v Beskydech a na Šumavě životaschopné populace.
Z našich velkých šelem veřejnost kupodivu nejvíce toleruje medvěda, byť právě on představuje pro člověka největší nebezpečí.
(celý článek)
Co je to věda, pavěda a pseudověda (1)
Před časem v ranním rozhlase vystupoval dr.Grygar a s nadšením prohlašoval, jak je pyšný na to, že je členem klubu skeptiků, který se nazval Sisyfos, a který navázal již spojení s mnoha podobnými organizacemi v cizině. Tyto spolky mají potírat tzv. pavědu a pavědce. Jmenoval konkrétně léčitelství, homeopatii a geopatogenní zóny, zatímco s UFO se vypořádal již dříve.
Bylo to zneužití rozhlasu, přičemž dr. Grygara ani nenapadlo onu pavědu definovat, tím méně uvést nějaké příklady. Pokud totiž chceme něco kritizovat, o něčem diskutovat, musíme předem objekt definovat, aby podle lidového přísloví jeden nemluvil o voze a druhý o koze.
To platí zcela všeobecně a napsal i jsem to i předsedovi parlamentu, když mluvil o rasismu. Poněkud se tomu divil, což naznačuje zcela jiný způsob myšlení lidí s tzv. humanitním vzděláním.
Nuže, máme řadu slov jako pařez, paštika, paruka, pavéza, pahýl - budeme-li se však snažit být seriozní, potom předpona "pa" znamená něco pokaženého, nedokonalého, ovšem jenom u několika slov, jako pahýl, panožka či snad parohy tomu tak není. Mnohem výstižnější je předpona "pseudo", která je odvozena z řečtiny a znamená něco, co se vydává za něco jiného, předstírá, považuje se za něco, ačkoliv to tak není. Pseudověda je tedy něco, co se vydává za vědu, ale vědou není - uvádí se někdy třeba chiromantie či astrologie.
Pseudokyseliny jsou v chemii nepravé kyseliny Ve skutečnosti však "pa" ani "pseudověda" snad neexistuje, ale jen "pa" a "pseudovědecký" přístup.
Z toho pak plyne, že i vědec obeznalý se svoji vědou, může mít pseudovědecký přístup v oboru, kterému nerozumí, a který pojímá metodami naprosto nevědeckými, například bez dostatečné rešerše a znalostí informací, zato s notnou dávkou skepse a alergie.
(celý článek)
Chiropraxe
Napravování kloubů odstraňuje bolest. Chiropraktici se snaží zkušenýma rukama napravovat poškození kloubů, svalů a zejména páteře. Problémy páteře mohou vyvolat bolest nejen v páteři samé, ale i v dalších částech těla včetně ramene, paže, boků a nohou. Tyto poruchy mohou také někdy vést k ischiasu, ale i k takovým obtížím se zády, jako je bederní ústřel a vyhřez meziobratlové ploténky. V některých případech údajně způsobují dokonce i astma, artritidu, katar, zácpu, migrénu, menstruační obtíže a stres.
(celý článek)
(všechny články o alternativních léčbách)
Kamba v Tróji
V závěru minulého týdne se do pražské zoologické zahrady v Troji přestěhovala gorila nížinná Kamba ze zoologické zahrady ve Dvoře Králové nad Labem. Je to v pořadí páté zvíře obývající v současné době pražský pavilon goril.
Tato dnes již třiatřicetiletá samice prožila téměř celý život v lidské péči, většinu času v páru se svým druhem Tadaem. Od roku 2001, kdy byl otevřen v Praze nový pavilon goril, se s oběma gorilami mohli seznámit i návštěvníci pražské zoologické zahrady. Žili tu ve skupině ještě s mladým samečkem Pongem a se dvěma mladými samicemi Shindou a Kijivu. Během povodně v roce 2002 byla celá skupina přestěhována do Dvora Králové, po roce se Shinda a Kijivu vrátili zpět do Prahy, Kamba s Tadaem zůstali ve Dvoře.
Kamba se tedy vrací do pavilonu a k samicím, které zná. Novinkou pro ni budou samec Richard a rok staré mládě Moja. A právě Moja je hlavním důvodem jejího stěhování. Kamba se má totiž naučit, jak pečovat o mládě, aby i ona mohla úspěšně splnit mateřskou roli.
Záhadná prehistorie (9)
V roce 1970 se v odborném tisku objevila zpráva, že severoamerický antropolog Richard MacNeish, ředitel archeologického oddělení americké Phillips Academy, narazil při vykopávkách v korytě řeky Rio Montaya (přítok Amazonky) nedaleko Ayacucha v Peru na senzační nálezy. V jedné a téže geologické vrstvě objevil vedle kamenných nástrojů fosilie obřího lenochoda (Megatherium), koní, velbloudů, obřích jelenů a prakoček. Obří lenochod vyhynul asi před milionem let, jihoamerického koně a velblouda však postihl stejně tristní osud už před 13 miliony let. O rok později, v dubnu 1971, vykopal kolumbijský antropolog profesor Homero Henao Martin, zaměstnaný na Univerzitě dél Quindio v kolumbijské provincii Tolima, fosilní skelet iguanodona, 20 metrů dlouhého dinosaura, společně s lidskou lebkou, jež na základě fosilizačního procesu téměř dokonale zvápenatěla. Paleontologie nás učí, že iguanodon žil na počátku jurské epochy před 181 milionem let a vyhynul na konci křídy, tedy před 64 miliony let. O tomto nálezu se může kdokoli přesvědčit na vlastní oči: profesor Martin vykopané kosti ještě stále uchovává ve svém institutu při výše uvedené univerzitě. Po zveřejnění těchto informací prohlásil sovětský antropolog dr. A. A. Zubov během svého přednáškového cyklu, který pořádal roku 1974 na pozvání Peruánské národní univerzity v Limě, že indicko-sovětská skupina antropologů objevila roku 1973 při vykopávkách v Indii lidské fosilie v hornině z epochy mezozoika. Mezozoikum (neboli geologický středověk naší planety) bylo rovněž obdobím dinosaurů. Sovětská akademie věd vyhodnotila tento objev přinejmenším jako indicii možné existence lidí před 65 miliony let, ale zároveň rozhodla, že s definitivním soudem ještě počká na další nálezy O rok později, 26. prosince 1974, objevila známá britská antropoložka Mary Leakeyová v okolí vyschlé řeky Laetolli, 40 kilometrů od Olduvaje v Tanzanii, zuby a fosilní kosti jakéhosi hominida. Radiometrické datování údajně stanovilo stáří nálezu na 63 až 75 milionů let. I když je třeba namítnout, že radiometrie bývá u nálezů takto hypotetického stáří poměrně nepřesná, přesto je zřejmé, že zmíněné kosterní ostatky pocházejí přinejmenším z doby velmi vzdálené „oficiálnímu" vzniku druhu Homo sapiens. Mary Leakeyová prohlásila, že tyto fosilie patří do skupiny sapiens; rozhodně je nelze zařadit do jiné skupiny hominidů (např. Australopitekus).
(pokračování)
(předešlé)

25. 11.

Mikuláš
Letos se na Barborce pokusíme proniknout do zákulisí fenoménu zvaného Mikuláš.
Mikuláš chodí s andělem a čertem a rozdává dárky. Jistě. Ovšem, co se skrývá za tím?
Z běžného života přece víme, že nic není jednoduché a za každou větou, za každým gestem či skutkem musíme hledat jiné věty, gesta či skutky. Všechno je jinak.
Zajisté tak i za onou idylickou postavou Mikuláše stojí obrovská mašinérie, nesmírný konglomerát kanceláří, zasedaček a schůzovních sálů, v nichž armáda úředníků se snaží zamítnout veškerá přání dětí směřující k tomu starému dobrému páprdovi - k Mikuláši (anglosasky Santa Claus, francouzsky Noel).
Jak se to stane, že Mikuláš přece jen nějaké ty dárky dětem nadělí, o tom si budeme na Barborce hrát.
Tak do toho, řevové!
Jarda
Vánoce za dveřmi
Včera, jak jste si jistě všimli, započalo odpočítávání vánoc. Dnes máme svaté Kateřiny a v neděli začíná Advent. Těšme se, přátelé, aleluja!
Svátek Kateřiny Alexandrijské, křesťanské světice, panny a mučednice, je jedním z posledních bujarých dnů před počátkem tichého adventního času. Den měl významnou úlohu v lidových obyčejích. Kateřině se dostávalo značné úcty jako patronce univerzit, studentů, vědců, knihtiskařů, jedné ze čtrnácti svatých pomocníků v nouzi. Oblíbenou kratochvílí byly hry o životě a smrti svaté Kateřiny. Byla s ním jako s důležitým dnem selského kalendáře spojena řada pranostik: "Když chodila sv. Kateřina po ledě, chodil sv. Štěpán po blátě." Vázala se k němu i řada zákazů.
Protože světice byla mučena speciálně sestrojeným zařízením o čtyřech kolech s ostrými hroty po obvodu a jejich otáčením bylo její tělo drásáno, nesmělo se o tomto dni pracovat s ničím, co mělo kola, ať to byl povoz, kolovrat, mlýn nebo obyčejný trakař. V den sv. Kateřiny končila dříve pastva a začínalo se se střihem ovcí. Svátek světice byl jedním ze dnů, kdy děvečky a čeledínové dostávali mzdu, mohli se vyvázat ze služby nebo uzavřít novou pracovní smlouvu. Nejbujnější kateřinské oslavy začínaly z večera rozpustilou taneční zábavou. Ve většině zemí platilo při tanci v hostincích „ženské právo". Svobodná děvčata i vdané paní si samy vybíraly tanečníky, nabízely jim občerstvení, platily muzikantům a nestyděly se objednat si sólo nebo pálenku. Jen o půlnoci byla mužům na rozloučenou se svatou Kateřinou dopřána pánská volenka. Často se tancovalo do prvního kuropění a spát se šlo až s prvním slunečním paprskem. Po sv. Kateřině začínal advent, postní doba, kdy platil přísný zákaz tance, zpěvu a zábav.
Reinkarnace - co je to?
Doslova přeloženo to značí značně nepoeticky - Zpět do masa (lat. čáro, carnis = maso, ital. carne = maso, reje známá předpona značící, že se něco opakuje, vrací (nechvalně známé restituce), in je opět známé udání místa). Co se ale vrací do masa? Jednoduše řečeno je to Duše či chcete-li vědomí. Téměř všechna světová náboženství tvrdí, že po fyzické smrti člověk žije dále v podobě své duše a ta se při vhodné příležitosti vtělí do narozeného dítěte. Indové jdou ještě dále a do převtělovacího procesu zahrnují i zvířata. Člověk, který zemře, začne žít, aniž by to tušil v jiném, , snad ještě nenarozeném těle. Tím se reinkarnace liší od transpersonální sugesce a hypnózy, kdy hypnotizér vnutí subjektu myšlenku, že je třeba kohout, slepice, chrobák či skála a dotyčný se podle svých vědomostí tak začne chovat, například zakokrhá. Termín reinkarnace vznikla v anglosaských zemích asi v polovině našeho století. Náš Kafka ani Weinfurter tento termín nezná.
(celý článek)

Jiří Josef Kamel (1661 - 1706)
brněnský rodák, přírodovědec, lékárník a botanik, misionář. Po něm pojmenována camelia japonica, jejíž sazeničky poslal s dalšími cennými přírodninami do Evropy.
Podle sedlčanského magistra farmacie a Kamelova životopisce Josefa Entnera se Jiří Josef Kamel narodil 21. dubna 1661 v rodině brněnského postřihačského mistra (postřihač byl řemeslník, který se specializoval na stříhání látek) Andrese Kamela. Domek tatíka stál poblíž Židovské brány (někde nedaleko ústí Masarykovy třídy do náměstí před brněnským Hlavním nádražím). Nějakou dobu studoval v rodném Brně (na místě, kde se dnes nachází budova Českého rozhlasu Brno, ležela jezuitská kolej - dnes z ní zbyl pouze kostel Nanebevzetí Panny Marie, kterému ovšem neřekne nikdo jinak než Jezuitský kostel).
Asi v 17 letech byl Jiří Josef přijat na jezuitskou misijní školu ve Vídni. Ukončil ji s vynikajícím prospěchem, zejména v přírodních vědách exceloval. Studoval i na gymnáziu v Brně a v tomto městě také roku 1682 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Bylo mu tehdy 21 let.
Když mu skončil noviciát, působil jako "socius infirmarii" v Jindřichově Hradci, později vedl jako apothékář lékárnu koleje v Českém Krumlově, a právě v Krumlově došlo k zásadnímu rozhodnutí o jeho dalším životě. Byl vybrán jako misionář na filipínské ostrovy.
V letech 1687–1706 působil ve filipínské Manile jako lékárník i lékař a jako prvý sbíral, studoval a kreslil flóru i faunu ostrova Luzon. K. Linné na jeho počest vymezil v čeledi Theaceae, čajovníkovité, rod Camelia.
Zdroj: různé

Naturopatie
Pomoc tělu, aby se uzdravilo samo. První muž, který si koupal ve studeném potoce podvrknutý kotník, bezděky prováděl naturopatii-právě tak jako první žena, která přestala přijímat potravu, aby uklidnila zkažený žaludek, a první osoba, která zůstala v klidu a vypotila horečku.
Od samého začátku se naturopatie, tehdy , přírodní léčba , soustřeďuje na pomoc tělu, aby se vyléčilo samo. Usiluje o to léčebnými prostředky různých terapií, k nimž dnes patří chiropraxe, diety a stravování, tělesný pohyb, hydroterapie, masáž, osteopatie, relaxace a dýchání a jóga. Vede také lidi k tomu, aby mysleli pozitivně, tedy raději na zdraví než na bolest a nemoce, a aby žili v dnešním náročném moderním světě co nejpřirozeněji.
(celý článek)
(všechny články o alternativních léčbách)
Memoriál Jana Tleskače již po páté.
Letošní pátý ročník Memoriálu Jana Tleskače - mistrovství světa ve vyjímání ježka z klece se uskuteční v sobotu 26. listopadu od 10 hodin ve společenském sále kláštera Emauzy ve druhé městské části. Ježek v kleci je bezesporu nejznámějším českým hlavolamem. Jeho princip vychází ze dva tisíce let starého čínského hlavolamu v podobě hada, který svírá mořskou hvězdici. Tu je nutno krouživými pohyby ze zajetí plaza vysvobodit.
O titul mistra světa se v Memoriálu Jana Tleskače bojuje ve třech věkových kategoriích - do šesti let, do patnácti a nad patnáct let. Úkolem soutěžících je vyjmout ježka z klece v co nejkratším čase. Časový limit pro hodnocení do soutěže jsou tři minuty. V dosavadní historii šampionátů dosáhl nejrychlejšího času úřadující mistr světa z roku 2004 Jan Trojan z Mělníka výkonem tři vteřiny. Nejmladší účastnicí dosavadních čtyř ročníků soutěže byla čtyřletá holčička, věk nejstarších soutěžících je přes 75 let.
V rámci akce bude probíhat i pestrý doprovodný program: výstavka o životě a díle Jaroslava Foglara, doplňkové hry a soutěže pro děti, prezentace činnosti SPJF a Junáka, křest nového vydání trilogie Rychlé šípy ve Stínadlech z nakladatelství Olympia a dalších tematicky příbuzných publikací z nakladatelství Ostrov. V rámci soutěže bude pokřtěn i první průmyslově vyráběný kovový rozšroubovatelný hlavolam ježek v kleci.
Záhadná prehistorie (8)
V padesátých letech 19. století objevil Carlos Ribeiro, ředitel portugalského Geologického institutu, v údolí řeky Tagus u Lisabonu ve vrstvě myocénu kamenné nástroje prehistorických lidí. Tento nález se bohužel vyznačoval jednou nepřehlédnutelnou „chybou". Podle tradičního pojetí totiž člověk začal opracovávat kameny až v pleistocénu, tedy asi před 2 miliony let. Od myocénu nás však odděluje pět až dvacet milionů let. Na mezinárodním archeologickém a antropologickém kongresu roku 1871 v Lisabonu se o Ribeirově nálezu diskutovalo tak zaníceně, že se vědci rozhodli vyslat do zmíněného údolí vyšetřovací komisi. Při obnovených vykopávkách narazil italský geolog J. Belluci ve stejné vrstvě na další kamenný nástroj. Asi v téže době ohlásil francouzský opat Bourgeois, že poblíž Thenay ve Francii objevil prehistorické kamenné nástroje v oligocenní vrstvě. Oligocén je od nás ovšem vzdálen dobrých 25-38 milionů let. K ověření tohoto objevu přistoupil v roce 1905 německý antropolog Max Verworn k vlastním vykopávkám nedaleko Thenay, přesněji v jihofrancouzském Aurillaku. Verworn odtud vynesl na denní světlo kamenné nástroje z myocénní vrstvy. A konečně J. Reid Moir našel v Cromer Forest Běd, na pobřeží východní Anglie, kovovým nástrojem opracovaný zkamenělý dřevěný artefakt v pleistocénní vrstvě, staré l až 1,5 milionu let. Už roku 1860 narazil profesor geologie G. Raggazoni u italského Castenedola (na jižním okraji Alp) na fosilní lidské kosti v pliocenní vrstvě. Při profesorově důkladném průzkumu vyšlo najevo, že geologické vrstvy nad pliocenní vrstvou byly nedotčené. V roce 1880 vykopal ve stejné vrstvě kompletní lidskou kostru. I v tomto případě byly nadložní vrstvy hornin neporušené, takže pohřeb do hlubší vrstvy lze vyloučit. Zanedlouho byla ve stejné vrstvě objevena ještě ženská lebka. Lebky v obou případech dokonale souhlasily s lebeční strukturou Homo sapiens, nešlo tedy o jakéhosi primitivního raného člověčího předka. Odborný svět tento nález ignoroval úporným mlčením, protože by jeho případným uznáním rázem vzaly za své všechny evoluční teorie, neboť těmito nálezy bylo možné vcelku bez problémů prokázat, že Homo sapiens existoval už před dvanácti miliony let. Carlos Florentine Ameghino, argentinský paleontolog, byl jedním z prvních vědců, který se odborné veřejnosti otevřeně přiznal, že podle jeho přesvědčení je Homo sapiens starý miliony let. Jeho teorie, že počátky lidského pokolení je třeba hledat v Jižní Americe, mu přinesla pouze výsměch kolegů. Každý přece věděl, že „člověk přišel na americký kontinent teprve před 20 000 lety přes Beringovu úžinu". Paleontolog uvedl jako protidůkaz svůj nález kamenných šípů a kostí toxodona, který žil v myocénu a vyhynul asi před 10 miliony let. Kostru tohoto zvířete, skoleného zřejmě šípem - hrot šípu ještě vězel v jeho páteři -, objevil pět kilometrů severně od Miramaru, pobřežního městečka nacházejícího se 800 kilometrů jižně od Buenos Aires. Když v roce 1896 stavební dělníci hloubili v argentinském hlavním městě jámu pro budoucí přístavní doky, objevili 12 metrů pod řečištěm v myocénních sedimentech lidskou lebku. V Patagonii, tedy na jihu země, zaznamenal Ameghino další nálezy v myocénních vrstvách, starých 6-25 milionů let. Našel kovový nůž, kamennou kovadlinu, leštěné dioritové koule a asi dvacet škrabadel; kromě toho i spoustu kostí a lebek, patřících nepochybně druhu Homo sapiens. Od té doby se Patagonie stala pro badatele kolébkou lidstva.
(pokračování)
(předešlé)

24. 11.

Semafor
Vstupenky do Semaforu zakoupeny!
Ve středu 28.12. tedy jdeme na Pension Rosamunda, kterýžto kus měl včera premiéru.
 Poznámka:
Divadlo Semafor se představilo v roce 1959 hrou Člověk z půdy. Od té doby slavilo úspěch s desítkami her, z nichž nejvíce repríz dosáhl Jonáš a tingl tangl a Kytice.
První oporou divadla byla samozřejmě dvojice S+Š, Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Po tragédii, která na Vánoce roku 1969 ukončila život Jiřího Šlitra, se nakonec novým partnerem Suchého stala Jitka Molavcová. Tato dvojice drží dodnes a vystupuje téměř ve všech hrách, které v současné době divadlo Semafor uvádí.
Současný program Semaforu staví na nových (a stále vynikajících) hrách z pera Jiřího Suchého a také na nových písních.
 Jarda
Aktualita
V USA dnes slaví Den díkuvzdání, ovšem chtěl bych obrátit vaši ctěnou pozornost spíše k Británii, neboť dnešní den se zajisté zapíše zlatým písmem do jejích dějin. Začíná totiž platit nový zákon, který ruší nařízení zavírat hospody ve 23 hodin.
Toto nařízení platilo od roku 1915, kdy jej tehdejší moudří britští politici zavedli ve snaze podpořit válečný průmysl prevencí opilosti dělníků.
Stárnutí
Proč stárnu? Otázka, která začne časem zajímat každého člověka, už má odpověď. Profesor Howard Trevor Jacobs minulý týden převzal na Pražském hradě Descartovu cenu udělovanou Evropskou unií. Prestižní vědecké ocenění získal jeho mezinárodní tým za výzkum stárnutí buněk. Poznatky se mohou stát klíčem k elixíru mládí pro staré a nemocné. Profesor Howard Trevor Jacobs z university ve finském Tampere neslevil ze svých nekonvenčních zvyků ani při přebírání Descartovy ceny. Pro toto prestižní mezinárodní vědecké ocenění si na Pražský hrad přišel ve skotské sukni, černém tričku a s hlavou dokonale vyholenou až na malou čupřinku nad čelem. "Howy" Jacobs už je takový. Kostkovaným kiltem dává hrdě najevo skotský původ a výstředními účesy, mezi nimiž nechybí čas od času ani punkové číro, láká studenty na své přednášky. Evropská unie udělovala Descartovu cenu už popáté a tým profesora "Howyho" Jacobse ji rozhodně nezískal díky zevnějšku svého šéfa. Jacobs hraje spolu s kolegy z Finska, Švédska, Velké Británie, Itálie a Francie již léta první housle ve výzkumu mitochondrií. Maličkých buněčných součástek, jakýchsi "bioelektráren", jež mají za úkol vyrábět energii pro většinu pozemských organismů, člověka nevyjímaje. Tým vedený Jacobsem v nich odhaluje tajemství, jež by se mohla stát klíčem k mládí a zdraví pro stárnoucí a nemocné.
(celý článek)
Strach
Strach je hlavní příčina toho, že lidé nemohou čelit smrti. Netuší, co přijde, a proto se bojí. Mít strach z neznámého je v lidské přirozenosti.
V mládí nemáš takovou obavu jako ve stáří. Jsi-li zdravý, nemáš takový strach, jako když jsi nemocný. Pokud to umožníš, strach Ti dokáže zabránit nalézt odpověď na to, čeho se bojíš.
Zajímavé je, že strach ze smrti nebýval vždy součástí lidského postoje k umírání. V počátcích svého vývoje byli lidé mnohem více naladěni na přirozený rytmus života a smrti než dnešní "civilizovaný" člověk. Viděli život dne a smrt noci, život léta a smrt zimy nikoliv jenom jako mrzutosti, které lze odstranit elektrickým osvětlením a ústředním topením, ale jako přirozené cykly ovlivňující vše, co existuje. Slunce pro ně v noci umíralo a ráno se znovu rodilo, země umírala v zimě a opět se rodila na jaře a život z ní rašil tam, kde zůstaly ostatky loňských rostlin. Možná nechápali, jak to celé funguje, ale intuitivně to věděli.
(celý článek)
Dárcovství krve po česku
Na Zvědavci jsem nalezl tento článek:
V České republice je rozšířeno bezplatné dárcovství krve. To je samo o sobě ušlechtilé a pokud je tato cenná látka použita tak, že někomu zachrání nebo prodlouží život je její cena nevyčíslitelná.
Ale protože se tato krev dále zpracovává, skýtá to možnost práce pro odborný personál lékařů a sester a zisku pro různé obchodníky(dovozce setů na úschovu a testování krve atd.) Až posud je vše bez problémů.
Možný problém nastává až ve chvíli, kdy se část takto bezplatně získané krve vyváží z ČR do ciziny, odkud se protihodnotou dováží zpracované krevní výrobky. Vlastně zde probíhá výměnný obchod : krev – výměnou za – zpracovanou krev.
Z české strany odchází do ciziny krev za cenu do níž jsou započteny náklady na získání a uchování krve ( tj. platy, nájmy prostorů, sety na uchování krve, energie atd.), ale není v ní obsažena cena samotné krve, protože tu dávají dárci zadarmo.
Cena kupovaných krevních výrobků je standardní cenou určenou trhem –v ceně výrobků jsou započítány veškeré náklady na zpracování, zisk a zřejmě náklad na koupi výchozího materiálu tj. krve za tržní cenu.
Pokud je pravda výše uvedené, potom Dobrovolní dárci krve financují zisky továren na zpracování krve způsobem o kterém ani neví. Oni dají krev zadarmo a továrna si za ni dá od ČR ( = občanů státu) zaplatit.
Možná se i Vy po přečtení tohoto článku začnete ptát, je li tomu skutečně tak, jak je zde popsáno. Možná se i zamyslíte nad otázkou, proč byla v ČR uzavřena továrna na zpracování krve jejíž výstavba nás stála skoro miliardu Kč(to by potom toto schéma obohacování asi nemohlo fungovat,) A pokud se začnete ptát a uděláte v této otázce jasno, potom tento článek dosáhl svého cíle.
Zdroj: Zvedavec
Hydroterapie
Voda povzbuzuje tělo k uzdravení. Všichni známe odpočinek v lázni či v horké sprše, který z přepracovaných údů vyplaví ztuhlost a bolest. Osvěžující studená sprcha zase dodá čilost. Hydroterapie neboli vodoléčba zná ještě mnohem rafinovanější způsoby použití vody k léčení nemocí.
Hydroterapie spočívá na představě, že voda je základem života. Je základní složkou lidského těla, je také obsažena ve většině potravin Ve svých různých formách: kapalné, pevné (led) a plynné (pára) se používá k navození relaxace, k stimulaci oběhu krve, k odstranění nečistot, léků a alkoholu, k uvolnění ztuhlosti a bolesti a k léčení nemocí
(celý článek)
(všechny články o alternativních léčbách)
Festival Adventní a vánoční hudby
Poslední listopadový a první adventní víkend přivítá Praha opět Mezinárodní sborový festival Adventní a vánoční hudby s cenou Petra Ebena, který se letos dočká svého patnáctého výročí. Zahajovací koncert proběhne ve Smetanově síni Obecního domu. Oratorium Svatá Ludmila Antonína Dvořáka v provedení tří holandských a jednoho českého pěveckého sboru a Filharmonie Hradce Králové zazní v pátek 25. listopadu od 19.30 hodin.
Hodnocená soutěžní přehlídka, která probíhá ve dvou kategoriích - sbory velké a malé, se bude konat V Národním domě na Smíchově. Program je zaměřen na duchovní, adventní a vánoční hudbu. Soutěžní vystoupení budou probíhat v pátek 25. listopadu od 11 hodin až do pozdního odpoledne a v sobotu 26. listopadu od 9 do 15 hodin ve Velkém i Malém sále a budou zdarma přístupné veřejnosti. Zajímavým festivalovým programem bude koncert sborů v kostele U Salvátora v pátek 25. listopadu od 16 hodin, kde vystoupí sbory z Velké Británie, Norska a Maďarska. I tento koncert je volně přístupný zdarma veřejnosti.
Akce festivalu jsou věnovány také obyvatelům a návštěvníkům Prahy. Jednotlivé sbory se představí s vánočními písněmi svých zemí na Staroměstském náměstí - v pátek 25. listopadu od 14 do 18 hodin a v sobotu 26. listopadu od 10 do 16 hodin. Vyvrcholením sobotního odpoledne bude společné zpívání všech zúčastněných sborů na Staroměstském náměstí v 16 hodin pod vedením dirigenta Johanna van der Sandta z Jihoafrické republiky.
Záhadná prehistorie (7)
Jeden vědec, jenž zkoumal záhadu společných stop dinosaurů a lidí přímo na místě, přitom v muzeu narazil na výše zmíněné kladivo nalezené v bloku kamene. Na jeho podnět byla kovová část kladiva předána k rozboru do Metalurgického institutu v columbijské Batelle Memoriál Laboratory (Ohio). Výsledek: nález se skládá z 96 procent ze železa, 2,6 procenta tvoří chlór a 0,74 procenta síra. Jde o v současnosti naprosto nepoužívaný a nevyrobitelný materiál, protože v něm chybí uhlík a křemík. Dřevěná násada byla zkamenělá a vykazovala stopy porézního zuhelnatění. Ke zkamenění dřeva dochází během milionů let, proto nalezené kladivo rozhodně nepochází z novověku. Přesto je tento nález neustále pokládán za sporný a jeho skutečné stáří a původ se dodnes nikomu nepodařilo ani náznakem vysvětlit. Roku 1884 narazili dělníci v kamenolomu u jezera Managua v Nikaragui tři metry pod prastarou geologickou formací v pískovcové vrstvě na otisky lidských chodidel. Přibližně ve stejné době byl poblíž Carson City v Nevadě objeven v břidlicové vrstvě otisk podrážky a v roce 1938 narazili geologové v Berey (Kentucky) ve 250 milionů let staré vrstvě na lidské stopy. Roku 1961 sovětský magazín Směna napsal, že sovětsko-čínská skupina paleontologů pod vedením dr. Chow Ming Chena objevila v poušti Gobi zkamenělý otisk podrážky se zřetelně patrnými švy. Byla dokonce zjištěna i „velikost obuvi" -43. Dotyčná vrstva horniny byla stará nejméně dva miliony let. V roce 1968 narazil amatérský paleontolog William Meister u Antelope Springs v americkém státě Utah na dva zkamenělé, 32,5 cm dlouhé otisky podrážek, vyznačující se zesíleným tlakem na patách. Kromě toho byl při dokročení rozdrcen malý trilobit (prehistorický racek). Možnost padělání tedy můžeme s klidným svědomím vyloučit. Pikantní na tomto nálezu je ovšem skutečnost, že trilobiti vyhynuli asi před 420 miliony let... Ani výše zmíněný nález kladiva nezůstal osamocený. Dělníci při těžbě písku objevili roku 1973 poblíž Aiudu v Rumunsku ve ztvrdlé vrstvě tři zkorodované předměty. Když je odborníci prozkoumali, ukázalo se, že dva z nich jsou vlastně zkamenělé kosti, třetí nález však představovala kovová sekyra. Rozbor na univerzitě v Klausenburgu vedl ke zjištění, že obě kosti jsou kosterními ostatky čelisti mastodonta (vyhynulý druh slona). Sekyra, alespoň podle metalurgické analýzy provedené výzkumným střediskem ICPMMN (Margurele) byla zhotovena ze slitiny dvanácti různých prvků — 89 procent však představoval hliník.
(pokračování)
(předešlé)

23. 11.

Barborka se blíží
Paní Holečková z krkonošské Barborky oznámila včera Táně podrobnosti k našemu letošnímu Mikuláši.
1) Sněhu již napadl dostatek ve smyslu poetickém i praktickém, takže od včerejška prý jezdí vleky (webkamera).
2) Letošní ceny ubytování za osobu a den se snídaní jsou 330,- Kč + 30,- Kč vzdušné.
3) Rozpis našeho rozložení po pokojích najdete ZDE či standardně v sekce Kalendář nebo pod Důležitými upozorněními.
 Jarda
Projekt Photovoice
Asi 250 lidí z různých etnických menšin, kteří žijí v šedesáti vesnicích na severu čínské provincie Ju-nan, pracovalo na dokumentu zachycujícím jejich prostředí a kulturu. Čtyřicet pět snímků z celé kolekce je až do 12. března k vidění v newyorském muzeu přírodní historie. Výstava se jmenuje Hlasy ze země na jih od mraků - tento poetický místopisný název je překlad jména provincie Ju-nan.
Tento dokumentární projekt měl zachytit ohroženou čínskou krajinu i její tradice. Jeho autoři však především chtěli, aby o nich mohli vyprávět sami lidé, kteří patří k nejrůznějším národům žijícím v odlehlé venkovské oblasti na jižní hranici obrovité Číny.
Mnozí z nich jsou negramotní a čínsky vůbec nemluví. Jejich kraj má podle vládních záměrů zaplavit turistika, četné nové silnice a hospodářské investice, které hrozí pohltit místní různorodou kulturu, ale i svéráznou přírodu. Na úbočích hor se například každé jaro objevují růžové květy 162 druhů rododendronů.
Čínští venkované, kteří se na projektu podíleli, dostali od společnosti Eastman Kodak automatické fotoaparáty a prošli krátkým kursem. Učitelé jim však neříkali, jak se dělá pěkný obrázek - místo toho jim ukázali spoustu fotografií a podnítili diskusi, v níž mohli vysvětlit, co a proč se jim líbí. Číňané pak dostali každý měsíc nový film, ukázali si navzájem výsledky dosavadní práce a doplnili je informacemi o pozadí jednotlivých snímků, které byly často velmi objevné.
Pan Ananžu, který zachytil ráno na úbočí posvátné hory, například napsal, že v jeho dětství bylo jezero mnohem menší, protože ledovec na vrcholku tál, vodní plocha se stále rozšiřovala a vesničané nevěděli proč. Mladý muž Hong fotil hlavně svého otce, jednoho z posledních velkých šamanů národa Ji, ve chvílích, kdy prováděl léčebné obřady a obětoval zvířata. Při návštěvě New Yorku řekl, že se bojí, že se otcovo umění a znalosti brzy ztratí. Dokumentární projekt přišel právě včas - tatínek pana Honga nedávno zemřel.
Jiné snímky zachytily těžký život: jsou na nich děti, které sbírají dříví na otop nebo píší domácí úkoly na stěně koše, který nesou na zádech jejich rodiče cestou na pole. Popisek pod obrázkem tibetské ženy, která za sněhové vichřice dojí jačí samici, říká: "I v zimě musíme jít ven, abychom měli mléko."
Tři venkovští fotografové, kteří se podíleli na dokumentárním projektu, byli před čtrnácti dny pozváni do New Yorku, aby se tam zúčastnili kulturní akce v rámci výstavy svých snímků. Řada z nich je opravdu nádherná. Pan Ananžu, který vyfotografoval ráno na horském svahu, kde pase své kozy, řekl, že si krásu, která ho obklopuje, plně uvědomil až ve chvíli, kdy ji uviděl na svém snímku.
Zdroj: New York Times, Český rozhlas 6, http://www.photovoice.org/
Tajemství vltavínů
Malé kamínky připomínající roztavené lahvové sklo se nalézají pouze na několika světových nalezištích. Ty nejkrásnější kousky však lze najít v České republice. Magický vzhled nerostu podnítil lidskou fantazii i vyvolal zájem vědět, kde se tu vzaly. Způsobily to dopady meteoritů, nebo snad mají sopečný původ? Anebo je to pozůstatek války cizích bytostí?
Nerosty s názvem moldavit, georgianit nebo vltavín nemají příliš atraktivní vzhled. Kamínky s tmavě hnědou barvou, přecházející do černé, se nacházejí v Číně, v Kazachstánu, v Indonésii, na Filipínách i jinde. Avšak nejhezčí minerály, zelené a mnohdy částečně průhledné, se vyskytují jen na čtyřech místech. Kromě malého naleziště v USA leží zbývající tři oblasti na území naší vlasti. Olivově zbarvené kousky spečené horniny se nacházejí na Moravě v oblasti Třebíče, v okolí Máchova jezera a především na Českobudějovicku.
(celý článek)
Péřové polštáře jsou zdravější syntetických!
Tým vědců z Manchesterské univerzity zjistil, že slastné usínání na měkkém polštáři může být zdraví škodlivé. V poduškách se totiž ukrývají nebezpečné druhy plísní.
Britský časopis Allergy Journal uvedl, že v početné sérii zkoumaných polštářů objevili šestnáct druhů plísní, které se živí šupinkami lidské kůže nebo výkaly roztočů. Přitom se ukázalo, že v péřových polštářích přebývá méně druhů než v syntetických, které si oblíbil zvláště druh Aspergillus fumigatus. Tato plíseň napadá plíce a dýchací cesty a zhoršuje projevy astmatu. U pacientů po transplantaci způsobuje infekci.
Vědci mimo jiné v polštářích objevili plísně, které jsou jinak k nalezení na vlhkých zdech. Vedoucí výzkumu profesor Ashley Woodcock prohlásil, že se zde skrývá celý miniaturní ekosystém.
"Vzhledem k tomu, že lidé stráví třetinu života spaním, kdy dýchají těsně u potenciálně velkého množství různých druhů plísní, je naše zjištění velmi důležité zvláště pro pacienty s respiračními chorobami, především s astmatem a sinusitidou," řekl.
Zdroj: Plus
Batesova metoda
Je možné dosáhnout zlepšení zraku bez brýlí? Lidé, kterým slábne zrak, se většinou domnívají, že stárnou, a tak rezignují a nosí stále silnější brýle. Stoupenci Batesovy metody ale tvrdí, že několik jednoduchých cvičeni zraku pomáhá udržet oči silné a zdravé a že také zabraňuje jejich nesprávnému používání. Tato cvičeni vypracoval dr. William H. Bates, oční lékař z New Yorku.
(celý článek)
(všechny články o alternativních léčbách)
Festival Filmasia
Na 1. až 7. prosince je pro pražské diváky připravena vydatná dávka asijského filmu, která zaplní kina Světozor a Aero. Festival s názvem Filmasia představí aktuální hity především z východní Asie, například Park Chan-wooka nebo Shinya Tsukamota. Festival zahájí česká premiéra snímku Sympathy for Lady Vengeance korejského režiséra Park Chan-wooka.
Profilovou zemí bude Jižní Korea, která bude mít početné zastoupení v programu. Filmasia chce ukázat, že stejně jako se v šedesátých letech právem mluvilo o československém filmovém zázraku, je nyní toto označení na místě u korejské kinematografie. V sekci Nové filmy z festivalů bude k vidění i několik novinek z Malajsie a v sekci Anime uvidíte díla, která bourají stereotypy o animovaném filmu.
Slavnostní zakončení festivalu ovládne další premiéra, tentokrát půjde o vůbec první evropské uvedení singapurského filmu Cages režiséra Grahama Streetera. Festival doprovodí rovněž výstava korejských filmových plakátů v kině Světozor.
(...více)
Záhadná prehistorie (6)
Existují však kromě „rytých kamenů" z Icy ještě další indicie, že člověk žil už v době dinosaurů?
Londýn v Texasu. Emmě Hahnové je dnes 88 let. Avšak na pozoruhodný výlet, který podnikla jako dvaatřicetiletá žena, si vzpomíná tak jasně, jako by se odehrál včera. Při svém putování totiž objevila jednu z největších záhad dějin, která vědcům na celém světě dodnes skýtá záminku k ostrým kontroverzím. Manželé Hahnovi se jednoho červnového rána roku 1934 vydali na výlet z městečka Londýn na texasko-mexické hranici. Původně chtěli vystoupit na horský hřeben Liáno Uplift, ale zabloudili a po jedenácti kilometrech chůze se dostali do blízkosti vesnice Glen Rose. Při svém namáhavém postupu mimoděk narazili na skalní blok, který byl korunován bludným kamenem. To by samo o sobě nebylo nic zvláštního, kdyby z kamene nevyčníval podivný kus kovu. Chtěli ho vytrhnout, ale marně. Kus kovu, zaražený do kamene? Emmě Hahnové nedopřával tento záhadný nález klidu, a proto se sem později vrátila se svými přáteli. Ani oni se nestačili divit. Nakonec přinesenými nástroji vysekali patnáct centimetrů hluboký a 25 centimetrů široký úlomek kolem záhadného kovu. Nevěřili svým očím, když nakonec drželi v rukou nefalšované kladivo s ulomenou dřevěnou násadou.
Nález putoval do místního muzea a nejspíš by úspěšně jednou provždy upadl v zapomnění, kdyby archeolog dr. Caři Baugh neučinil při vykopávkách poblíž Glen Rose senzační objevy. V prastarých kamenných vrstvách objevil, pěkně svorně vedle sebe, mohutné dinosauří a vedle nich značně křehkým dojmem působící lidské stopy. Zřetelně lze rozpoznat, že někteří lidé byli tehdy obuti, zatímco jiní pobíhali naboso. Profesor geologie dr. John D. Morris z toho usoudil, že tito lidé nutně museli žít před 60 miliony let. Podle zpráv, které přinesl americký zpravodajský magazín Time, se obyvatelé Glen Rose už roku 1908 podivovali tomu, jak mohou být stopy lidí a „obrů" takhle hezky vedle sebe...
Když byly v roce 1984 na ranči Emmity McFallové u Paluxy River nedaleko Glen Rose zahájeny vykopávky, přinesl potvrzení výše naznačených odvážných domněnek dr. Hilton Hinderliter z Pennsylvania State University. „Vlastníma rukama jsem odkryl otisky dvou dinosaurů a jednoho člověka," uvedl do oficiálního protokolu. „O jejich pravosti nikdo ani v nejmenším nepochybuje. Před mýma očima byly objeveny ještě další stopy lidských chodidel v hornině staré 60 milionů let. V epoše dinosaurů tedy nutně museli žít lidé." Tato nesmlouvavá teze dodnes vyvolává vášnivé diskuse.
(pokračování)
(předešlé)

22. 11.

Slunce a globální oteplování
Už nejednou jsme se zmínili o mašinérii celosvětového vymývání mozků provozované masmédii, politiky, některými vědci a bohužel i mnohými tzv. "ochranáři" na téma globální oteplování, respektive jeho příčiny, za něž je považován zásadně jen člověk a jeho "nebezpečné" aktivity.
Naštěstí se stále nacházejí i v řadách vědců jedinci, kteří s tímto dogmatem nesouhlasí.
K takovým heretikům patří i fyzici N. Scafetta a B. West z Duke University, jejichž nedávná studie významně zpochybňuje tradiční pohled na roli Slunce v globální oteplování. Dogma praví, že Slunce k pozorovanému zvyšování teploty globálního klimatu nijak nepřispívá. Není ani divu, zelení proroci vliv nelidských faktorů na hříšné oteplování nevidí rádi, protože trestuhodně snižuje míru provinění lidských hříšník
Podle autorů studie už nějakých 100 let mírně vzrůstá aktivita slunečních skvrn a tím pádem aktivita Slunce jako takového. Za jediný spolehlivý zdroj informací o intenzitě slunečního záření jsou ovšem obecně považovány družice. V nepřetržitých družicových měřeních slunečního záření udělala velkou paseku katastrofa raketoplánu Challenger, která zhatila mimo jiné start družice ACRIM 2. Ta měla nahradit družici ACRIM 1 a ihned navázat na její měření probíhající od roku 1978. Kvůli Challengeru vznikla v měřením družic ACRIM (Active Cavity Radiometer Irradiance Monitor, někdy též Acrimsat) dvouletá mezera a tím pádem i problém při počítání dlouhodobějších trendů sluneční aktivity. Mezeru je sice možné překlenout pomocí dat z dalších družic, ta ale nejsou tak kvalitní, jako měření z družic řady ACRIM.
Aniž by měli k dispozici standardizovaný nepřerušený soubor dat a díky následným zmatkům a předsudkům pak řada týmů badatelů došla k tomu, že ze Slunce v žádném případě nepřichází postupně více tepla, že Slunce ke globálnímu oteplování nepřispívá a že veškerý pozorovaný nárůst teploty v posledních desetiletích způsobují skleníkové plyny vypouštěné lidmi. Až v roce 2003 přišel s pochybnostmi kolem dosavadních interpretací družicových měření vedoucí projektu ACRIM R. Wilson a vyslovil domněnku, že se zářivost Slunce ve skutečnosti mírně, leč průkazně zvyšuje.
(celý článek)

Budoucnost Marsu
Nejzkoumanějším kosmickým tělesem je již řadu let Mars. Díky velkému počtu sond obíhajících tuto rudou planetu, můžeme dnes sledovat dění na Marsu takřka v přímém přenosu. Jaká je budoucnost výzkumu této planety?
Mars přitahuje pozornost člověka mnohem víc než jiné planety. Důvody jsou v podstatě dva. Jednak se stále spekuluje o dávné přítomnosti života na této planetě a jednak je to po Měsíci jediné těleso ve sluneční soustavě, ke kterému má cenu letět a přistát na něm. Pilotovaný let k Marsu je ovšem nesrovnatelně nebezpečnější a komplikovanější než let k Měsíci. Tudíž příprava na něj musí být mnohem komplexnější a delší. K Marsu se prozatím vydalo několik desítek kosmických sond. Pro velké procento z nich skončila mise neúspěchem, což jen podtrhuje náročnost a složitost takové mise.
(celý článek)
Tramvaj 77
Metropolí jezdí nová tramvajová linka s označením 77. Jedná se o speciální reklamní linku, která je v provozu do 5. prosince vždy od 8 do cca 18 hodin na trase Náměstí Bratří Synků - I.P.Pavlova - Karlovo náměstí - Václavské náměstí - Bílá labuť - Vltavská - Strossmayerovo náměstí - Malostranská - Újezd - Národní třída - Karlovo náměstí - Albertov - Náměstí Bratří Synků. Tramvaj jezdí každou hodinu a jízdné je zdarma.
Orgonová terapie
Teorii, z níž orgonová terapie vychází, tz. myšlenka, že existuje jakási univerzální energie přítomná ve všech živých tvorech, v atmosféře, ve vší hmotě a dokonce i ve vesmíru. Způsob terapie rozpracoval v první polovině 20. století rakouský psychik a pokračovatel Freuda Wilhelm Reich (1897-1958) a stala se součástí Reichské terapie.
Podle Reicha je tato síla - kterou nazývá orgonová energie - uložená v jednotkách tzv. bionech. Tvrdil o nich, že se dají polapit do přístrojů, tzv. orgonových akumulátorů, a pak použít k léčení.
(celý článek)
(všechny články o alternativních léčbách)
Záhadná prehistorie (5)
Podle jeho tvrzení je na jednom kameni zobrazen „biologický cyklus stegosaura": páření, vejce, stadium larev, malý, právě vylíhnutý plaz, vše uspořádané v rámci spirálovité posloupnosti. „Je to podivuhodné, protože naši paleontologové tvrdí, že dinosauři se rozmnožovali stejně jako současní plazi," poznamenal dr. Cabrera. „To by znamenalo, že se vylíhli v definitivní podobě z vejce. Oproti tomu metamorfóza je příznačná pro obojživelníky, kteří po vylíhnutí musí projít procesem proměny z larvy v dospělého živočicha. Na tomto kameni je tudíž zachycen přinejmenším v současnosti u plazů naprosto neznámý vývojový proces. V tomto ohledu existuje pouze jediné vysvětlení: rytec zobrazil tento proces na základě bezprostředního pozorování. Závěr: tento pozorovatel tedy musel žít před alespoň šedesáti miliony let." „Na sebe navazující řada celkem 205 kamenů dokumentuje do nejmenších podrobností vývoj praryby Agnatus, o níž i moderní paleontologie může na základě fosilních nálezů poskytnout jen velmi povrchní informace," neopomněl připomenout doktor Cabrera. „Tyto kameny dokazují nejen to, že člověk (případně příslušník hypotetického předchozího lidstva) žil současně se zobrazenými živočichy, ale i tu skutečnost, že musela existovat jakási intelektuálně vysoce rozvinutá bytost, která byla schopna důkladných biologických studií a pozoruhodného záznamu vědeckých poznatků. Po prostudování těchto kamenů jsem musel poopravit leccos z toho, co jsem původně přednášel jako profesor na Národní univerzitě v Ice," shrnul dr. Cabrera.
(pokračování)
(předešlé)
Stvoření versus evoluce (46)
 Jan Štern, publicista, dramaturg a režisér:
Otázka stvoření versus evoluce je, jak se ukazuje, jen jinou formulací základních filosofických otázek, okolo nichž krouží filosofie od svého počátku dodnes. Všechna tato tázání však nezpochybňují svůj předmět, a sice svět. Ten je samozřejmostí, nepochybnou skutečností. Avšak my považujeme za potřebné spolu s Heideggerem se ptát, proč je vůbec něco, když jednoduší by bylo, kdyby nebylo nic. Zřejmě teprve tento poněkud úhybný manévr, toto položení určité podotázky, která vlastně tolik s hlavním problémem nesouvisí, nám umožní lépe se zorientovat v naší situaci. Namísto řešení záhady první příčiny, prvotního hybatele, stvoření nebo evoluce přidáme ještě další záhadu. Filosofie už někdy taková bývá, že místo řešení jedné záhady přidá záhadu jinou. Je to sice cesta nikoliv přímočará, cesta oklikou, ale ve filosofii k nějakému řešení zpravidla nevedou nejkratší cesty.
Udivenost tím, že něco je, když jednodušší by bylo, kdyby nebylo nic, upozorňuje na další rozměry a aspekty problému. Do centra tázání se dostává nicota a její místo v naší kosmologii. Je svět jako loďka plující v oceánu nicoty (Aischylos)? Nebo je nicota jenom naším subjektivním výtvorem plynoucím z konečnosti našich životů? Asi jen člověk jako jediný tvor v celém vesmíru se může ptát, proč něco je, neboť takové pochybnosti patří k jeho konečnosti coby základní zakotvenosti ve světě.
 Zdroj: revue Prostor
 (předešlé)

21. 11.

Listopadové seřvání
Nutno přiznat, že Monika s Bertíkem vybrali místo pro naše listopadové setkání vskutku zodpovědně. Prostředí bylo totiž velmi příjemné, obsluha bezchybná a jídlo mimořádné!
Ze spolkových záležitostí se řešila snad jen předvánoční objednávka vín z Pavlova a lehce jsme se dotkli pořadu oslav jubileí pro příští rok.
O naší mikulášské hře se ještě na těchto stránkách zmíníme.
Táňa mluvila s paní Holečkovou, která potvrdila naši již tradiční rezervaci Barborky v Peci na Mikuláše. A sněží, přátelé, sněží!!
Monika, Norbert, Monika, Vlasta, Karel, Runka, Oťas, Olinka, Filip, Zuza, Václav, Táňa a Jarda
Naši předkové lovci
Dohadování o tom, jaký je genetický původ moderních Evropanů, podle všeho hned tak neskončí. Vědeckými rubrikami českých médií proběhla zpráva, podle které byla provedena analýza mitochondriální DNA prvních zemědělců a porovnána s mtDNA současných evropských populací. A výsledek? Pouze minimální shoda.
Mohučští antropologové kolem Joachima Burgera a Wolfganga Haaken zkoumali lidské kostry staré 7000 až 7500 let, které byly nalezeny na 16 místech dnešního Německa, Rakouska a Maďarska. Ve 24 z celkem 57 zkoumaných kostrách našli DNA. A v 6 z těchto 24 koster byl přítomen určitý charakteristický typ DNA, který experti označují jako N1a.
Tento typ DNA byl podle Burgera před oněmi 7000 lety velmi rozšířený především u usedlých zemědělců. Dnes se však vyskytuje jen u zhruba 0,2 procenta populace. Tedy zhruba 150krát méně. "Tím je jasné, že první zemědělci pozdější doby kamenné v našem genetickém materiálu nezanechali téměř žádné stopy," tvrdí Burger a dodává: "Evropské dějiny byly dosud zčásti vykládány chybně."
Kdo tedy byli předkové Evropanů? "Jediným kandidátem, který zbývá, je lovec a sběrač plody rané doby kamenné. Ten přišel do Evropy před zhruba 40 000 lety." To je překvapivé zejména z toho důvodu, že první usedlí zemědělci byli považováni za kulturně nadřazené kočovným lovcům a sběračům rané doby kamenné.
Zdroj: Süddeutsche Zeitung, Český rozhlas aj.
Troubové s mikrovlnnou troubou
Je zajímavé a pro naši dobu příznačné, že lidé podléhají virtuálním strašákům (třeba ptačí chřipky) a zcela ignorují nebezpečí, která si dobrovolně a za peníze pořizují do svých domovů. Školním příkladem tohoto tvrzení je mikrovlnná trouba.
Jednoznačné závěry švýcarských, ruských a německých vědeckých klinických studií netvrdí totiž nic menšího než že:
• Konzumace stravy zpracované mikrovlnkou působí dlouhodobá a trvalá poškození mozku, způsobená depolarizací nebo demagnetizací mozkové tkáně.
• Lidské tělo nemůže metabolizovat (přijmout, strávit) cizí nepřirozené vedlejší produkty, vznikající v mikrovlnami zpracovaném jídle.
• Produkce mužských a ženských hormonů se při trvalé konzumaci mikrovlnami zpracované stravy zastavuje nebo mění.
• Účinky vedlejších produktů z mikrovlnami zpracovaného jídla jsou uvnitř lidského těla reziduální (dlouhodobé, trvalé).
• Minerály, vitamíny a živiny v každém mikrovlnami zpracovaném jídle jsou redukované nebo pozměněné tak, že z nich lidské tělo má malý nebo vůbec žádný užitek - v horším případě organizmus absorbuje směsi látek, které nedokáže zpracovat ani vyloučit. Jedná se především o látky s pozměněným elektronovým obalem - ionty. Dále pak o volné elektrony, které vznikají právě opuštěním nebo zařazením se do obalu atomů. Volné nezařazené elektrony pronikají tkání a váží se do jejích atomů, čímž mohou způsobit různě vážná poškození.
• Minerály obsažené v zelenině se při vaření v mikrovlnné troubě mění na rakovinotvorné volné radikály.
• Mikrovlnami zpracovaná jídla vyvolávají žaludeční a střevní rakovinu (tumory). Zčásti to může být vysvětlením pro prudký nárůst onemocnění rakovinou tlustého střeva v České republice po roce 1993. (+28% oproti předchozím letům)
• Trvalá konzumace potravin zpracovaných mikrovlnami vyvolává množení rakovinových buněk v lidské krvi (například při každodenní pohodlně ohřívané porci ranního mléka).
• Dlouhodobé požívání jídla zpracovaného mikrovlnami způsobuje poruchy imunitního systému v důsledku změn lymfatických žláz a složení krevního séra.
• Každodenní požívání mikrovlnami zpracované stravy vyvolává ztráty paměti a koncentrace, emocionální nestabilitu.
Zdroj: greenpeace
Umělý vánoční strom na Václaváku
Tradiční Vánoční trhy na Staroměstském a Václavském náměstí, které začínají v sobotu 26. listopadu, zaznamenají historický primát. Václavské náměstí totiž letos vůbec poprvé neozdobí vzrostlý přírodní smrk, ale umělý vánoční strom – nejvyšší, který dosud u nás stál.
Patnáct metrů vysoký umělý symbol Vánoc začnou na Václavském náměstí instalovat v úterý 22. listopadu odborníci ze specializované firmy. Pražané se však rozhodně nemusejí obávat, že tato neobvyklá novinka naruší kouzlo vánoční atmosféry. Naopak – kromě tradičních ozdobných koulí ho přikrášlí speciální světelná výzdoba v podobě 60 000 takzvaných ledových žárovek, 30 000 žárovek a 300 fleší produkujících výboje.
---
Poznámka: Na Staroměstském náměstí však bude vztyčen klasický dvacetimetrový smrk z Janských Lázní.
Arteterapie
Lidem, kteří mají citové problémy, může arteterapie (léčení uměním) pomoci vizuálně vyjádřit nejhlubší myšlenky a pocity. Místo podávání léků potlačujících příznaky jsou pacienti povzbuzováni, aby své pocity k jiným lidem vyjádřili kresbami a malováním.
Často se vyjeví obavy a potřeby zasuté tak hluboko, že si jich daná osoba normálně ani není vědoma. Jejich viditelné zpodobení malbou, v hlíně nebo jiným uměleckým prostředkem může být první fází léčebného procesu, při němž pacient své problémy rozpoznává a nakonec překonává.
(celý článek)
(všechny články o alternativních léčbách)
Záhadná prehistorie (4)
Ve skutečnosti jde spíše o nohy „kostnaté", protože se v podstatě opírá jen o poměrně malý počet nálezů kosterních ostatků. Každý nový objev automaticky vyvolává nutnost opravy uvedených datací a za jistých okolností se dokonce můžeme do­stat do až poněkud absurdní situace. Tak je tomu podle všeho v případě objevu kamenů z Icy, pokrytých záhadnými rytinami. To, jaký význam peruánské úřady odpovědné za archeologii přikládají těmto záhadným kamenům, dokládá i skutečnost, že jejich ucelená sbírka má být umístěna v prehistorickém oddělení budoucího Peruánského národního muzea. Kromě toho bylo rozhodnuto, že v roce 1991 bude vydán jejich barevný katalog. Zdá se tedy, že odborníci jsou o pravosti stáří rytých kamenů beze zbytku přesvědčeni. Tím by se ovšem dnešní obecně rozšířená teorie o půvo­du člověka a jeho nyní na více než 100000 let odhadované minulosti dostala do nesmírně obtížného postavení K odborníkům v tomto oboru výzkumu patří také dr. Cabrera, naprosto seriózní vědec, který založil „Národní univerzitu" v Ice a zastával na ní až do odchodu do důchodu funkci vedoucího katedry na lékařské fakultě. Navíc byl i prvním ředitelem „Kulturního domu" v uvedeném městě. „Stanuli jsme tváří v tvář člověku, který neměl pranic společného se snílkem či fantastou," charakterizovali ho C. Petratu a B. Roidinger. „Jeho vrozený španělský aristokratický odstup u něj vyvolával dojem chladného, hluboce osamělého člověka. Bylo to však osamění, jehož si byl nejspíš velice dobře vědom a jehož dokázal využít při vášnivém výzkumu vzniku a působení člověka v tajuplné hře dějin." Dr. Cabrera jim vysvětlil, že kameny jsou různě velké a váží od 15 gramů až do 500 kilogramů. Jejich barevné variace sahají od hluboké černi až po světlou šeď. Existují mezi nimi i žluté exponáty; některé se dokonce narůžověle třpytí. Vyryté motivy zachycují válečné a bojové scény, sportovní a sociální aktivity, hudební nástroje, mechanické dopravní systémy a optické přístroje (teleskopy, lupy). Kromě v Jižní Americe částečně neznámé a anachronní flóry a fauny jsou tu zachyceny chirurgické operace včetně transplantací srdce a mozku, mapy neidentifikovatelné pevniny, astronomické konfigurace -a opakovaně dinosauři všech druhů - dr. Cabrera jich napočítal sedmatřicet.
(pokračování)
(předešlé)
Stvoření versus evoluce (45)
 Jan Štern, publicista, dramaturg a režisér:
Ptáte se, zda lze k zodpovězení otázek o stvoření a evoluci propojovat teologii s vědou. Každé lidské bádání a tázání nakonec směřuje k metafyzickým otázkám. Metafyzika je přirozenou dispozicí člověka. Jde o to, v jakém poli zájmů se člověk zrovna pohybuje. Kant v Kritice čistého rozumu uvedl: „Veškerý zájem mého rozumu (jak spekulativní, tak praktický) se spojuje ve třech otázkách: ‚Co mohu vědět?‘, ‚Co mám dělat?‘, ‚V co mohu doufat?‘.“
Stojí za to ocitovat Heideggerovu interpretaci těchto tří otázek z knihy Kant a problém metafyziky: „Tyto tři otázky jsou těmi, jimž jsou přiřazeny ony tři disciplíny vlastní metafyziky jakožto metafyzika specialis. Lidské vědění se týká přírody v nejširším smyslu, tj. toho, co se vyskytuje (kosmologie); dělání je konání člověka a týká se jeho osobnosti a svobody (psychologie); doufání míří na nesmrtelnost jakožto spásu, tj. sjednocení s Bohem (teologie). Tyto tři původní zájmy určují člověka nikoli jako přírodní bytost, nýbrž jako ‚občana světa‘. Tvoří předmět filosofie ‚v světoobčanském záměru‘, tj. oblast vlastní filosofie.“
Z uvedeného je patrné, že velkého užitku se od spojení teologie a vědy nedočkáme. Každá z obou disciplín míří za jiným cílem. Cílem teologie není přinášet poznání o metafyzických věcech, ale vnášet metafyzický smysl do života člověka.
 (pokračování)
 (předešlé)

16. 11.

Zprávy řevské
a) Včerejším dnem skončila možnost přihlásit se do prosincového Semaforu  (Pension Rosamunda), neboť vstupenky se již musí takto s předstihem zakoupit (obecně velký zájem).
b) Prostudujte si, prosím, nabídkový list vín, která si můžeme objednat v nám již známém a oblíbeném Vinařství Šilinek. Na pátečním spolkovém shledání ještě dostanete tento výčet na papíře. (Kdo nepřijde, může jej obdržet mailem.)
Rozmyslete si kdo si co a kolik objedná, neboť do týdne bychom konečné množství měli oznámit na Moravu.
Víno nám doveze pan Šilinek přímo do Prahy (patrně na Žvahov, odkud jej budeme distribuovat dále). Lahve jsou baleny v krabicích naležato po šesti kusech. Možná by bylo dobré objednávat v těchto intencích.
Jarda
P.S. Nejbližší aktualizaci čekejte až v pondělí 21. listopadu
Pokračujeme ve výčtu vín, která je možno si objednat v hromadné zakázce Řevu přírody, chystané na konec listopadu pro pavlovské Vinařství Šilinek:
7) Chardonnay [Pinot-Chardonnay, Morillon, Auxerois (Francie)]
Pochází z Burgundska* a pravděpodobně vznikla křížením Pinot noir s Heunisch, kterou přinesli do západní Evropy Hunové (u nás se jí ve středověku říkalo Bél velká).
Chardonnay je hlavní bílá odrůda Burgundska, kde v oblasti Chablis dává světoznámá stejnojmenná vína. Na křídových půdách Champagne je bílou složkou šampaňských vín.
Víno mívá tropický charakter s vůní manga, smetany, banánů, ananasu, žlutého melounu a někdy medu i karamelu.
Hodí se pro slavnostní příležitosti k pokrmům s bílým masem, ke smetanovým omáčkám, k paštikám a k plodům moře.
Od Šilinků doporučujeme pozdní sběr, ročník 2004. Víno obsahuje 12,3% alkoholu a cukru 8,8 g/l. Cena : 100,- Kč
(Vína z Vinařství Šilinek)
---
* Také se ovšem říká, že do Francie ji ve středověku přivezli křižáci z Blízkého Východu a rozšířili benediktýnští mniši.
The flu doesn’t kill you
Že chřipka nezabíjí? Ale masmédia nás v souvislosti s ptačí chřipkou masírují denně jinými informacemi. Jak to tedy je?
„Chřipka“ je virová infekce s relativně krátkým průběhem, během nějž svým obětem působí potíže ve formě několika nepříliš významných efektů (zimnice, vysoké horečky, únava a bolesti kloubů a hlavy, bolesti v krku a mukózní záněty). Tyto běžné „chřipkové“ stavy sice mohou zapříčinit, že se někdo „cítí jako na umření“, ale samotný chřipkový virus zpravidla člověka ani zvíře nezabije.
Co nás zabíjí jsou průvodní jevy pramenící z těchto stavů poté, jestliže o sebe náležitě nepečujeme, když onemocníme chřipkovým virem. Jedná se v první řadě o bakteriální infekce (a někdy plísňová či onemocnění jinými viry, a také o onemocnění z napadení cizopasníky), které u člověka trpícího chřipkou propuknou v důsledku snížené imunity.
Takovou druhotnou infekcí je obyčejně zápal plic anebo řada gastrointestinálních problémů (vyvolaných parazity) provázených průjmy, které po nástupu dehydratace mohou být fatální.
Když zvířata dostanou chřipku a zemřou, pokud vůbec zemřou, je to obvykle kvůli napadení cizopasníky nebo kvůli plicní infekci. Kdy lidé dostanou chřipku lidé, pokud vůbec zemřou je to obvykle na zápal plic nebo v důsledku dehydratace průjmem.
A jak to bylo s onou slavnou "španělskou chřipkou" v roce 1918? Neumřelo na ni více lidí než za první války?
Příčiny proč „španělská chřipka“ zabila tolik lidí byly dvě, a obě jsou velmi, velmi prosté – tato chřipka šla v patách dvěma novým léčebným přístupům: používání aspirinu a „chřipkového séra“.
(celý článek)
17.listopad 1939
Vše začalo 28.října 1939. Tehdy poprvé propukla nevůle lidí žít pod německou nadvládou naplno a Prahu zaplavily masové bouře. Byl při nich postřelen student lékařství Jan Opletal, který na následky zranění 11.listopadu zemřel. Z Albertova mu byl vypraven slavnostní pohřeb, který vedl děkan lékařské fakulty Hájek. Zpočátku vše probíhalo mírně a za zpěvu zakázané národní hymny. Napětí mezi studenty však bylo tak velké, že vše se záhy vymklo pořadatelům z rukou a vznikla z toho mocná manifestace proti okupantům. Ve Voršilské ulici byl přitom údajně převrácen automobil samotného K.H.Franka, který prý průběh manifestace chtěl sledovat osobně. Nic tak strašného se nestalo, leč Němci z toho udělali pokus o protiněmecký puč. Dne 16.listopadu se naposledy učilo a den na to se již na nárožích Prahy objevily rudé vyhlášky o tom, že české vysoké školy byly na tři roky zavřeny, devět podle Němců hlavních představitelů studentstva bylo v Ruzyni zastřeleno a “větší počet účastníků vzat do vazby”.
Toho dne přepadla německá policie a jednotky SS vysoké školy, podle scénáře o ozbrojeném puči dokonce techniku na Karlově náměstí dobývali jejich příslušníci jako nějakou pevnost, a pozatýkáni byli studenti na kolejích i v soukromí. Němci přitom horlivě hledali neexistující zbraně. Během následujících dvou dnů byli studenti převezeni do koncentračního tábora Sachsenhausen (poblíž německého městečka Oranienburg, asi 35 km severně od Berlína; podle něho se také tento koncentrační tábor někdy nazývá). O útrapách zažitých po zatčení a v táboře se zachovala četná svědectví. Odtransportovaných studentů bylo přes 1200. Snad jen jejich mládí a dobré zdraví dovolily, že jich v táboře zahynulo “jen” 35. Po několika letech začali být studenti z tábora propouštěni, poslední větší skupina z něj odešla v r.1943. Že tento tábor nebyl žádná selanka, svědčí poválečná čísla. Táborem prošlo během války 204 000 vězňů, z nich sto tisíc v něm přišlo o život! Třetina z těchto přímou popravou. Hned po německém zásahu a zavření škol se ve světě začaly ozývat protesty a v Londýně byl ustaven International Students Council, který vyhlásil den 17.listopadu za Mezinárodní den studentstva. Od roku 1941 se pak začal slavit v celém svobodném světě a v různé míře později i u nás.
Zdroj: Zpávy24
17.listopad 1989
Zpráva parlamentní Komise FS pro vyšetření podstaty událostí 17.11.1989 byla prohlášena za utajenou a nebyla zveřejněna. Důsledky šetření se promítly do odsouzení několika bezvýznamných policistů k několikaměsíčním trestům. Vyšetřování bylo zaměřeno pouze na násilnosti na Národní třídě, bylo zmanipulováno a záměrně se vyhýbalo vyšetření politického pozadí převratu. Podobný osud postihl Nezávislou vyšetřovací skupinou studentů, která vznikla jako reakce na evidentní manipulování vyšetřování vyšetřovací komisí FS.
S odstupem času se však stalo zřejmým, že masakr na Národní třídě byl předem připraven a že byl koncipován jako signál zahájení převratu. Po něm byla iniciativa okamžitě předána Chartě 77 – to dokazuje, že v přípravách existovala spolupráce (mimo mnoha dalších důkazů). Charta ihned po masakru převzala iniciativu rozšířením sdělení sl. Drážské o smrti studenta Šmída, které se ukázala desinformací. Tento kritický bod spojení Charty 77 a zasvěcené části ÚV KSČ nebyl dosud objasněn a tvoří jedno z ústředních politických tajemství.
(celý článek)
Hypnoterapie
Terapie vycházející z hlubších úrovní vědomí. Někde na pomezí bdění a spánku je stav, který hypnoterapeuti využívají k působení na zdraví klienta. Navozují u něj stav podobný transu, který se samovolně vyskytuje i při somnambulismu či bdělém snění.
Osoba, která se nachází v tomto stavu, může dobře plnit zadané úlohy, vyhnout se nejrůznějším rizikům, řídit se danou instrukcí a srozumitelně hovořit. Náměsíčník ovšem nesvěřil kontrolu nad sebou jinému, zatímco osoba nacházející se v hypnotickém transu dočasně předává velkou část své osobní kontroly terapeutovi.
Terapeut toho využívá, aby u klienta navodil tělesné či duševní změny. Mezi tyto změny může patřit vyléčení tělesného onemocnění, utlumení pocitu bolesti, navození relaxace, či to, že hypnoterapeut nahlédne klientovy obtíže i minulé události, které by k nim mohly mít vztah.
(celý článek)
(všechny články o alternativních léčbách)
Záhadná prehistorie (3)
Pokud bychom celé posuzované období zhustili do časového úseku jediného roku, vyšel by nám následující obrázek: Začátek 1. ledna: objevily se první jednobuněčné organismy. Teprve koncem dubna je budou následovat první vícebuněční tvorové. Vývoj prvních obratlovců, praryb, bude dovršen koncem května. V srpnu vylezou z vody na pevninu první obojživelníci a asi v polovině září se objeví první plazi. Doba di­nosaurů započne v říjnu a listopadu, v listopadu už o sobě dají vědět také předkové opic a lidoopů. Teprve 31. prosince kolem poledne se ve východoafrických stepích začínají seskupovat první předchůdci člověka. Hodinu před půlnocí přistoupí první lidé k výrobě kamenných nástrojů. Ve tři čtvrtě na dvanáct člověk začne s primitivním zemědělstvím. Minutu před půlnocí vznikají první města v Sumeru a egyptská kultura. Teprve v poslední sekundě roku člověk prokáže většinu svých intelektuálních a technických schopností. Podle tohoto běžného evolučního modelu zůstávají existenci lidstva vyhrazeny poslední hodiny roku. Kořeny příznačně symetrického a bilaterálního vývoje člověka jsou přitom mnohem hlubší. Má-li v současnosti člověk dvě paže, dvě nohy, dvě chodidla a ruce, dvě oči, dvě nozdry, dva plicní laloky, dvě ledviny a dvě mozkové hemisféry, pak jde o důsledek vývoje, který započal asi před 400 miliony let u primitivních ryb. Už u nich se začal podél pá­teře pozvolna formovat centrální nervový systém s nejdůležitějšími „řídícími prvky" v hlavě. Určití plazi se už před 225 miliony let dokázali pohybovat po dvou nohách. Před 200 miliony let vznikly u raných savců potní žlázy, regulující tělesnou teplotu, a to nezávisle na povětrnostních vlivech. Před asi 64 miliony let vymřeli dinosauři z důvodů, které se dosud nepodařilo jednoznačně prokázat. Z této doby pravděpodobně pocházejí ryté kameny z Icy, mámili v jejich případě skutečně co činit se svědectvím očitých svědků. Avšak podle názoru evolučních biologů uplynulo po výskytu savců ještě dalších 35 milionů let, než se dvěma miliony let začal Homo habilis - „člověk zručný" - používat první nástroje a zhruba před 1,5 milionem let pak Homo erectus - „člověk vzpřímený" - rozdělal první oheň. Tento rodokmen pokračoval až k Homo sapiens, jehož objevení paleontologové zpočátku datovali do období před 40 000, potom se shodli na době před 70 000 a nyní výrazně posunuli svůj fundovaný odhad už nad 100 000 let před naším letopočtem. Sama tato frapantní nejistota v datování výmluvně svědčí o tom, na jak hliněných nohách celá pozoruhodná evoluční teorie stojí.
(pokračování)
(předešlé)
Stvoření versus evoluce (44)
 Jan Štern, publicista, dramaturg a režisér:
Vznik života v rámci existujícího vesmíru evoluční cestou je úplně stejnou vědecky nevysvětlitelnou záhadou, jakou je vznik života stvořením. Obě záhady vyžadují k svému řešení první příčinu (prvotního hybatele), což přináší uvedené kantovské rozpory. Moderní astronomie totiž ukazuje, že nastavení základních fyzikálních konstant je ve své kombinaci biofilní, tedy že umožňuje evoluční vznik života. Fyzikální konstanty, jako je gravitační konstanta, síla elektrického náboje, síla přitažlivosti atomového jádra, intenzita vyzařování, množství hmoty versus antihmoty atd., ve svém celku ovlivňují procesy ve vesmíru tak, že umožňují vznik složitějších struktur a dávají jim čas k dalšímu vývoji až k určité formě života. Přitom jde o velice nepravděpodobnou kombinaci hodnot. Kdyby se nastavení těchto konstant jen málo změnilo, znemožnilo by to následně vznik života. Proč je vesmír biofilní, když je to dáno nepravděpodobnou kombinací nastavení fyzikálních konstant? Spolu s Einsteinem se ptáme, proč je právě takový, a ne jinaký. Vždyť daleko pravděpodobnější by byl vesmír bez života. I evoluční teorie vzniku života se tedy musí potýkat se záhadou, kterou žádný vývoj nevysvětlí. Vznik života vývojem stejně jako stvořením se opírá o existenci (stvoření) takového vesmíru, který je k životu přátelský.
Podle nejrozšířenější hypotézy vznikl vesmír velkým třeskem z jednoho centrálního bodu, který umíme lokalizovat, a od té doby lze vysledovat jeho neustálé rozšiřování všemi směry z jednoho bodu. Teoretická fyzika si klade otázku, zda jde o rozšiřování do nekonečna, anebo o pulzaci a svět se po nějaké době zase začne smršťovat, třeba opět do jednoho nekonečně malého bodu. Teoretická fyzika je schopna modelovat celý proces velkého třesku téměř od začátku (velmi krátce, několik tisícin vteřiny po jeho odstartování) až dodnes. Avšak veškeré teoretické modely selhávají, má-li se popsat úplný počátek. Všechny fyzikální konstanty a teorie kolabují, máme-li je natěsnat do jednoho nekonečně malého bodu (což je teoretický předpoklad počátku). Toto je zajímavé už jenom proto, že teoretická fyzika není schopna nalézt byť jenom model tohoto stavu, i když logicky ho lze předpokládat. Opět se dostáváme ke Kantovým antinomiím, tedy do sféry absolutního počátku, první příčiny, které jsou mimo dosah našeho poznání. Nemožnost sestavit byť jen model absolutního začátku jako by potvrzoval Kantovy závěry.
 (pokračování)
 (předešlé)

15. 11.

Pizzeria potvrzena
Bertík oznamuje, že rezervace míst pro Řev přírody na listopadový spolkový (společenský) večer v Mosquito Pizzerii (18.11.) byla potvrzena. Takže, řevové, už tento pátek v Braníku! Hurra!
Jarda
Pokračujeme ve výčtu vín, která je možno si objednat v hromadné zakázce Řevu přírody, chystané na konec listopadu pro pavlovské Vinařství Šilinek:
6) Muškát moravský  (MOPR)
Vzhledem k tomu, že pro naše vinařské oblasti nebyla žádná dostatečná odrůda s muškátovým aroma ve víně, pokusil se ing. V. Křivánek ve Šlechtitelské stanici v Polešovicích zaplnit tuto mezeru křížením odrůd Muškát ottonel * Prachttraube a jeho záměr se podařil. Muškát moravský se brzy stal nejrozšířenějším novošlechtěním u nás.
Barva vína je zelenožlutá, vůně velmi výrazná ovocná s muškátovými až černorybízovými tony.Ve vůni je opět silně aromatický dojem a v chuti cítíme tropické ovoce a čerstvý hrozen.
Od Šilinků doporučujeme ročník 2002. Víno obsahuje 12,7% alkoholu a cukru 4,7 g/l. Cena : 70,- Kč
(Vína z Vinařství Šilinek)
---
* Když byl francouzský král Jindřich IV. Navarrský (1553-1610) kojencem, tišil pláč dítěte jeho dědeček tím, že mu potíral rty rozetřeným česnekem a máčel mu je vínem Sauvignonu. V dospělosti se stal král velkým vyznavačem francouzských vín, jmenovitě Sauvignonu.
Práva spotřebitelů
"Stahování hudby z výměnných sítí (tzv. P2P sítí) je jako krádež CD z obchodu!" „Musíme chránit umělce, kteří jsou okrádáni spotřebiteli na internetu.“ Velké hudební a filmové společnosti nás dlouhodobě „krmí“ podobnými tvrzeními v televizi, v novinách a dalších médiích. Individuální spotřebitele znázorňují jako piráty a kriminálníky
Stejné společnosti vydávají brožury o tom, co spotřebitelé nesmějí dělat v digitálním světě. Podle nich spotřebitelé nemají žádná práva vyplývající z nákupu CD, DVD či jiného digitálního materiálu, kromě několika velkoryse poskytnutých výjimek.
Pod názvem správa digitálních práv (tzv. Digital Rights Management - DRM) jsou používány nové technologie pro omezování nebo zakazování běžně legálního chování. V řadě evropských zemí se vedou exemplární soudní spory s uživateli a je jim vyhrožováno vysokými pokutami či jinými tresty za stahování hudby nebo filmů z internetu. Zábavní průmysl se schovává za umělce, a přitom se chová nepřátelsky k jejich fanouškům a podporovatelům.
Nepodceňujeme vážný globální problém pirátství. Spotřebitelé by neměli kupovat padělky CD a DVD, které ve velkém počtu vyrábějí organizované zločinecké skupiny – tímto směrem by měla být napřena pozornost zábavního průmyslu a policie. Na druhé straně, individuální spotřebitelé nejsou kriminálníci a průmysl je nesmí za takové označovat.
Přišel čas zajistit spotřebitelům určitá základní práva taktéž v digitálním světě a říci jim, co mohou dělat se svým digitálním hardwarem a obsahem (informace, hudba, filmy apod.). To je hlavním poselstvím této kampaně.
(...více)
Kolorterapie
Léčba barvou. Slunce vyzařuje paprsky elektromagnetického záření o různých vlnových délkách, z nichž některé lidské oko vnímá jako viditelné světlo. Pomocí hranolu či filtrů lze světlo rozložit na záření různých vlnových délek, které se pak lidskému oku jeví jako barvy.
Slunce také vysílá záření těch vlnových délek, které lidské oko nevidí, např. infračervené, ultrafialové či rentgenové záření. Na tato záření není oko citlivé, zato tělo ano - a mohou mu prospívat, ale i škodit. Např. ultrafialové záření umožňuje tělu tvořit životně důležité vitamíny, ovšem jeho přemíra může způsobit i těžké spáleniny a rakovinu kůže.
(celý článek)
(všechny články o alternativních léčbách)
Záhadná prehistorie (2)
Důkladné studium oxidačních vrstev, vznikajících při procesu stárnutí na vyrytých čarách, poskytlo Cabrerovi neomylné vodítko pro určení pravosti. Tyto zoxidované vrstvy se jednoznačně odlišovaly od umělé patiny moderních padělků, dosahované několikadenním uložením v hromadě hnoje. Důkaz o vysokém stáří kamenů mu nakonec dodal i kronikář Juan de Santa Cruz Pachacuti Llamqui v Dějinách starého Peru z roku 1613. Llamqui se v tomto díle zmínil o tom, že v době inky Pachacuteka v říši Chincha - což byla oblast kolem dnešní Icy — bylo nalezeno mnoho kamenů pokrytých rytinami; tehdy byly nazvány „mancu" nebo „manco". Toto označení dokládá vysoký respekt vůči tomuto nálezu, neboť doslova to znamená „vznešený" nebo také „prastarý". „Protože je vytvořili bohové," byly pečlivě opatrovány v chrámu jako svátost („huacos"). Další odkaz se dr. Cabrerovi podařilo nalézt v seznamu předmětů z roku 1562, které španělští dobyvatelé předali španělskému královskému domu. Připomínají se v něm „kameny pokryté nesmírně starými rytinami", které podle tvrzení domorodců „stvořili bohové a které byly uchovávány jako svaté relikvie". Dr. Cabrera nebyl ovšem jediným sběratelem těchto kamenů. Například historik Hermann Buse roku 1965 oznámil, že bratři Carlos a Pablo Soldiové shromáždili v období let 1961 až 1965 „pozoruhodné množství" obdobných kamenů se záhadnými rytinami. Peruánské ekonomické noviny Diario dél Comercio dne 11. 12. 1966 pod nadpisem. Záhadné kameny z pouště Ocucaje psaly o obdobných nálezech. Tehdejší rektor Technické vysoké školy v Limě Santiago Augusto Calvo společně s archeologem. Alejandrem Peziem z Peruánského státního archeologického institutu objevili tyto kameny v pře inckých hrobech. Rytiny měly mít podle jmenovaných vědců mytický a kultovní charakter. Pokládali je za magické kameny, určené na ochranu mrtvých při cestě na onen svět. Po provedených obsáhlých výzkumech v Peru C. Petratu a B. Roidinger ve své vynikající, ale dosud nepublikované Zprávě o jiném lidstvu konstatovali, že i dr. Adolfo Bermudez Henjins, ředitel regionálního muzea v Ice, přechovává v depozitářích četné kameny s rytinami. I Národní muzeum peruánských vzdušných sil, tehdy pod vedením plukovníka Omara Chioina, vystavilo asi šedesát kamenů s rytinami a na rok 1991 oznámilo vydání odborné obrazové publikace k těmto nálezům. Muzeum letectví, nedávno přejmenované na Centro Aeronauti-co, vystavuje ve své dvoraně tři největší kameny, z nichž jeden dosahuje průměru 80 centimetrů. Letečtí kresliči přenesli i ty nejmenší vyryté detaily na papír a specialisté vše důkladně prostudovali. Dospěli k pozoruhodnému závěru: na kamenech jsou zobrazeni dinosauři druhu brontosaurus společně s lidmi, z nichž někteří nesou podivné podlouhlé trubice, připomínající teleskopy. Na základě geologických analýz bylo zjištěno, že kameny jsou tvořeny silně zuhelnatělým andezitem, sopečnou horninou z mezozoika (geologický středověk planety Země), starou 220 milionů let, a tudíž o 160 milionů let starší než samy Andy. Celý dosah těchto nálezů si uvědomíme až tehdy, srovnáme-li jejich domnělé stáří s běžně přijímanou vývojovou teorií.
(pokračování)
(předešlé)
Gaston v bronzu
Slavnostní odhalení sochy lachtana Gastona proběhne ve středu 16. listopadu v 11 hodin v pražské zoologické zahradě. Lachtan Gaston se stal díky své hrdinné povodňové pouti po Vltavě a Labi v srpnu roku 2002 jedním ze symbolů této ničivé přírodní katastrofy.
Bezprostředně po ní obdržela pražská zoo mnoho nabídek z tuzemska i zahraničí na realizaci Gastonova pomníku. "Cítili jsme však, že velký patos, obsažený v těchto nabídkách, nebyl tehdy na místě."
Autorkou bronzové busty je akademická malířka Veronika Richterová*, kterou pražská zoo přizvala ke spolupráci již podruhé – po úspěšné realizaci bronzových sošek surikat na kameni před zastávkou MHD u hlavního vchodu do zoo.
Socha se bude nacházet v jezírku před novou restauraci u dolní stanice lanovky.
---
* Veronika Richterová (Praha, ČR), malířka, designerka, nar. 11.1.1964, studium: VŠUP Praha
Stvoření versus evoluce (43)
 Jan Štern, publicista, dramaturg a režisér:
Kreace versus evoluce se jeví jako planý spor, neboť jedno bez druhého nemůže nejen být, ale ani nemá smysl. Evoluce jako proces spojitého narůstání od jednoduchého ke stále složitějšímu tak jako tak někde začíná, není tady přece odjakživa. A tím začátkem je stvoření, stvoření čehosi, co se vyvíjí. Problém nestojí tak, jestli stvoření, nebo vývoj, protože každé z nich tvoří jednu stránku skutečnosti. Problém tkví v tom, co je první příčinou, prvním hybatelem, který celý ten řetězec příčin a následků dal do pohybu. A již od Kanta víme, že první příčina je jednou z antinomií, jednou z „nelogičností“, na nichž tento filosof dovozoval omezenost lidského poznání. Protože stejně jako platí, že vše má první příčinu, tak také platí, že řetěz příčin a následků se odvíjí ad infinitum. Čili že neexistuje první příčina. Obě věty lze dokázat jako pravdivé.
 (pokračování)
 (předešlé)

14. 11.

V prosinci Semafor
Ještě jednou upozorňuji, že na 28. prosince (středa) máme blokované vstupenky do jinak většinou beznadějně vyprodaného nového Semaforu. Jedná se o nikým zatím neshlédnutý  Pension Rosamunda, neboť tato hra bude mít premiéru teprve 23. listopadu.
V případě zájmu kontaktujte Táňu (urychleně).
Jarda
Kletba mumie
Kletbou jsou zřejmě stiženi všichni, kdo přišli do styku se slavným Ötzim, nejstarší a nejlépe dochovanou mumií na světě.
V posledních dnech zemřel už sedmý člověk, který měl s objevem ostatků lovce z doby před 5.300 lety něco společného. Nejnovější "obětí" se stal australský molekulární archeolog Tom Loy, který se podílel na vzniku knihy o pravěkém lovci a před dvěma lety našel na zbytcích Ötziho oděvu čtyři různé druhy lidské krve. 63letý ředitel Archeologické vědecké laboratoře Ústavu molekulární biovědy při Univerzitě v Queenslandu, ležel doma mrtev několik dní, než byl nalezen. Příčinou úmrtí byla porucha krve, která byla u vědce zjištěna krátce poté, co Loy začal analyzovat Ötziho.
Výsledky jeho výzkumu zpochybnily do té doby přijímanou teorii, že Ötzi zemřel sám v horách po nehodě při lovu. Loy se domníval, že lovec byl přepaden a zabit v boji jedním nebo více útočníky. Loy před dvěma lety řekl serveru Discovery, že podle něj Ötzi zabil dva muže stejným šípem. Byl rovněž přesvědčen, že s nejméně jedním z útočníků se fyzicky utkal v boje muže proti muži a potom zemřel na následky poranění od šípu v zádech.
Kletba Ötziho se podobá kletbě Tutanchámona. Záhadná úmrtí se objevila asi dva roky poté, co německý turista Helmut Simon a jeho žena Erika v roce 1991 našli zmrzlou mumii v Ötztalských Alpách, podle nichž Ötzi dostal své jméno. První obětí se stal soudní patolog Günter Henn, který mumii holýma rukama vyhrabal ze sněhu. O rok později zemřel při autonehodě cestou na konferenci, kde chtěl o svých senzačních objevech referovat. Brzy potom přišel o život horský vůdce Kurt Fritz, který bezprostředně po nálezu z mumie sekyrkou odstraňoval led, aby světu odhalil Ötziho tvář. Brzy nato zahynul v lavině na svahu, který důvěrně znal. Jako třetí zemřel Rainer Hoelzl, jediný novinář, který směl natočit televizní dokument o vyjímání mumie z ledu. Příčinou Hoelzlovy smrti byl nádor na mozku. Ötztalské Alpy přinesly smrt i objeviteli Ötziho, Helmutu Simonovi, jehož tělo bylo vloni nalezeno uvězněné v ledu - stejně jako tělo jeho slavného nálezu.
Jako by to ještě nestačilo, zemřel hodinu po Simonově pohřbu Dieter Warnecke, velitel horské služby, která Simonovo zmrzlé tělo našla. V dubnu přišla řada na historika Konrada Spindlera, vedoucího vědeckého týmu z univerzity v Innsbrucku, který Ötziho zkoumal. Příčinou Spindlerovy smrti byly komplikace spojené s roztroušenou sklerózou. Po smrti objevitele mumie Simona se Spindlera zeptali, jestli věří v Ötziho kletbu. Vědec tehdy odpověděl: "Jistěže ne. A teď mi určitě řeknete, že další na řadě budu já." Ani poslední zemřelý, archeolog Loy, na kletbu nevěřil, jak potvrdili jeho kolegové z univerzity v Queenslandu.
Zdroj: Discovery, Český rozhlas 6
Pokračujeme ve výčtu vín, která je možno si objednat v hromadné zakázce Řevu přírody, chystané na konec listopadu pro pavlovské Vinařství Šilinek:
5) Sauvignon  [Blanc Fumé (Austrálie, Chile, Francie, Kalifornie, Kanada, Nový Zéland, Jižní Afrika), Fumé, Sauvignon Jaune (Francie), Gros Sauvignon, Pinot Mestny Bely (Rusko), Muskat-Sylvaner (Rakousko), Muskatni Silvanec (Slovinsko, Chorvatsko)]
Francouzský název zní Sauvignon blanc nebo Sauvignon jaune a je nutné ho dobře odlišovat od méněcenné odrůdy s velkým hroznem Sauvignon vert čili Sauvignonasse.
Odrůda pěstovaná ve Francii po staletí, je zaznamenaná v oblasti Graves (Bordeaux) v roce 1736, v Pouilly na Loiře v 1783.*
V České republice se pěstuje asi padesát let.Víno patří k nejjakostnějším, má typické broskvově muškátové aróma.
Aromaticky výrazná a suchá vína Sauvignonu jsou vhodná jako vína aperitivní nebo ke studeným předkrmům. Hodí se i ke chřestu a ke kozím sýrům. Plnější a zralá vína ke kořeněným jídlům, k těstovinám s gorgonzolou nebo rybí omáčkou, k vařené šunce, k bílým masům se smetanovými omáčkami apod.
Od Šilinků doporučujeme pozdní sběr, ročník 2001. Víno obsahuje 12,8% alkoholu a cukru 2,2 g/l.
Ovšem velmi lahodný je bezesporu výběr z bobulí, ročník 2003 (14,1% alkoholu a cukru 46,2 g/l). STŘÍBRNÁ MEDAILE MUVINA PREŠOV. Cena : 200,- Kč
(Vína z Vinařství Šilinek)
---
* Když byl francouzský král Jindřich IV. Navarrský (1553-1610) kojencem, tišil pláč dítěte jeho dědeček tím, že mu potíral rty rozetřeným česnekem a máčel mu je vínem Sauvignonu. V dospělosti se stal král velkým vyznavačem francouzských vín, jmenovitě Sauvignonu.
Nebezpečný Tamiflu
Vážné varování před lékem Tamiflu určeným proti ptačí chřipce vydalo japonské ministerstvo zdravotnictví. Informovalo o záhadné smrti dvou mladíků, kteří krátce předtím požili lék.
První ze zesnulých, sedmnáctiletý středoškolák z prefektury Gifu, skočil v únoru 2004 pod kamión. Druhé oběti bylo jen 15 let. Chlapec ze sousední prefektury Aiči vypadl z okna devátého poschodí.
To, že se souvislost mezi sebevražednými sklony obou mrtvých chlapců a užitím Tamiflu nedá vyloučit, připustil japonský distributor léku firma Chugai Pharmaceutical.
Léky Tamiflu se v Japonsku prodávají s varováním o vedlejších účincích vedoucích k "abnormálnímu jednání" a "halucinacím".
U nás žádné takové varování není k léku připojeno.
Aromaterapie
Léčení nemocí silně koncentrovanými oleji, extrahovanými z rostlin, je známo pod jménem aromaterapie. Tyto silně vonící výtažky - nazývané esence nebo esenciální oleje (též silice) - obsahují látky, které dodávají rostlinám jejich vůni. Aromaterapeuti se domnívají, že mnoho z nich má také léčivé účinky.
(celý článek)
(všechny články o alternativních léčbách)
Záhadná prehistorie (1)
Popis prehistorických dějin, s nímž západoevropská věda vystoupila asi před stoletím, možná neodpovídá skutečnosti! Díky novým poznatkům víme, že se některé zkušenosti nikdy nezpřetrhaly.
Přesně dvě stě třicet kilometrů jihovýchodně od Limy leží město Ica, založené konkvistadory. Přímý potomek zakladatele města dona Jeronima Cabrery, chirurg dr. Janvier Cabrera, opatruje prastarou obrazárnu: je to jedenáct tisíc rytých kamenů s pů­sobivými scénami z prehistorického období. Všechno začalo v roce 1961. Řeka Rio Ica, která po celý rok připomíná spíše malý potok, se znenadání pro­budila k životu a zaplavila poušť. Stoletý déšť v Andách způsobil opravdovou katastrofu. Odplavený písek přitom vynesl na denní světlo černé kameny s tajuplnými rytinami. Našli je chudí indiáni, žijící na březích Icy. Věřili, že jde o prehistorickou hrobní výbavu, tedy o archeologický nález. Odvezli tudíž kameny do města, aby je tam nabídli majetným zájemcům ke koupi. Shromažďování prehistorických nálezů je totiž v Peru u bohatších vysokoškolsky vzdělaných lidí oblíbeným koníčkem. Dr. Cabrera obdržel roku 1966 takový kámen od jednoho přítele darem - jako těžítko. Kámen byl ozdoben rytinou podivuhodného ptáka. Když lékař ve svém volnu zkoumal artefakt podrobněji, zjistil, že zobrazený „pták" se podobá spíše jakémusi mytickému tvoru. Kolega dr. Cabrery dokonce vyslovil domněnku, že rozpoznal létajícího ještěra. Toto podezření se potvrdilo srovnáním s létajícím ještěrem pterosaurem. Kdo ale mohl tohoto „pratvora" do kamene vyrýt? Pterosaurus přece žil před 140 — 80 miliony let, dlouho před objevením se prvního člověka.
Tato záhada nedala dr. Cabrerovi spát. Jako detektiv pátral po původu svého těžítka a narazil na sídliště indiánů Campesinos, kteří ve svých chatrčích přechovávali ještě další záhadné kameny. Skoupil všechny, k nimž mu bylo dopřáno se dostat. Když pak indiáni při vidině prodejního úspěchu začali sami pro Cabreru kameny rytinami zdobit, naučil se velmi rychle odlišovat pravé staré kameny od nových napodobenin.
(pokračování)
Blíží se vánoční trhy
Tradiční Vánoční trhy na Staroměstském a Václavském náměstí v Praze začnou v sobotu 26. listopadu a potrvají do neděle 1. ledna. V porovnání s uplynulým rokem tak budou o tři dny delší. Stánků bude letos v obou lokalitách stát sto šedesát.
Stánků bude méně než loni kvůli zpřehlednění orientace a zajištění lepší průchodnosti. Ze stejného důvodu na Václavském náměstí nebude dřevěný most. Zvýší se ale počet stánků s občerstvením a vylepší i jejich sortiment. Po loňských zkušenostech chtějí organizátoři nadále udržet sortiment ryze vánočního zboží a kulturní program v duchu staročeských vánoc.
Vánoční smrky, které ozdobí obě lokality v centru města, budou také letos pocházet z Krkonoš: z oblasti Černý Důl - Janské Lázně. Kácet se budou v pondělí ráno 21. listopadu. Po půlnoci dorazí do Prahy a v úterý 22. listopadu už budou na náměstích stát na vyhrazených místech. Strom na Staroměstském náměstí se rozsvítí v neděli 27. listopadu v 18 hodin.
Dakosaurus andiniensis neboli Godzilla
Je to téměř deset let co farmáři z patagonské provincie Neuquén narazili na neobvyklé úlomky kostí. Nálezu se posléze ujali paleontologové a postupně vykopali několik obratlů a lebku neznámého pravěkého tvora.
Zpočátku s vědci domnívali, že narazili na pozůstatky ryby. Nyní se pomocí moderních metod zobrazování zjistilo, že tvor byl spíše krokodýlem. Poznatky uveřejnilo poslední vydání časopisu Science. Podle vědců to byla jakási obdoba suchozemského Tyrannosauruse Rexe, jenže v podobě mořského živočicha.
Monstrum dostalo oficiální jméno Dakosaurus andiniensis. Zulma Gaspariniová, která řídila vykopávky v Neuquénu, mu dala přezdívku „Godzilla“, tu nyní převzala všechna media a krokodýlovi se nepíše jinak, než jako o „Godzile“.
Tento mocný dravec žilo na Zemi zhruba před 65 až 250 miliony let. Byl současníkem velkých ještěrů. Hlava se podobala hlavě dinosaura. Ocas Godzily měl podobu rybího ocasu. Zvíře měřilo přes čtyři metry. Hrozivé čelisti byly neobvykle silné, téměř půl metru dlouhé a trčely z nich ostré deseticentimetrové zuby.
Diego Pol, spoluautor studie tvrdí, že na „Godzille“ je nejpozoruhodnější její krátká hlava a pilovité zuby. Jiní mořští krokodýlové, kteří žili ve stejné době jako Dakosaurus andiniensis, se totiž vyznačovali protáhlými čelistmi a jehličkovitými zuby, které byly dobré tak akorát na zabíjení malých rybek a měkkýšů. Dakosaurus andiniensis má tvar těla, jaký nikdo z odborníků neočekával.
„Godzilla“ si díky svým mohutným čelistím mohla troufnout i na velké mořské živočichy. Byl to mocný predátor. Na rozdíl od nynějších krokodýlů měla „Godzilla“ místo nohou čtyři ploutve připomínající pádla. Hlavní pohyb jí však při plavání zajišťoval mohutný ocas.
Další odlišností od jejích dnešních příbuzných „Godzilla“ trávila většinu času ve vodě plaváním a hledáním kořisti, musela se však vynořovat, aby se mohla nadechnout. Obdobně jako dnešní krokodýli, dýchala vzdušný kyslík
Zdroj: Josef Pazdera na oslu.cz, McMaster University,  Museo de La Plata,  National Geographic,  Science
Stvoření versus evoluce (42)
 Jakub Hlaváček, filosof a nakladatel:
Přírodní vědy jsou vybudovány na zcela jiném substrátu vývoje pomocí nihilistického přeskupování a náhodných odchylek, přičemž tyto odchylky buď smysl naprosto postrádají, anebo jejich smysl vzchází z náhody, třebaže samotní evolucionisté nakonec nepopírají, že je něco takového neuvěřitelně nepravděpodobné. (Od „přírodního výběru“ darwinistů až po „sobecký gen“ neodarwinismu je princip evoluce stejně náhodný a nesmyslný.) Svět již sice není pro přírodní vědy oním v podstatě nehybným a neměnným předevolučním světem, je plný bouří, zvratů, a dokonce z našeho pohledu protichůdností, náboženský ohled ke světu však tento popis nepopírá, ale krásu šperku kosmu nehledá v oblasti kvantitativně měřitelného, ale v niterné oduševňující architektuře, na níž se každý bytostně podílí a o niž se má starat, což je konečně leckdy důležitější než ptát se po tom, jestli byl „na počátku“ jeden šťouch, nebo jich bylo víc, a jak to s tím vlastně je…
I na půdě tzv. „duchovních nauk“ se samozřejmě pojetí a průběh evoluce rozpracovává (konečně evoluční mýtus je pouze jinou variací tradičních mytických vyprávění). Zvláště současné rosenkruciánské kosmokoncepce představují velmi sofistikované útvary spojující tradiční znalosti s vědeckými poznatky, konečně existují i zcela moderně vybavená vědecká rosenkruciánská pracoviště, univerzity apod. Přestože se v jednotlivostech od sebe různá pojetí toho kterého řádu liší, jinak je tomu v antroposofii, jinak v učeních inspirovaných Gurdžijevem (Uspenskij, Nicoll), jejich základní filosofická platforma (viz výše) je vcelku táž a je zřetelné, že jejich propojení s vědou je nejen možné, ale i přirozené a už k němu dochází. V centru a ústředním zájmu této nové vědy musí být (jako je tomu v tradičních či „duchovních“ vědách) člověk sám, a to nikoli ve smyslu dnes již většinou opovrhovaného antropocentrismu, nýbrž ve smyslu odmítnutí obecného zvěcňovacího principu, na němž mají svůj podíl i přírodní vědy.
Nároky na novou vědu, jak je zformuloval například již zmíněný Henryk Skolimowski (Účastná mysl: nová teorie poznání a vesmíru, Praha, Mladá Fronta 2001) jsou – z těch, které již dokážeme aktuálně vidět – vlastně tradičně hermetické: zdůraznění ohledu jednoty všech věcí (což vzhledem k principu evoluce vytyčeného teorií účastné mysli zní – velmi zjednodušeně – tak, že realita vystupuje v závislosti na mysli, která ji uchopuje, a ta ji samotným uchopením transformuje), zdůraznění duchovního aspektu bez budování institucionálních náboženství či pojetí Boha a konečně ekologická orientovanost.
 (pokračování)
 (předešlé)

11. 11.

Divadlo na prosinec
V prosinci zamíříme do nově otevřeného divadla Semafor, abychom si ještě užili pana Suchého, který se prý nachází v životní formě. Termín jsme vybrali až po svátcích, tedy v době snad již  pro všechny poklidné a konečně sváteční.
Ve středu 28. 12. dávají v Semaforu hru Pension Rosamunda, jež bude mít premiéru 23. listopadu. Takže absolutní novinka!
Táňa by uvítala, kdybyste jí v případě zájmu co nejdříve zavolali. Jak se věc dále vyvine, bude včas oznámeno.
Jarda
Svatý Martin bez koně
Tak se letos svatý Martin opět přišoural pěšky, neboť je jasné, že dneska sněžit nebude. Podle meteorologů inverzní počasí ještě nějaký den vydrží. První sníh tak můžeme na horách očekávat zřejmě až koncem měsíce. Do nížin by se mohl dostat v prvních prosincových dnech.
Nejpopulárnější ze všech pranostik vážících se ku dnešnímu dni jsou bezesporu ty, které upozorňují na první sníh. Jak se dostal do pranostiky vlastně kůň? Předpokládá se, že v době vzniku tohoto rčení byl jediným dopravním prostředkem, mimoto patron tohoto dne – Martin byl podle tradice dragounem. Ovšem kůň se v souvislosti s ní objevuje až v souboru pořekadel F. L. Čelakovského, ve starších záznamech pranostik (např. Partliciův kalendář, sbírka A.Strnada z 18. stol. apod.) o tom zmínka žádná není. U Čelakovského je navíc ještě kůň tento označován jako brůna, co se tím míní? Podle Hospodářského slovníku je brůna „kůň, jehož základní barva srsti je bílá, avšak s krycí srstí barvy červené, hnědočervené až černé, brůny rodí se ryšavé, hnědé až tmavohnědé, jen brůna atlasová neboli bělouš rodí se špinavě bílá. Vybarvením nabývá pak brůna barvy sivé (sivka), černé nebo rudé (muchař), modravé (železná) a jablkové (plesnivec)“.
Martinská sněhová pranostika je vyjádřením skutečnosti, že přibližně v této době se na podzim objevuje první sníh v nížinných oblastech, což byl jev pro lidi vždy nápadným a snad z tohoto důvodu byl také zachycen v lidovém mudrosloví. Se stoupající nadmořskou výškou se ale průměrné datum prvního sněžení posouvá blíže k říjnu. Martinský sníh nemívá obvykle dlouhého trvání – rychle schází a to obvykle ještě týž den. Průměrné datum prvních dní s trvalejší sněhovou pokrývkou se váže o 2-3 týdny později tzn. zhruba někdy kolem Ondřeje.
Nejatraktivnější předpověď charakteru zimy bez nutného pozorování je rčení o martinské husí pečínce. Podle zvyklostí, při martinském obědě dostával vždy nejmladší pomocník hospodáře husí křídlo, aby při práci lítal, starší pomocník stehno a hospodář si ponechával sanici a kobylku – té pak bylo užito k prorokování charakteru nastávající zimy. Kobylkou je míněna část prsní kosti.
Jedenáctý listopad byl vyhlášen svátkem k Martinově památce v sedmém století a později byla k tomto dni také stanovena výplata daní a desátků církvi. Je to začátek chladného zimního času - na svatého Martina kouřívá se z komína - závěr zemědělského roku a konec sklizně. Lidé přinášeli v průvodu desetinu své úrody, obilí, ovoce, dobytek i drůbež ke zdanění. Poprvé se toho dne ochutnávala mladá vína a tradičně se před začátkem adventní postní doby hodovalo.
Advent byl ve středověkých dobách šestinedělní a začínal právě po svatém Martinu.
Symbolika čísel byla v té době velmi živá a všem srozumitelná, jedenáctka znamenala číslo bláznivé, šílené, znamení hříchu a přestoupení Božího desatera. Také proto byl jedenáctý den jedenáctého měsíce v roce příhodný pro hody a nespoutané veselí.
(...více)
Pokračujeme ve výčtu vín, která je možno si objednat v hromadné zakázce Řevu přírody, chystané na konec listopadu pro pavlovské Vinařství Šilinek:
4) Rulandské šedé  (Pinot gris)*
Pinot gris vznikl mutací z Pinot noir a je rozšířen po celém světě. Je to odrůda, od jejíchž vín se očekává plnost, hebkost, vysoký extrakt, pomerančové tóny ve vůni s pojené s dojmy medovosti. K dosažení typičnosti je nutná vyzrálost alespoň na stupeň pozdního sběru a výše.
Základní charakteristika: zlatožlutá barva, medově nasládlá vůně s jemným pomerančem. Velmi plné víno, obvykle s vyšším obsahem glycerolu i alkoholu, harmonické, vláčné s utlumeným působením kyselin a s dlouho trvající dochutí.
Výběry a bobulové výběry lze při dostatečném obsahu kyselin zařadit mezi bílá vína nejvyšší jakosti.
Od Šilinků doporučujeme pozdní sběr, ročník 2002. Víno obsahuje 12,2% alkoholu a cukru 1,6 g/l. Cena 90,- Kč.
Výtečný je také výběr z hroznů, ročník 2003 - ŠAMPION GRAND PRIX AUSTERLIZ 2005 SLAVKOV. Cena : 140,- Kč
(Vína z Vinařství Šilinek)
---
* Nebo také Tokay d‘ Alsace, Malvoisie (Francie, Západní Švýcarsko), Grauer Burgunder, Ruländer (Německo), Pinot Grigio (Itálie), Piros Kisburgundi, Szürkebarat (Maďarsko)
Rulandské se jmenuje podle obchodníka J.S.Rulanda, který rozšižoval odrůdu ve Falci.
Maďarský název Szürkebarat (šedý mnich) podle mnichů cisterciáků, kteří na přání Karla IV. vysadili odrůdu u Balatonu.
Původně se v Čechách jmenovalo Roučí šedé
Víno a jídlo
Kombinace jídla a vína je velmi širokou oblastí a je to velký prostor pro zkoušení, diskuse a různé přístupy. Jsou staromilci, kteří se hledí striktně držet vyzkoušených tradičních pravidel, které víno se má kombinovat s určitým způsobem přípravy určitého pokrmu. Jsou modernisté, kteří hlásají, neznajíce dříve vyzkoušených kulinářských požitků, kombinujte tak, jak Vám velí Vaše chuťové buňky, hlavně, že ukojíte svoji fantazii a chuť.
Ale existují základní pravidla nauky o harmonii v kulinářství. Zkusme si je zopakovat, některá z nich jistě znáte, a Vy si pak lépe poradíte s výběrem vína podle svého vkusu.
(celý článek)
Orientální diagnostika
Klíčem je tep a jazyk. Stejně jako lékaři na Západě tak i tradiční orientální léčitelé začínají každý rozhovor s pacientem tím, že se snaží rozpoznat jeho nemoc. Protože však mají velmi rozdílný názor na to. jak funguje zdravé tělo a co způsobuje nemoci, spoléhají na úplně jiné metody stanovení diagnózy.
Většina orientálních metod má původ v klasickém čínském lékařství, které pokládá dobré zdraví za harmonický stav mezi JING A JANG - dvěma stadii v procesu neustálých změn, které v těle probíhají - a vyváženost tělesné energie neboli ČCHI.
(celý článek)
(všechny články o alternativních léčbách)
Tajemný Ježíš (4)
V Evangeliu dětství se uvádí, že Ježíš měl zvláštní schopnosti už v ranném věku. Uměl i potrestat smrtí a nemocí ty, kteří mu ublížili, ale vzápětí je vzkřísil a uzdravil. Známá je příhoda o oživení ptáků z hlíny, která pochází právě z tohoto evangelia.
Turínské plátno - plátno, uchovávané v sakristii turínské katedrály. Je 3,8 m dlouhé a 1,1 m široké. a má tvar obvyklého židovského pohřebního rubáše. Na vnitřní vrchní i spodní straně jsou patrné dva zažloutlé stíny mužské postavy, jež jsou vlastně otiskem mužského těla zepředu i zezadu. Když se plátno rozloží, jsou otisky od sebe vzdáleny 15 cm. Na místech rukou, zad, nohou, boku a hlavě jsou patrny hnědočervené skvrny jako od krve, přesně v souladu s biblickými ranami Ježíše Krista.
První zprávou o tomto plátně by mohla být zpráva, že učedník Addai - Tadeáš přišel do Edessy (Turecko) k vládci Agbaru V. a přinesl mu tajemný portrét, díky kterému byl vládce vyléčen z velmi vážné choroby. V r. 525 bylo plátno při opravách po velké povodni nalezeno ve výklenku nad západní branou opevnění tohoto města. V té době se objevuje nový portrét - podobizna Ježíše Krista, taková, jaká se používá i do dnešní doby a taková, která je na t.p., které bylo zřejmě vzorem pro zobrazení J.K. na tzv. Mandilionu. Na počátku 40. let 10. století vyslal byzantský císař Roman Lakapenos výpravu do Edessy a požadoval vydání Mandilionu, které bylo v srpnu 944 převezeno do Konstantinopolu. Tam bylo plátno zřejmě ve sbírce relikvií, a francouzský rytíř Robert Clari uvádí, že je viděl r. 1204. Odtud se mohlo dostat do držení templářského řádu po dobytí Konstantinopolu po 4. křížové výpravě, kterou tento řád financoval. Roku 1352, 38 let po rozpuštění templářského řádu, vzniká nový nábožensko-rytířský řád "Řád hvězdy", jehož jeden ze zakladatelů Gotfryd de Charny dostal t.p. jako dar za vítězství ve Smyrně. V letech 1453 - 1457 Markéta de Charny darovala plátno knížeti Ludvíku Savojskému a jeho manželce. Plátno bylo uloženo v kapli vedle knížecího paláce, kde setrvalo až do r. 1578, kdy bylo převezeno do Turína, tehdejšího hlavního sídla Savojských států. 1. června 1694 bylo plátno slavnostně převezeno do nové baziliky, kde se nachází dodnes. V r. 1978 Humbert II. Savojský je svěřil papeži Janu Pavlu II. pod podmínkou, že zůstane v Turíně.
První zkoumání tohoto plátna provedl turínský právník Secondo Pia, který v r. 1898 vyfotografoval plátno a zjistil, že fotografie je pozitivem, samotné plátno negativem. Plátno bylo dále podrobováno vědeckému i kriminologickému výzkumu, fotografování i nukleárnímu výzkumu. Bylo zjištěno, že obraz byl vytvořen žlutavým zbarvením vláken, které však proniká jen do hloubky 20 - 30 tisícin mm do plátna, jež bylo na zlomek sekundy ozářeno. Na obraze byl nalezen i otisk mince s portrétem císaře Tiberia na pravém oku, což odpovídá židovskému zvyku tehdejší doby. Chemickými testy byl zjištěn rozdíl v oxidaci a dehydrataci mezi vlákny na obraze a mimo něj, i pyl z okolí Jeruzaléma. Další zkoušky se týkaly jejich stáří za pomoci radiokarbonové analýzy C 14, z nichž jedna označila jeho stáří na r. 200 n.l., další na r. 1000 n.l., poslední na r. 1400 n.l. Technologii vzniku otisku se dosud nepodařilo plně odhalit. Závěry o pravosti proto nejsou dosud definitivní.
Zdroj: Lexikon hraničních jevů, -SL-, ZAZ, KRUPFO
(předešlé)
Alej národů
Na území Polska, Česka a Rakouska vznikne nejdelší alej v Evropě. Ponese název Alej národů a povede podél cyklostezky. První stromy už jsou v zemi a postarali se o to školáci z Velké Bystřice na Olomoucku.
Stromy se vysazují podél cyklotrasy Greenways, která vede z Krakova přes Moravu do Vídně a je dlouhá asi 700 kilometrů. Bude tedy potřeba vysadit asi 60 tisíc stromů.
Za celým projektem stojí Nadace Partnerství a Pražský mezinárodní maratón. Právě jeho účastníci si za 200 korun tzv. adoptovali jednotlivé stromy.
(...více)
Stvoření versus evoluce (41)
 Jakub Hlaváček, filosof a nakladatel:
Hlavní smysl new age spatřuji v tom, že může v masovém měřítku měnit základní orientaci lidí a dovolí jim alespoň nějak dotknout se hlubokého zvratu v obrazu světa, jímž věda prochází a který se bude neustále akcelerovat, a zároveň ji v jejich očích může rehabilitovat a navrátit jí (ačkoli to by se určitě vědcům nelíbilo) její smysl.
V tradičních vědách, v náboženství a v mystice se otázka stvoření neřeší ve smyslu proč a odkud. Akt stvoření zde představuje zároveň rozpad primordiální jednoty, přičemž v člověku spočívá božská, duchovní jiskra, jejímž úkolem je vrátit se „domů“. O onom „domů“ se nevypovídá, neboť je není možné popsat verbálními ani jinými mechanismy, bez tragického zjednodušení, navíc oním návratem „domů“ cesta v žádném případě nekončí, nýbrž teprve začíná… Právě z dialektiky Jednoty a svébytnosti jednotliviny, spolu se zrcadlením makrokosmu v lidském mikrokosmu a naopak, vyplývá daleko striktnější pojetí a závaznost poznání, které stojí na zkušenosti nikoli omezeného racionalismu, nýbrž na zkušenosti skutečnosti duchovního zjevení. Transkulturální východisko tradičního poznání vyjádřím slovy jednoho současného alchymisty: „Celý vesmír je božského původu. Proto musíme hledat Moudrost a Vedení ve zdroji, ze kterého všechno stvoření vyvěrá. Všechny organismy, bez ohledu na to, jak jsou jemné nebo hrubé, obsahují uvnitř božskou jiskru života a jsou navzájem spojeny jeden s druhým. Je proto naším úkolem porozumět tomuto příbuzenství, abychom mohli použít inspirované vědomosti k pochopení toho, jak připravit kvintesenci naší materie. Všechny organismy jsou ve stavu stálého vývoje a pokračují svou syntézu směrem k dokonalosti. Jakmile je dosaženo poznání tohoto pravidla, začíná opravdová práce, kterou je pomáhat přírodě s pomocí alchymického umění dosáhnout nejvyššího stupně dokonalosti. Lidé jsou částí vesmíru. Mají proto božský původ a mohou svou činností nebo nečinností ovlivnit všechny organismy ve všech sférách bytí. Lidé se mohou tím, že porozumějí základním zákonům, které ovládají na jedné straně jejich bytosti a na druhé straně celý vesmír, naučit poznávat božskou jiskru životní energie ve všech organismech, izolovat ji, purifikovat ji a manipulovat s ní tak, aby se urychlil proces evoluce.“
 (pokračování)
 (předešlé)

10. 11.

O pomluvě
Přestože pomluva může mít neblahé následky, většina z nás si s chutí zdrbne. Robin Dunbar, profesor psychologie na liverpoolské univerzitě, se tímto jevem zabýval a výsledky publikoval v roce 1997 v díle Grooming, Gossip, and the Evolution of Language (Poklonkování, pomlouvání a vývoj jazyka). Systematickým nasloucháním profesor Dunbar zjistil, že dvě třetiny každého rozhovoru věnují lidé klepům. V rozporu s všeobecným přesvědčením nezaznamenal významnější rozdíl mezi muži a ženami nebo různými profesemi.
Kdo s kým spí a co na to ten druhý? Kdo ji viděl, jak bije děti? Kdo vypadá, jako by se topil v penězích, ale přitom nemá na kontě ani cent? Kdo bere drogy? Lidé se zkrátka rádi baví o těch druhých.
Zamyslete se na chvilku: Když se o někom bavíte, jakou část rozhovoru ho pomlouváte a jakou chválíte? Kolikrát se stane, aby někdo prohodil: "Slyšeli jste, že Harry celý den pomáhal sousedovi opravovat děravou střechu?" nebo "Věděli jste, že Mary chodila za kamarádkou do nemocnice každý den, dokud ji nepustili domů?" nebo "Je neuvěřitelné, že Roger dobrovolně pracuje v dalším výboru školy". Ne, my se nebavíme o ušlechtilých snahách druhých ani o jejich výjimečných přednostech, přestože bychom je měli rozhlašovat. Spíš je přehlížíme.
(celý článek)
Pokračujeme ve výčtu vín, která je možno si objednat v hromadné zakázce Řevu přírody, chystané na konec listopadu pro pavlovské Vinařství Šilinek:
3) Neuburské  (Neuburger)
O jeho vzniku se vypráví,že réví této odrůdy bylo v šedesátých letech 19. století vyplaveno Dunajem na břeh u Oberarnsdorfu*. Patrně se jedná o nahodilého křížence Sylvánského a Veltlínského červeného.
Víno má žlutou a u vyšších predikátů zlatožlutou barvu. Mladé Neuburské má jemné aroma připomínající ořechy. Vyšší a zajímavější kvality se dosahuje ležením vína na láhvi. Víno se ležením zaplňuje a přibývá buketních látek červeného ovoce, zvyšuje se viskozita vína a vzrůstá sametový dojem v ústech. Dochuť vína je harmonická, neutrální a dlouhá.
Neuburské víno výborně doprovází jídla s hustými omáčkami, pečenou drůbež nebo drůbeží paštiky.
Od Šilinků doporučujeme pozdní sběr, ročník 2003. Víno obsahuje 13,3% alkoholu a cukru 3,7 g/l. Cena 90,- Kč.
(Vína z Vinařství Šilinek)
---
* Réví nalezli vinaři Ch. Ferstl a F. Marchendl a vysadili v obci Arnsdorf do svých vinic a v roce 1872 vyrobili z první sklizně překvapivě dobré víno.
Smíchovský festival alpinismu 05
Zítra začíná v Národním domě na Smíchově Festival alpinismu, který zde potrvá až do neděle.
Festival navazuje na loňský úspěšný 1. ročník této mezinárodní akce i na tradici setkání milovníků hor a členů Alpenvereinu z ČR, které byly v minulých 13-ti letech organizovány jako putovní po mnoha místech naší republiky. Smíchovský festival začíná tradici mezinárodní akce - festivalu, kterého se budou každoročně osobně zúčastňovat významné osobnosti alpinismu a horolezectví z ČR, z Evropy i z celého světa. Náplní tohoto ročníku festivalu budou nejen setkání a přednášky mnoha současných významných představitelů tohoto náročného sportovního odvětví, ale i mnoho zajímavých filmů s horskou tématikou z mezinárodní scény.
(...více)
Aurikulární terapie
Léčení prostřednictvím uší.
Aurikulární terapeuti tvrdí, že ošetřením pouze jedné části pacientova těla - uší mohou vyléčit potíže v jiných částech jeho tělesného systému. Např. bolest v pravém rameni léčí obvykle prostřednictvím pravého ucha; ošetření levého ucha však často přináší stejné výsledky.
Metoda se podobá akupunktuře. Terapeuti tvrdí, že je na uchu více než 200 akupunkturních bodů, které jsou fyzicky propojené s určitými částmi těla. Stimulací nervových zakončení příslušných bodů je po nervech vyslána léčivá vlna do té části těla, která churaví. Terapeuti také tvrdí, že jakýkoliv problém nebo onemocnění části těla má účinek na odpovídající bod na uchu. Ten se může projevit v podobě uzlinek, bílých skvrn, jizev nebo ekzému.
(celý článek)
(všechny články o alternativních léčbách)
Tajemný Ježíš (3)
Zajímavé podrobnosti, odlišující se od kanonických textů, uvádí novozákonní apokryfy. Zpochybňují i to, že by mohl být J.K. svými učedníky vzkříšen, neboť hrob byl střežen. Evangelium sv. Petra popisuje popravu, pochování i zmrtvýchvstání J.K. Během mučení Ježíš neřekl ani slovo. Pouze před smrtí zvolal : "Sílo moje, sílo moje, proč jsi mne opustila !" Po Kristově smrti se Židé začali kát z toho, co udělali. Zákonníci, farizeji a stařešinové se shromáždili a zjistili, že všechen lid reptá a buje se do prsou a říká : "Pokud kvůli jeho smrti byla taková velká znamení, vidíte, jak byl spravedlivý. Proto se velmi polekali, přišli k Pilátovi a prosili ho: "Dej nám vojáky, aby střežili jeho hrob tři dni, aby nepřišli jeho učedníci a neukradli ho, lid by si myslel, že vstal z mrtvých a nadělal by nám zlo." Pilát tedy poslal strážce a spolu s nimi jdou střežit hrob i židovští stařešinové. A tu náhle, před zraky všech nastane vzkříšení : Otevře se nebe a dva muži z něho sejdou, kámen, který zakrývá vchod se sám odvalí a oni vejdou do hrobky. Potom z ní vyjdou a vedou s sebou třetího, přičemž "hlavy obou sahaly až do nebe, a hlava toho, kterého vedli, převyšovala nebesa." A za nimi "se zjevil a pohyboval kříž."
V Apokalypse sv. Petra se popisuje, jak Kristus a jeho učedníci vystupují na horu a Ježíš jim zjevuje obrazy ráje i pekla : Ráj je "obrovský prostor mimo tento svět, zářící mimořádně jasným světlem, vzduch se tam třpytil od paprsků slunce, sama země vzkvétala nevadnoucími květy, byla plná vůní a nádherně kvetoucích věčných rostlin, jež rodily požehnané plody. Na tomto místě, mimo tento svět, žijí světci, odění do překrásných, neobyčejně bílých rouch. Jejich těla byla bělejší než sníh a červenější než růže a červeň se mísila s bělobou. Jednoduše nedokážu popsat jejich krásu. Vlasy měli vlnité a lesklé, splývali jim na tváře a plece jako věnec uvitý z květů nardu i pestrých květů, nebo jako duha ze vzduchu..." Naproti tomu peklo je místo v záhrobním světě, kde jsou potrestaní hříšníci trestajícími anděly (nikoliv čerty !), všichni stejně odění do tmavých rouch.
(pokračování)
(předešlé)

Stvoření versus evoluce (40)
 Jakub Hlaváček, filosof a nakladatel:
Skutečná víra věřících však má, alespoň ve zcela běžném denním životaběhu, daleko menší kredit. Věřící totiž nemůže přesvědčovat, ba ani nemůže být o otázkách své víry přesvědčen, nýbrž je vyznává, věří jim (samozřejmě jinak než se věří vědcům) a svědčí o nich, svědčí o své podstatné a bytostné zkušenosti. Mezi tvrdou vědou (pro níž neexistuje nic skrytého, niterného) a jakýmkoli náboženským postojem ke světu, s úctou ke skrytosti, mystériu, jež ovlivňuje celý život člověka, je nepřeklenutelná propast. Mezi filosofií a náboženským postojem ke světu však být nemusí.
Netvrdím, že jsem si filosoficko-náboženské otázky po smyslu života a jim podobné nikdy nepoložil, ale také jsem nikdy nijak výrazně netoužil po jejich zodpovězení. Je dokonce pravděpodobné, že se těmto otázkám vyhýbám nikoli z lenosti, z nedostatku alespoň minimální inteligence, ani z hrůzy před tím, že bych nakonec stejně dospěl pouze k nevývratným banalitám typu „smyslem života je život sám“, nýbrž proto, že před samotným zázrakem života cítím nijak nespecifikovatelnou a nekonečně hlubokou úctu a zároveň i radost (od útlého dětství víceméně nezměněnou), o kterou mě nikdo a nic nepřipraví, a navíc z velkých, vše řešících otázek a abstraktních řečí mám obyčejnou nízkou hrůzu.
Nechci přesvědčovat, a v této oblasti mi ani nestojí za to být přesvědčen. Co je pro mě naopak důležité, je ohled a úcta k mnohosti a pluralitě různých vyznání, přesvědčení a svědectví (samozřejmě pokud nevedou k potlačování života), a to právě proto, že jsou vzájemně nesrovnatelná a nepoměřitelná. Každý projev života je svébytným útvarem svědčícím o zázraku bytí, každá bytost má svou vlastní niternost, v níž vstupuje do transcendentálních oblastí a vydává jedinečné svědectví o své vlastní cestě a zkušenosti. Že k ní patří i zkušenost vývoje, je nabíledni i bez teologie či vědeckých nástrojů.
Navíc se také necítím být povolán odpovídat na takto odborné otázky jako laik. Samozřejmě, setkal jsem se s lidmi či autory, pro které tato otázka byla důležitá (obvykle profesně i osobně) a jejichž odpovědi byly pro mne osobně nesmírně inspirující: Teilhard de Chardin, Zdeněk Neubauer ve svých knihách Nový Areopág, Biomoc a nověji ve svém projevu-pohádce O Sněhurce při převzetí ceny Nadace Vize 97 a naposledy v nepublikované eseji Unde novum, a v neposlední řadě ekofilosof Henryk Skolimowski svou teorií „účastné mysli“. Neurážející zformulování problému evoluce ve vztahu přírodních věd a teologie (pokud si odmyslíme povrchní odsudky nezápadních kultur pod čarou) podané formou přednášek pro střední školy a přitom čtivě i informativně, se mi dostalo náhodou do rukou od jedné studentky teologie a molekulární biologie právě v den doručení této otázky: v podobě knih Marka O. Váchy Tančící skály a Šestá cesta.
Myšlenkové podněty ze strany hermetismu, různých duchovních nauk a takzvané nové vědy se oním pomyslným mostem mezi dvěma břehy stát nemohou, pokud mluvíme o dogmatické křesťanské teologii a tvrdé vědě. Obě se sobě vzájemně vysmívají a hnutí nového věku (new age) je shodou okolností jejich společný nepřítel. Mohou, pokud budeme vnímat teologii v jejím předkřesťanském významu – jako logos o Bohu – a věda bude popperovsky otevřená.
 (pokračování)
 (předešlé)

9. 11.

Tajemná boží muka
Boží muka jsou po staletí neodmyslitelnou součástí české a moravské krajiny. Tyto náboženské stavy stojí zdánlivě osamoceně uprostřed polí a luk a statečně odolávají zubu času. Jen málokdo dnes tuší, že se pod nimi ukrývá jedna z největších záhad naší země – nepředstavitelně rozsáhlá a do detailu promyšlená síť podzemních chodeb.
Až donedávna byla boží muka považována za zajímavou kulturní a historickou památku bez hlubšího významu. Malé sloupkovité stavby nejroztodivnějších tvarů, někdy doplněné i drobnou kapličkou se svatým obrázkem, byly postaveny na místech nejrůznějších neštěstí. Vytyčovaly trasy poutí nebo byly zřizovány bohatšími jednotlivci jako výraz díků Bohu. Jejich umístění i tvar však vždy podléhaly přísnému schvalovacímu řízení církevních orgánů.
Nenápadné milníky Zvěsti o pravé funkci těchto staveb začaly prosakovat na veřejnost teprve krátce po první světové válce. V souvislosti s pozemkovou reformou tehdy docházelo k novému uspořádání katastrů. Zároveň byla rušena do té doby nedělitelná církevní i šlechtická panství a zemi čekal mohutný stavební rozvoj.
(celý článek)
Pokračujeme ve výčtu vín, která je možno si objednat v hromadné zakázce Řevu přírody, chystané na konec listopadu pro pavlovské Vinařství Šilinek:
2) Tramín červený (Clevener, Klavner)
Tramín* stojí geneticky velmi blízko k volně rostoucí lesné révě, z níž mohl vzniknout nahodilým křížením s některou dávnou kulturní odrůdou pěstovanou Římany.
Vína Tramínu mají intenzivnější barvu než většina ostatních bílých vín.- - jsou zelenožlutá až zlatožlutá. Pro víno Tramínu je příznačná bohatost omamující vůně a kořenitosti, které jsou u vyšších stupňů predikátních vín podbarveny sladce medovými tóny hrozinek. Pochází-li víno z přiměřeně velké sklizně a vyzrálých hroznů, pak chutná zcela jinak než všechna ostatní bílá vína. Jeho základní vůni lze přirovnat k vůni čajové růže, kterou doprovázejí další odstíny vůní: skořice, květů pomeranče, citrusových plodů nebo lonicery (zimolez).
Vína Tramínu neslouží k běžnému pití, ale vyžadují odpovídající rozpoložení mysli a dostatek času k vychutnání všech zážitků, které mohou přinést.
Hlouběji vychlazená lze podávat jako sklenku aperitivu. Často se nabízejí jako doprovod určitých předkrmů. zejména paštiky z\ husích jater. Nebo k ovčím či kozím sýrům na konci stolování. Suché Tramíny se doporučují k cibulovému koláči, k uzeným rybám. Lze je předložit i k některým exotickým silně kořeněným jídlům asijské kuchyně.
Od Šilinků doporučujeme pozdní sběr, ročník 2004. Víno obsahuje 13,1% alkoholu a cukru 7,3 g/l. Cena 100,- Kč.
(Vína z Vinařství Šilinek)
---
* Jeho existence dokumentována v městečku Tramin (Jižní Tyrolsko) již kolem roku 1000.
Wolemie vznešená
Stalo se roku 1994 v Austrálii.
V hluboké rokli, 200 kilometrů severozápadně od Sydney, botanikové nalezli 40 stromů doposud neznámého jehličnanu. Návazné studie potvrdily, že patří nejen novému druhu, ale dokonce vědě neznámému rodu z čeledi blahočetů čili araukárií (Araucariaceae). Když byly porovnány se současnými jehličnany a zkamenělinami z jurské a křídové doby, byly nově popsány pod vědeckým jménem Wollemia nobilis (wolemie vznešená). Jejich nejbližšími příbuznými jsou damaroně (Agathis) a blahočety (Araucaria) dosud zastoupené ve flóře jižní polokoule, od nichž se wolemie odštěpily pravděpodobně již v druhohorách, tj. před více než sto milionem let.
Útočiště, na kterém wolemie vznešená přežila až dodnes, má velmi stálou přízemní teplotu i trvale vlhký vzduch a je chráněné před náporem požárů z okolí. Požáry byly po dlouhé věky v Austrálii významným přírodním činitelem, jak to dosvědčují nalezené uhlíky v třetihorních usazeninách; jejich četnost se podstatně zvýšila od doby, kdy na tento kontinent přišli první lidští obyvatelé a zvláště od doby evropské kolonizace. Nepochybně také dlouhodobá nepřístupnost rokle pro lidi hrála rozhodující úlohu v záchraně tohoto reliktu z dávných dob.
Místo nálezu bylo dlouho utajováno, poškození stromů ze strany lidí se přesto zabránit nepodařilo. Stromy v rezervaci nedávno napadla nebezpečná houba - plíseň skořicovníková (Phytophthora cinnamomi). Nákazu do národního parku pravděpodobně zavlekli nezodpovědní turisté.
Ochráncům se naštěstí podařilo infekci na stromech zjistit včas, takže nic není ztraceno a šíření houby lze ještě zabránit. Na zničení malého úseku, kde borovice rostou, však stačí i živelná pohroma typu vichřice nebo požáru. Vědci proto bezprostředně po objevu přenesli semenáčky do několika botanických zahrad a letos v říjnu uspořádali aukci, na níž vydražili 292 mladých výpěstků wolemií za průměrnou cenu 2800 dolarů. Další dražba by se měla uskutečnit v dubnu 2006.
Zdroj:  Wollemi National Park, Tiscali, Gnosis9
Chiropraxe
Napravování kloubů odstraňuje bolest. Chiropraktici se snaží zkušenýma rukama napravovat poškození kloubů, svalů a zejména páteře. Problémy páteře mohou vyvolat bolest nejen v páteři samé, ale i v dalších částech těla včetně ramene, paže, boků a nohou. Tyto poruchy mohou také někdy vést k ischiasu, ale i k takovým obtížím se zády, jako je bederní ústřel a výhřez meziobratlové ploténky. V některých případech údajně způsobují dokonce i astma, artritidu, katar, zácpu, migrénu, menstruační obtíže a stres.
(celý článek)
(všechny články o alternativních léčbách)
Tajemný Ježíš (2)
Dr. L. Souček uvádí (1982), že roku 1935 vypátral Hiromaro Takeuči starou listinu se zmínkami o tom, že J.K. přišel poprvé do Japonska ve svých 21 letech za vlády císaře Suinina a byl zde žákem jakéhosi mudrce z prefektury Tojama. Pak se vrátil do Jeruzaléma, kde byl ukřižován jeho mladší bratr Isukuri. Do Japonska přinesl J.K. jeho uši a vlasy. Po útrapách cesty napříč celou Asií přes Sibiř vstoupil na pevninu u Hačinoe v Aomori a usadil se ve vesnici Herai (jejíž jméno je prý odvozeno z japonského "heburaj" - hebrej), oženil se a měl tři dcery. Dožil se 106 let a byl pohřben v mohyle vedle pozůstatků svého bratra. Listiny prý hovoří o pozůstatcích J.K. a jeho bratra v mohyle, a jeden dokument představuje prý opis několika listin z K. pozůstalosti a přecházející z generace na generaci. Na paměť toho se ve vesnici Šingo (dříve Hersi) koná každoročně 10. června "Kristova slavnost", která je pořádána na počest toho, že unikl smrti na kříži.
Jinou verzi uvádí K. Wagner (1991), který se rovněž domnívá, že J.K. byl svými učedníky oživen. Opírá se přitom o výpovědi evangelistů, popisující J.K. a jeho styky s apoštoly už po domnělé smrti na kříži, jeho požívání potravy apod. J.K. podle něj dále žil na Kypru pod jménem Barjesus (Bar Jehú), a zmínka o setkání apoštolů s tímto prorokem je prý zkomolená či zaretušovaná zmínka o setkání s J.K.
Naproti tomu další badatelé uvádějí, že došlo ke skutečné smrti J.K., a zmrtvýchvstání bylo dílem neznámého fenoménu. To prý popisuje na 13 svědků, zejména Pilátův osobní lékař Syřan Ejšu a dále i Řek Hormisius, životopisec judejských vládců. Vzhledem k tomu, že patřili mezi K. odpůrce, nebyly jejich knihy přejaty církví do souboru svatých knih. Popisují velkou záři, sestupující ze zářivého oblaku, který se postupně spustil nad skalní hrob, kde se objevila lidská postava, jakoby upředená ze světelných paprsků. Poté zahřměl hrom, ale nikoli z nebe, ale ze země a hrob se otevřel, načež světlo zmizelo. V hrobě zůstalo pouze plátno, do kterého bylo tělo J.K. zabaleno (turínské plátno).
(pokračování)
(předešlé)
Křišťálová noc
7. listopadu 1938 dvěma výstřely těžce zranil 17letý Žid Herschel Grünspan legačního sekretáře německého vyslanectví v Paříži Ernsta vom Ratha. Popudem k činu Herschela Grünspana byla snaha pomstít se za osud svých rodičů, kteří jako polští Židé byli vypovězeni z Německa do Polska. Nacistická propaganda představovala atentát jako pokus Židů o vyvolávání nepřátelství mezi evropskými státy. V Paříži mezitím vom Rath bojoval o život a 9. listopadu 1938 odpoledne zemřel. Shodou okolností se týž den večer v Mnichově konalo každoroční setkání nacistických "starých bojovníků" s Hitlerem, které bylo připomínkou nezdařeného nacistického puče v Mnichově v roce 1923.
Když Hitler kolem 10 hodiny večer odešel, vystoupil Goebbels se zprávou o úmrtí vom Ratha a s plamenným protižidovským projevem vyzývajícím k pomstě. Tento projev si přítomní funkcionáři SA a dalších nacistických institucí vyložili jako povel k zahájení protižidovského pogromu známého jako Křišťálová noc (německy Kristallnacht podle lesku tisíců střepů ležících na ulicích z rozbitých výloh židovských obchodů), který v noci z 9. na 10. listopadu 1938 zachvátil celé Německo. Pogrom zahájily jednotky SA, které začaly útočit na židovské objekty. Během pogromu, který probíhal na některých místech, zvláště v Sudetech, ještě 11. listopadu, byla vypálena převážná část synagog a židovských modliteben, které byly považovány za symbol přítomnosti a úspěchu židovské menšiny v Německu. Byly vypleněny židovské obchody a podniky, jejich zařízení bylo zničeno. Bylo hlášeno zhruba 7500 zdemolovaných židovských obchodů.
(celý článek)
Stvoření versus evoluce (39)
 Jakub Hlaváček, filosof a nakladatel:
Byl jsem postaven před příliš těžký úkol. Žádnou z výše uvedených, sugestivně formulovaných otázek, nejsem schopen zodpovědět. Nečekám ani, že moje „vyklouznutí“ by mohlo být vůbec za nějakou odpověď považováno. Snad se mi alespoň podaří poodhalit, proč mě tato otázka nechává vlažným, ba proč ani nijak netoužím slyšet ji zodpovězenou z úst ať už vědce, či teologa.
Odkud směřujeme a kam jdeme? V kabale se traduje, že pro toho, kdo se takto ptá, by bylo lépe, kdyby se vůbec nenarodil. Takto položená otázka po „důvodu a původu života“ způsobí pouze to, že se mi stáhne žaludek a hlava dočista poplete. Jsem dokonce tak omezený, že téměř nechápu, jak tuto otázku někdo může myslet vážně. Je to podobná situace, jako když si dva zamilovaní lide položí otázku: A proč mě máš rád? Mohou ji vyslovit, ale také obvykle neočekávají vážnou a vyčerpávající odpověď.
Jsem šťasten z toho, že na rozdíl od jiných typů vědomí mohou lidé prožívat úžas nad tajemstvím života, spolu se závratí vyplývající z reflexí tohoto úžasu. Jinými typy vědomí nám na mysli vědomí zvířat, rostlin, kamenů, pravděpodobně i elementárních bytostí apod., a možná bych se nezdráhal připojit i ty typy vědomí, které jsou na tradiční ontologické vertikále scalae naturae výše, vždyť podle všech monoteistických náboženství i podle západní metafyzické a hermetické tradice platí, že člověk je korunou Stvoření právě proto, že je napětím mezi materií a duchem, spojnicí mezi Zemí a anděly, božími posly. Zkrátka údiv a ruku v ruce s ním i vědomá touha po zdokonalování sebe sama asi ke kamenům ani andělům nějak nepatří. A k lidskému vědomí zajisté patří i otřesy a katastrofy, které jeho reflexe, vydají-li se „špatným“, tj. protiživotním směrem, mohou vyvolat.
Jistě, i bádání nad Stvořením může vést k novému tvoření, nové artikulaci, k transformaci světa, k evoluci. Já však nejsem ani vědec, ani teolog. Vědec může být o něčem přesvědčen a obvykle dnes ani nemusí přesvědčovat. Propast mezi špičkou vědy a mezi nevzdělanou veřejností je tak obrovská, že se v ní skrývá mnoho dalších propastí. Až na nepatrné výjimky dané konzumním využitím vědeckých poznatků se veřejnost nechává přesvědčit stále ještě na základě toho, že vědcům jednoduše věří; žije v zajetí představ, že fungování Světa už bylo víceméně popsáno (mechanisticky), maximálně se ještě upřesní a všechny zázraky vědy, jsou díky tomu (!) již na dosah. Vědě se obecně věří.
 (pokračování)
 (předešlé)

8. 11.

Víno z Pavlova
Víno, které jsme v září přivezli z Moravy, někomu již pohříchu došlo či jiným zas překotně dochází. Proto nezbývá než začít přemýšlet o nové zakázce. Abychom usnadnili muka výběru, představíme vám ve dnech, které ještě zbývají do listopadového seřvání, osvědčené představitele ušlechtilého moku ze sklepů páně Šilinka.
Na spolkovém setkání v Mosquitu (18. 11.) pak objednávky od jednotlivých Řevů sepíšeme, pošleme do Pavlova a pak se už jen budeme těšit..
Jarda
1) Veltlínské zelené (Grüner, Grünmuskateller)
Pochází z Rakouska a dříve se mu říkalo Muškatel.
Víno má zelenožlutou barvu a jako mladé voní svěžestí, pepřnatostí a někdy i lehkou vlůní doutníku. Z vinic na hlinitých půdách se objevuje vůně lipového květu, na půdách prvohorních hořkomandlová, na spraších kořenitá.
Při zrání v lahvích se nejprve objevují zesílené kořenité pepřnaté tóny, které posléze zanikají a nejvíce kraluje mandlová chuť zjemněná u přívlastkových vín vyšších stupňů sametovou plností.
Veltlínské zelené se také používá do směsí pro známková vína a také jako surovina pro výrobu šumivých vín.
Od Šilinků doporučujeme pozdní sběr, ročník 2003. Víno obsahuje 14,4% alkoholu a cukru 2,3 g/l. Cena 80,- Kč.
"Odhalení" začalo!
V pražské zoo včera začala reality show Českého rozhlasu (ČRo) s názvem Odhalení o životě goril. Zhruba 15 kamer bude do ledna nepřetržitě sledovat samce Richarda, samice Shindu a Kijivu a téměř roční mládě.
Záběry kamer nabízí internetová stanice ČRo Leonardo a Česká televize (ČT). Lidé pak budou moci hlasovat, které ze zvířat získá hlavní cenu ve výši 12 melounů. Výtěžek z hlasování diváků prostřednictvím sms zpráv pořadatelé dají na projekt ochrany goril ve volné přírodě.
Součástí projektu nejsou jen záběry z gorilího života, ale také besedy s vědci a odborníky na tento druh zvířat, odborné komentáře k dění v pavilonu a další doprovodné pořady.
Na Leonardu se píše: "Naše soutěžící snímáme 24 hodin denně, 7 dní v týdnu šestnácti kamerami. A dění v naší "vile" přenášíme rovněž 24 hodin denně a 7 dní v týdnu na tyto stránky. Připravujeme pro vás hned dva programy - Odhalení 1 a Odhalení 2."
Humanistická psychoterapie
Různé terapie, které jsou součástí humanistického hnutí, se zaměřují na otázku sebeuvědomění jednotlivce a vnímání vnějších podnětů. Nesnaží se najít objektivní vysvětlení lidského chování a vyhýbají se hlubšímu zkoumání vnitřních motivů nebo zážitků z dětství. Místo toho rozvíjejí to, co o sobě klienti vědí, jejich schopnost komunikovat, a pomáhají jim v hledání pozitivních stránek života.
(celý článek)
(všechny články o alternativních léčbách)
Tajemný Ježíš (1)
V.K. Zajcev prohlásil v 60. letech Ježíše Krista za kosmonauta, mimozemšťana a návštěvníka z jiné planety. Díky sugesci, hypnóze a pokročilé medicíně mohl proto vykonávat tzv. zázraky. Opíral se přitom o obraz na pravoslavné ikoně "Zmrtvýchvstání Ježíše Krista" ze 17. století, na které je Kristus zobrazen v jakési schránce aerodynamického tvaru, z jejíž dolní části vychází dým, jenž zakrývá nohy andělům stojícím po boku. Existuje hypotéza, že obraz byl inspirován jakýmsi doposud neznámým novozákonním apokryfem, který uvádí původ Ježíše Krista jako příslušníka mimozemské civilizace nebo jeho vzkříšení či nanebevzetí jako důsledek činnosti mimozemských sil.
Uvádí se, že Ježíš byl jako výrostek vyslán k sektě essejců - následovníků Mojžíšových. Ti mu udělili vysoké svěcení, takže pronikl k podstatě tajných učení, což potvrzují nalezené kumránské svitky. Podle knihy "The Unknown Life of Iesus Christ" ruského cestovatele N. Notoviče (1858 - 1908), vyšlé v Chicagu v r. 1908 je J. poslán na cestu do Persie, Indie, Himáláje a Tibetu, kde se mu dostalo znalosti súfismu, jógy, buddhismu, véd a tibetského lékařství. Německý badatel Holgen Kersten z kašmírských záznamů zjistil, že J.K. zde od 14 let vystupoval pod jménem Ísa. Do Palestiny se vrátil se skupinou stoupenců s velkými vědomostmi a nejvyššími schopnostmi, kde tak zákonitě působil jako nositel a zvěstovatel zcela nového, objevného učení a postoupil potupnou smrt na kříži cílevědomě a plánovitě. Kersten jako teolog zjistil ze syrských a jiných textů, že J.K., obdařený hlubokými znalostmi jógy, vyvolal buď zdání o své smrti samovolným zastavením dechu (asfyxie) a srdce, a poté, co se jeho učedníkům podařilo získat jeho tělo, byl jimi oživen, a odešel zpět do Indie a Kašmíru, kde je dál znám jako Júsa Asaf, který zde žil do svých osmdesáti let. Ve Šrínagaru je dokonce jeho hrob a šlépěje.
(pokračování)
Prague Fashion Week
V těchto dnech začal sedmý ročník akce nazvané Prague Fashion Week. Ukázky úspěšných módních návrhářů z domova i ze světa můžete vidět do 14. listopadu v pražském Mánesu. Na módních přehlídkách konaných 11. až 13. listopadu představí akce premiérové kolekce jak předních českých návrhářů, tak i například z Řecka, Finka, Ruska. Akademie módy složená z renomovaných osobností módní branže rovněž vyhlásí příštího držitele prestižního titulu Výtvarník sezóny a vítěze soutěže Talent sezóny.
Stvoření versus evoluce (38)
 Ludvík Bass:
Biblická chronologie dovoluje odhadnout čas, který uplynul od stvoření světa: biskup Usher vypočítal 4004 let, Hales 5411 let. V moderní kosmologii byl rozptyl odhadů větší. V polovině dvacátého století bylo vypočteno stáří vesmíru od velkého třesku (na základě posunu spekter vzdálených galaxií do červena) něco přes tisíc milionů let, zatímco odhad geologického věku naší země prováděný spolehlivějšími metodami byl větší. „V tom případě nevidím rozumné řešení,“ psal tehdy starý Einstein. Bondi a Hoyle řešili tento paradox teorií ustáleného stavu vesmíru. Ale během půlstoletí, které uplynulo od mých studentských let, postupné revize odhadů vzdáleností galaxií prodloužily věk vesmíru desetinásobně (osobně jsem však to zbrklé stárnutí nijak nepociťoval).
Jak usmířit Usherův odhad s kosmologickým? Před čtyřmi tisíci lety byl vesmír ve stavu, který podle fyzikálních a biologických zákonů vedl k dnešnímu. Všemohoucímu nemohlo být nesnadné zvolit si právě ten čtyři tisíciletí starý stav jakožto počáteční stav vesmíru, včetně souborů atomů (jako uhlík 14), které se vědcům zdají poukazovat na události v mnohem vzdálenější minulosti. Že by nás stvořitel chtěl mást? Nebylo by to neslýchané. Už v Genesis 11, 6–7 prohlašuje Jehova: „… toto je teprve začátek jejich (lidí) díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim řeč, aby si navzájem nerozuměli.“
Žárlivý starozákonní stvořitel není ten, o kterém Einstein položertem poznamenal, když vyznával svou víru vědce: „Milý Pánbůh je rafinovaný, ale není zlomyslný.“
Také o stáří života na naší Zemi jsou velmi rozdílné názory. Evoluční teorie se neobejdou bez tisíce milionů let, kdežto biblické stvoření života se bez nesnází vejde do Usherova výpočtu. Z teologického hlediska se totiž nic nestalo a nemůže stát, co by neplynulo z vůle Všemohoucího. Nelze si vůbec představit pozorování odporující tomuto univerzálnímu výkladu, který nikterak neomezuje skutečnost, a proto nevysvětluje nic.
Evoluční teorie života se obvykle považují za vědecký protiklad k biblickému hledisku. Ale jeden z nejvlivnějších moderních filosofů vědy Karl Popper to viděl poněkud jinak. Jednu kapitolu ve své Intelektuální autobiografii (1974) označil „darwinismus jako metafyzický program výzkumu“ a došel v ní k závěru, že darwinismus funguje jako metafyzický rámec vědeckých teorií, ale sám vědeckou teorií není, protože neposkytuje dost příležitostí k empirickému vyvrácení: V tom ohledu se překvapivě druží ke kreacionismu. Tak například, píše Popper, darwinismus vysvětluje velkou rozmanitost pozemských forem života. Kdybychom ale nalezli planetu, na které jsou jen tři druhy bakterií geneticky podobných našim, řekli bychom, že to byli jediní mutanti, kteří se dovedli přizpůsobit tamějším podmínkám. Totéž bychom řekli, kdyby byl nalezen jen jeden (nebo žádný) druh. Z takových důvodů označuje Popper darwinismus za „téměř tautologický“.
Právě tyto úvahy jej přivedly k zavedení pojmu „metafyzického programu výzkumu“, který zařazuje mezi testovatelné vědecké teorie a zcela metafyzické konstrukce. Úspěch programu nespočívá v jeho vědecké platnosti, nýbrž v jeho plodnosti a inspirativnosti vzhledem k úspěchům vědy. V tomto ohledu Popper nepochybuje o plodnosti darwinismu, „bez něhož si nelze představit pokroky novější vědy“.
Naproti tomu kreacionismus, jakkoliv plodný v umění a v etice, je zcela sterilní ve vědě. Neschopen navrhnout vlastní experimentální programy, žije jen z nesnází evolucionismu a z jeho kritického testování, které je beztak normálním vědeckým úkolem stoupenců evoluce.
K novějším úspěchům vědy patří především objev a výzkum genetické molekuly (DNA), která je jakýmsi písmem dědičného programu a v které se odehrávají mutace pohánějící evoluci. Je společná všem doposud známým formám života, které proto mohou mít společný původ. Tato univerzálnost genetické molekuly přesvědčivě podporuje darwinismus. Navíc nám struktura molekuly dává ponětí o tom, jak šťastné náhody bylo potřeba pro přechod od chemické k biologické evoluci.
Pokud původní darwinismus obsahoval tautologické rysy, výsledky molekulární biologie a genetiky je převážně odstranily: Darwinismus už není vhodným příkladem Popperova metafyzického programu výzkumu. Jako vhodnější příklady tohoto cenného epistemologického pojmu bych navrhl Machův princip v kosmologii, nebo i Freudovu psychoanalýzu.
Brzy po Darwinově vystoupení se ukázala i filosofická důležitost jeho teorie. Účelnost anatomie a fyziologie určená k zachování a pokračování života bije tak do očí, že odedávna inspirovala a ospravedlňovala víru v architekta – stvořitele. Avšak darwinismus ukázal, jak může biologická účelnost vzniknout slepou náhodou. Spíše o tom než o možnosti našeho příbuzenství s opicemi se vedly vášnivé spory koncem devatenáctého století. Byl to přelom v dějinách idejí, s nímž mnozí zápolí dodnes.
(předešlé)
(pokračování)

7. 11.

Nejjasnější Mars
Mars bude podle astronomů po celou noc z pondělka na úterý nejjasnější planetou na obloze.
Nachází se na opačné straně Země než Slunce a k naší planetě se přiblížil na necelých 70 milionů kilometrů.
Mimořádný jev na obloze bude možné pozorovat i bez dalekohledu, hvězdárny umožní veřejnosti sledování Marsu pomocí teleskopů.
Mars se večer vynoří na východě jako překvapivě jasný objekt. O půlnoci bude vrcholit nad jihem a k ránu se na západě schová za obzor.
Stejný jev - opozice a přiblížení Marsu k Zemi - nastal naposledy 28. srpna 2002, kdy se planety přiblížily na necelých 56 milionů kilometrů.
Podle astronoma Pavla Příhody z pražské Hvězdárny a planetária si ale letos budou moci obyvatelé střední Evropy Rudou planetu "vychutnat lépe", protože bude svítit výš na obloze než předloni.
Příští opozice planet bude v roce 2007 na Štědrý den.
Ptačí chřipka na pondělí
Podle českých novin (a televize) označila Světová zdravotnická organizace (SZO) 1. listopadu rizika ptačí chřipky za snížená s ohledem na fakt, že končí tah tažných ptáků.
A jak je to doopravdy?
V severovietnamské provincii Bac Giang uhynulo během nového náporu viru H5N1 asi 4000 kusů drůbeže. Zároveň se zřejmě nakazil i jeden člověk. Testy u nemocného stále ještě probíhají. Celá oblast je nyní pod karanténními opatřeními.
Hanojský zástupce Organizace pro zemědělství a výživu Fabio Friscia upozornil, že s poklesem teplot s nadcházející zimou na severní polokouli bude podobných případů přibývat.
V jižní Číně, v oblasti sousedící s Vietnamem, hlásí již čtvrtý případ ptačí chřipky za poslední dva týdny. Při posledním uhynulo 9 000 kusů drůbeže. Zároveň byla zjištěna nákaza virem H5N1 u dvaceti uhynulých volně žijících ptáků, především strak. V ohrožené oblasti bylo preventivně poraženo 300 000 kusů domácí drůbeže. Zatím nebyl v Číně zaznamenán případ nákazy lidí.
Také Japonsko má z ptačí chřipky zamotanou hlavu. V jedné farmě na sever od Tokia byl zjištěn výskyt viru typu H5. Zda jde o virus H5N1 se teprve zjišťuje. Většinu z dosavadních japonských případů ptačí chřipky měl na svědomí virus H5N2, který pro člověka nepředstavuje výrazné riziko.
Zdroj:  WHO, osel.cz
Velká říjnová socialistická revoluce
Z iniciativy vůdce někdejší bolševické frakce sociálně demokratické strany Ruska V. I. Lenina byl 7. listopadu 1917 (25. října podle juliánského kalendáře, který tehdy v Rusku platil) proveden ozbrojený převrat, který zásadně poznamenal dějiny 20. století. Úvodem k Velké říjnové socialistické revoluci byla únorová buržoazně demokratická revoluce, která svrhla carské samoděržaví. Únorová revoluce vytvořila zvláštní situaci: v Rusku vzniklo dvojvládí. V metropoli a v dalších městech byly zakládány Sověty, které ztělesňovaly revolučně demokratickou diktaturu proletariátu a rolnictva. Buržoazně statkářské strany vytvořily prozatímní vládu – orgán buržoazní diktatury. Lenin pokládal buržoazní revoluci v Rusku za ukončenou, protože moc přešla do rukou buržoazie. Nebyly však vyřešeny nejdůležitější otázky buržoazně demokratické revoluce – půda zůstala statkářům a nebyl odstraněn národností útlak. Podle Lenina v zemi dozrály podmínky pro úspěšné povstání, které mělo svrhnout buržoazii a odevzdat moc dělnické třídě, Sovětům.
(celý článek)
Nejstarší kostel?
Objev možná nejstaršího křesťanského kostela na území Svaté země oznámili izraelští archeologové.
Ruiny stavby leží na pozemcích přísně střežené věznice v lokalitě Megiddo, která je považována za biblický Armageddon.
Podle izraelského památkového úřadu pocházejí zříceniny z třetího až čtvrtého století a jsou na nich patrné obrázky ryb, jež jsou dávným křesťanským symbolem, zbytky oltáře i odkazy na Ježíše.
Učenci se domnívají, že staří Řekové přeložili hebrejský název obce Megiddo - Har Megiddo - jako Armageddon. Podle Nového zákona se právě zde v konečné bitvě utká Bůh s ďáblem a křesťané věří, že to bude předzvěstí konce světa.
Poznámka: Antropolog a někdejší kurátor izraelského památkového úřadu Joe Zais označil nález sice za významný, zároveň však zapochyboval, že by se mohlo jednat o nejstarší křesťanský kostel na světě. Připomněl, že žádné kostely nebyly postaveny, dokud římský císař Konstantin Veliký ve 4. století křesťanství nelegalizoval. Může pocházet nejdříve ze čtvrtého století, a z tohoto století známe i další kostely.
Alexanderova metoda
Správné držení těla posiluje zdraví. Pomocí Alexanderovy metody se můžete naučit správnému držení těla, a tělo je pak schopné fungovat přirozenějším, uvolněnějším a účinnějším způsobem. Má jít o zcela bezpečnou metodu k nastolení harmonického stavu těla i mysli a k odstranění řady zdravotních potíží, sahajících od bolestí zad k bolestem hlavy.
(celý článek)
(všechny články o alternativních léčbách)
Jezera bez vody
Alarmující poškození afrických jezer, které musí být odvráceno, nemá-li se stát dalším zdrojem konfliktů a nestability, odhalily satelitní snímky. Podle expertů ukazují snímky a měření „dramatické a v některých případech ničivé enviromentální změny“, které se odehrávají po celém území Afriky a která zasáhly téměř všechny z jejích 677 vodních nádrží, ať přírodních, tak vyrobených člověkem. Přehrazování vodních toků, průmyslové znečišťování, odlesňování, doly na sůl a klimatické změny vehnaly africká jezera, která obsahují kolem 30 tisíc kubických kilometrů vody, což je největší množství ze všech kontinentů, pod velký tlak vzhledem k spirálovitě rostoucí populaci. “Doufám, že tyto snímky afrických jezer vyburcují… větší reakci ke konzervování a obnovení těchto klíčových vodních těles,“ uvedl Klaus Toepfer, výkonný ředitel Envrimentálních programů Spojených národů (UN Environmental Programme, UNEP), „jinak budeme čelit rostoucím tenzím a nestabilitě s tím, jak bude rostoucí populace soupeřit o nejdrahocennější ze všech drahocenných zdrojů.“ Toepfer zároveň představil nový Atlas afrických jezer, který vydaly právě UNEP a Oregonská univerzita.
Jeho slova potvrdil též Wangari Maathai, keňský ministr životního prostředí a laureát Nobelovy ceny míru za rok 2004. Atlas ukazuje zejména pokles ghanského poloslaného jezera Sonor, částečně kvůli dolování soli, výjimečné změny, kterými prochází senegalské jezero Djoudj a vodní systém v Zambezi, způsobené výstavbou hrází, a téměř 90 procentní úbytek vody v jezeře Čad. Rovněž zobrazuje škody způsobené odlesňováním kolem keňského jezera Nakuru a metrový pokles hladiny Viktoriina jezera, největšího jezera Africe, k němuž došlo od raných 90. let. Takové ničení nejen brání dodávkám vody pro zemědělství, ale též se týká lovení ryb, které jsou levným a důležitým zdrojem proteinů pro mnoho chudých Afričanů, uvádí publikace. Doprovodná zpráva, která byla připravena pro 11. Světovou konferenci o jezerech, nevolá jen po odvrácení těchto trendů, ale též po posílení afrických smluv o sdílení vodních zdrojů mezi státy. “Aby se redukovaly tenze mezi národy, musí být uděláno mnohem víc, co se týče zesílení sdílených dohod a smluv, aby se zabránilo nestabilitě v budoucnosti,“ uvádí report. Největší zájem poté směřuje na africkou zdroj u Volta River, který sdílí státy Benin, Burkina Faso, Ghana, Pobřeží slonoviny, Mali a Togo a jehož zdroje jsou napnuty ke kritickému bodu. S tím, jak je ohrožena udržitelnost nádrže Volta, vystupuje do popředí urgentní potřeba, aby státy sdílející nádrž úžeji spolupracovaly, aby společně udržely vodní zdroje nádrže, vyzývá report.
Zdroj: Zprávy24
O bolesti (12)
K třídění bolesti se používají některé termíny z klinické medicíny. Pomáhají v klasifikaci, ale ztrátou svého původního významu spíše matou. Máme například bolest maligní a benigní. Není překvapující, že tyto názvy pocházejí z onkologie. Maligní bolest doprovází nádorové bujení, benigní bolesti jsou ty zbývající. Slovo maligní nijak bolest nehodnotí, jenom odráží zkušenosti chirurgů, jimž se v minulosti lépe dařilo operačně tlumit bolest doprovázející nádor než bolesti jiného původu.
Jiné dělení rozeznává bolest akutní a chronickou. Přívlastek akutní byl bolesti přidělen na základě jejího původního chápání jako součásti obranného reflexu. Ten je obranný právě proto, že je akutní - náhle vzniklý. Chronické bolesti jsou potom ty ostatní. Opět se zde demonstruje naše neschopnost plnohodnotných definic a musíme si v obou případech vystačit jenom s jedním pozitivním vymezením a jeho doplňkem.
Jako akutní dnes většinou označujeme bolesti, které dříve zmínění chirurgové zahrnovali mezi maligní typ, a obdobně se chronická bolest překrývá s typem benigním. Byť by se v těchto označeních mohla dát vysledovat nějaká vnitřní pojmová souvislost (např. že maligní bolest trvá kratší dobu, protože pacient s maligním onemocněním rychle umírá, a proto je akutní), žádná taková tam není.
Bolest akutní může být přetrvávající a bolest chronická se může objevovat jenom někdy. Časový průběh není to, co od sebe oba druhy odlišuje. Solidní nádor způsobující maligní bolest dráždí nocisenzory nepřetržitě a po dlouhou dobu (časové trvání je chronické), ale tato bolest podle uvedeného schématu spadá pod akutní. Bolest fantomová se může spouštět jenom někdy (souhrou určitých podnětů), a proto se (spíše teoreticky) může projevit jenom jednou za život - akutně, ale patří mezi bolesti chronické. Navíc se může zdát překvapivé, že z pohledu léčby pouhé bolesti je bolest benigní v porovnání s maligní nepříznivější, což se o benigním tumoru vzhledem k malignímu říci nedá.
Obě klasifikace jsou založeny na rozdílném patofyziologickém mechanizmu (ten ale stále není plně objasněn). V případě bolesti akutní, popřípadě maligní jde spíše o bolest počínající drážděním nocisenzorů neboli nociceptorů (nocisenzorická nebo nociceptivní). Takovou bolest dokážeme farmakologicky tlumit buď přímo v místě vzniku, anebo v jejím dalším průběhu. Bolest chronická, popř. benigní je způsobena poškozením nebo dysfunkcí nervového systému (bolest neuropatická), který se zúčastní bolestivého vedení a vnímání. Tato bolest je, jak již bylo řečeno, obecně těžko terapeuticky zvládnutelná. Ovšem ani rozlišení bolesti na nociceptivní a neuropatickou není konečné.
(celý článekí)
Stvoření versus evoluce (37)
 Pavel Kábrt, publicista píšící a přednášející na téma „Darwinovy tragické omyly“:
Je libo hypotézu? Líbí se vám myšlenka, že Hitler byl filantrop a zvláště miloval Židy? Není problém. Vyberte si ta potřebná fakta z jeho života, která se k této vaší teorii hodí, ostatní ignorujte. Zdůrazněte ve svých „výzkumech“, že Hitler byl společenský člověk, uměleckého cítění, plný soucitu a něhy jak ke zvířatům (vivisekce byla nacisty zakázána), tak i k lidem. Zvláště miloval svoji matku, kterou ošetřoval oddaný domácí židovský lékař dr. Bloch. V německé armádě (Wehrmachtu) sloužilo mnoho židovských vojáků. Aby Hitler svoji náklonnost k židovské rase skryl před ostatními a mohl tak nerušeně Židům pomáhat a chránit je před těmi, kteří je nenáviděli, raději nikdy nemluvil o svých předcích, neboť se objevily zvěsti, že to byli Židé. Pokud tuto svoji teorii rozvinete na vědecké bázi, máte její rozšíření a úspěch zaručen, stejně jako mnoho stoupenců. Stačí jen umně sestavená mozaika pravd a polopravd. Evoluční pohádka je naprosto stejná kompilace malé části nálezů, mnoha omylů, podvrhů, spekulací a fantazií! Proto může vesele přežívat již sto let v naprostém rozporu s naší zcela neevoluční zkušeností (kdepak se nám co vyvíjí?), všeobecně vzrůstající entropií, stárnutím a degenerací, vysokou stabilitou a sebeopravnými mechanismy v živé přírodě, v rozporu se zkamenělinami a nijak se neměnícími, rychle se množícími živými tvory (hmyzem, bakteriemi, hlodavci atd.) a v rozporu se všemi zápisy předchozích lidských generací, které byly blíže minulosti než my. To vše je ve jménu víry v evoluci ignorováno, vysmíváno a překrucováno.
Chcete jinou teorii? Třeba že v Blaníku jsou rytíři nebo na Marsu Marťani, nebo že ptáci vznikli tak, že plazi běhali a mávali končetinami, skákali a padali ze stromů a zkoušeli plachtit bez křídel, a tak se jim vytvořila křídla? Nebo že ryby lezly na souš, protože jim vysychala voda, a tak jim za miliony let narostly nožičky? Nebo chcete teorii, jak neživá hmota sama od sebe ožila díky bleskům a třeskům a vytvořila genetické programy ke svému kopírování? Stačí jen vyfiltrovat ta správná fakta, ukázat nějaké fosilní motanice, vyrobit pár falzifikátů, něco ignorovat, něco pokroutit – a pseudovědecký příběh je na světě. Vysmějte se odpůrcům, označte je za pavědce a buďte si jisti, že stoupence pro svoji hypotézu seženete – zvláště když jim vaše teorie usnadní dělat si, co se jim líbí. Jen není jasné, jak váš příběh zapůsobí na budoucí generace. Jestli nebudou chtít tuto vaši pohádku opět podpořit nějakými dalšími koncentráky, eugenikou a masivním vylepšováním lidské společnosti.
(předešlé)
(pokračování)

4. 11.

Test na ptačí chřipku
Firma Quest Diagnostics Incorporated  včera zveřejnila, že vyvinula diagnostický test, který zjistí přítomnost virus ptačí chřipky. Firma, která vznikla v New Yorku v roce 1967 (tehdy se jmenovala MetPath, protože začínala jako poskytovatel služeb pro metropolitní patologie), je dnes jedním největších světových dodavatelů diagnostik. Po dnešku svoje postavení zcela jistě ještě posílí, protože začíná oznamovat terénním lékařům a nemocničním zařízením, že svojí nabídku rozšiřuje o test pro zjišťování přítomnosti viru kmene H5N1. Tento diagnostický set je založen na principu detekce specifických genů, kterými se tento nebezpečný kmen viru vyznačuje.
Vyšetření pacientů s podezřením na „ptačí chřipku“ lze nyní snadno provést ze sputa. Jinak řečeno - stačí zakašlat, a víme na čem jsme. V případě, že se bude jednat o vyšetření uhynulých ptáků, budou se vzorky získávat výtěrem průdušnice, nebo opláchnutím kousku plicní tkáně.
Zdroj:  Quest Diagnostics, osel.cz
Greenpeace na komíně
Čtyři horolezci strávili poslední noc na ochoze stometrového komína chemičky DEZA ve Valašském Meziříčí. Greenpeace tak protestuje proti výrobě nebezpečných ftalátů v této provozovně. Ekologové současně vyzývají české politiky a představitele chemického průmyslu, aby podporovali přijetí účinné podoby reformy chemické politiky Evropské unie, známé jako REACH. Ta je v Evropském parlamentu projednávána v těchto dnech. Greenpeace proto spustilo přímo z továrního komína DEZY speciální webové stránky, jejichž prostřednictvím mohou výzvu Greenpeace podpořit všichni zájemci. Lidé také mohou posílat e-maily se svými názory přímo horolezcům na komín na adresu komin@greenpeace.cz.
Ďábel a Bůh
Nemohu se ubránit dojmu, že ďábel je srozumitelnější. Mnohem srozumitelnější. Bůh neslibuje nic, nemůže nic slibovat, protože vše, co by se dalo slíbit, tady již je, jsme toho součástí a řeč není řečí Boha, je řečí ďábla.
Ďábel není nic jiného než naprosto dokonalým nástrojem Boha. Bez něho by svět, tak jak ho známe, nemohl vůbec existovat. Ďábel je světlonoš a je to přesné. Jen za pomoci jeho světla jsme schopni rozpoznat rozdíly, dualitu. Ne že by to Bůh neuměl, on to umí a právě proto, a jen proto, stvořil ďábla. Tím se dostáváme do oblasti svobod. Ta nejzákladnější svoboda je neviditelná. Tu demonstrují například pudově se chovající zvířata. V podstatě, užívají si totální svobodu, kterou jim my lidé nemůžeme vzít. Jsme schopni je zavřít do klecí, dovést na jatka, ale jejich neviditelnou svobodu jim neodebereme. Proč? Protože schází myšlení, nerozeznají svůj stav. To že se snaží dostat ven, brání se, je pudové jednání. Nedokáží ho vysvětlit ani porovnat.
My mluvíme o svobodě, která již není absolutní. Naše svoboda je spíše záležitostí našeho pohledu na základě zkušeností a specifické, individuální představy. Má tisíce odstínů.
Ďábel pokoušel Ježíše i ďábla. Je zapleten i do příběhu Evy a Adama. Co se tenkrát stalo ? Adam a Eva byli v podstatě velice svobodní lidé, ale právě asi tak jako malé děti nebo zvířata. Jablko poznání je symbolem myšlení. Ztrácí se nevinnost. Ale existence se pohnula směrem k experimentu. Jablko je ďábel a pokud bylo snědeno, je téměř nemožné ďábla vypudit z hlavy. Prostě tam je. A pokud se měli Adam s Evou rozhodnout, již se rozhodovali přes filtr ďábla, ďáblem.
(celý článek)
Auraterapie
Aura je vyzařování energie nejen člověka, ale i dalších živých organizmů i nerostů.  U každého člověka je specifická, protože formou barev zobrazuje nejen jeho stav ducha a těla, ale i jeho charakter, vlastnosti, pocity.
Auraterapeuti jsou většinou lidé s mnohaletými zkušenostmi s pacienty a s vlastním duchovním růstem. Na základě zkoumání aury pacienta si udělají představu o tom, kde spočívá jeho problém a nabídnou mu léčebný postup, který může vést k doplnění, resp. naplnění aury konkrétní barvou, což lze provést mnoha způsoby a různými terapiemi. Auraterapie má proto blízko k řadě dalších terapií založených na tomto principu např. k aura - somě, colorterapii atd. 
(celý článek)
(všechny články o alternativních léčbách)
Stále záhadná Bílá paní (3)
Poté, co tři roky po manželovi zemřela, začala se prý na Českém Krumlově i jiných rožmberských hradech skutečně zjevovat ženská postava oděná v bílém a lidé v ní viděli zesnulou Perchtu v roli laskavé ochránkyně Rožmberského rodu. Objevuje se především v bílém, neboť tato barva má navždy symbolizovat smutek a žal, kterého si během života užila. Pokud se však přeci jen ukáže v černém, zvěstuje tím blížící se neštěstí. Černé rukavičky znamenají smrt, ohnivě rudý šat zase varuje před nebezpečným požárem.
Na jindřichohradeckém zámku jí po nocích často potkávali stráže, kuchaři i pekaři, když kráčela vybavená svazkem klíčů dlouhými chodbami. Dokonce jim prý sklopením zraku odpovídala na pozdravy. Člen Tovaryšstva Ježíšova Jiří Mlynář jí viděl na stejném zámku, jak z okna nedostupné věže pozoruje město. Umírajícímu Jáchymovi z Hradce, poslednímu z rodu s erbem zlaté růže, zase přivolala kněze, aby mu poskytl poslední pomazání. Velmi divoce začala Bílá Paní řádit, když nový vladař v Jindřichově Hradci pan Jáchym přestal vařit na Zelený čtvrtek tradiční sladkou kaši pro chudé. Každou půlnoc způsobila tak strašný rámus, že si zámecký pán brzo rozmyslel šetřit zrovna před Velikonocemi na chudých a dal rozkázat rychle navařit pořádné množství pokrmu. Stejně však chtěli spořit i Švédové za třicetileté války, když obsadili zámek. Kdosi však začal rozhánět hlídky, porážet vojáky nebo je vyhazovat z lůžek na podlahu. Ani seveřanům tak nezbylo nic jiného než jít vařit kaši. Perchta jako Bílá paní byla i ochránkyní posledního rožmberského vladaře Petra Voka. Již od kolébky ho hlídala a opatrovala. Jeho chůvy o tom věděly a mnohem klidněji v noci spaly. Nová, neznalá chůva však prý jednou vytrhla Bílé paní dítě z ruky, ta se rozzlobila a zmizela ve zdi. Když o tom dospělému Petru Vokovi vyprávěli, nechal prý zeď v těch místech zbourat a našel tam velký poklad. V Třeboni v 19. století, tři podnapilí studenti práv, medicíny a budoucí inženýr, vyprovokovali přízrak Bílé paní neuváženým žertováním na její adresu. Právník se vychloubal, že kdyby se objevila, objal by ji jako svou nevěstu. Když se pak Paní studentům opravdu zjevila, medik a inženýr ze strachu utekli, ale právník v záchvatu alkoholem podpořené nabubřelosti, skutečně vykročil k ženské postavě s rozevřenou náručí. Bílá Paní se však na něj tak zle podívala, že na místě omdlel a dlouho se pak z toho pohledu vzpamatovával.
Záhadný případ jejího objevení za války na věži má však své otazníky. Na věži v době života Perchty tu žádné schody nebyly a věž nebyla opatřena spodním vchodem. Do poloviční výšky byla věž obestavěna dřevěným hradem a vcházelo se do ní dveřmi na této úrovni. Spodní část pak sloužila jako vězení nebo snad hladomorna. Prostor uvnitř věže je v horní části širší a na samý vrchol vedou místo schodů jen dřevěné žebříky. Zevnitř nad vchodem je zřetelně vyznačen rok 1972, možná datum vybourání tohoto vchodu. V roce 1944, kdy se Perchta na věži ukázala mladým nacistkám, podle některých názorů nebylo ve věži schůdné schodiště. Tím by se dala vyloučit možnost případného zastrašování aktu českých vlastenců. Vybourání spodního vchodu až v roce 1972 by tuto alternativu vyvracelo také. Možnost, že by se na vrchol věže někdo dostal jiným způsobem než po schodišti není reálná. Toto zjištění, že žádné schody tehdy na věž nevedly, tedy významně podporují nadpřirozenost tehdejší události. Zatím však neexistence schodiště v Jakobínské věži v roce 1944 není spolehlivě doložena. Je zde i poměrně velká vzdálenost mezi Jakobínskou a novogotickou věží, odkud dívky Bílou Paní viděly. Bylo by vůbec z takové dálky vidět, že jim postava v bílém hrozí? Na druhou stranu není důvodu pochybovat o tom, že opravdová Bílá Paní není vázána životní velikostí lidí a zjevila by se jim v jakémkoliv potřebném rozměru, aby bylo jasně zřetelné co ukazuje.
Poslední případ zjevení Bílé Paní byl zaznamenán roku 1996 a znovu se odehrál v kolébce Perchtina rodu na hradě Rožmberk. Celý hrad procházel rozsáhlou opravou a dlouho byl porůznu obestavěn zednickým lešením. V pokoji v prvním patře zrovna pracoval lakýrník, když spatřil venku za oknem pomalu procházet ženskou postavu v bílém závoji. Zpočátku si pomyslel, že se někdo prochází po lešení. Po chvilce si však s hrůzou uvědomil, že lešení je z této zdi dávno sundáno. Přiběhl proto vyděšeně k oknu, ale Bílá Paní, aniž by mu věnovala jakoukoliv pozornost, zvolna se jakoby rozplynula.
(celý článek)
 Zdroj: Michal Řeřábek (KPU OTAR Praha), KPUFO Český Krumlov 
O bolesti (11)
Bolest je vždy subjektivní. Každý vnímá bolest jinak a jednotlivec vnímá bolest v konkrétních situacích různě. Při srovnatelných poraněních vyžadovali vojáci méně analgetik než civilisté. Zranění pro ně totiž znamenalo opuštění fronty zaživa, zatímco pro civilistu nehoda žádný prospěch nepřináší.
Bolest je memory-like fenomén - pamatujeme si ji a upevňuje se učením. Je proto třeba bolest nevyvolávat zbytečně, a když už se vyskytne, dostatečně ji tlumit. Bolest je nemoc. Jakýkoli nápor na organizmus se může projevit mnoha způsoby: od deprese po epilepsii; bolest je jednou z možných alternativ.
Bolest má tři složky zpracování: senzoricky diskriminativní, afektivně motivační a kognitivně evaluační. První umožňuje identifikovat místo a rozsah bolestivého působení, druhá se podílí na jeho emocionálním náboji a poslední je výsledkem jeho vědomého zhodnocení. Navíc má bolest svou vegetativní a motorickou složku, které se společně a v úzké kooperaci s předešlými podílejí na jejím celkovém projevu.
Bolest jsou schopni pociťovat a prožívat rovněž novorozenci. Dokonce čím nezralejší přijde miminko na svět, tím větší stresovou odezvu u něj bolest vyvolá. Pro složitost oddělení bolesti od stresu někdy u dětí používáme souhrnné označení pro negativní stres - distres.
(pokračování)
Přichází Týden vědy a techniky
Týden vědy a techniky a Dny otevřených dveří jsou tradiční akce Akademie věd České republiky, jimiž se Akademie věd otevírá veřejnosti, zve na přednášky svých vědeckých pracovníků studenty středních i vysokých škol, pedagogy a samozřejmě i veřejnost. Letos se tato akce uskuteční od 7. do 13. listopadu.
Některé ústavy zvou veřejnost nejen do svých laboratoří a knihoven, ale i na přednášky. Geofyzikální ústav pořádá například přednášku o problematice zemětřesní, a to jak v Akademii věd na Národní třídě ve čtvrtek 10. listopadu v 17 hodin, tak v pátek 11. listopadu na Spořilově v Boční ulici, kde sídlí. Ústav fyzikální chemie J. Heyrovského uvítá veřejnost v Dolejškově ulici v osmé městské části ve čtvrtek 11. listopadu v 10 hodin cyklem krátkých přednášek o Věčném pohybu molekul a o Molekulách mezi hvězdami a v atmosféře.
Program přednášek pro veřejnost nabízí velmi populární témata. V pondělí 7. listopadu v 17 hodin budou v budově Akademie věd na Národní třídě na tématu Pokroky ve výzkumu a klinickém užití kmenových buněk. Přednáška Sklo kolem nás ve středu 9. listopadu v 17.30 hodin opět na Národní třídě, představí české sklo jako aktuální předmět moderní vědy a chemického inženýrství. Albert Einstein a jeho odkaz se jmenuje přednáška, kterou si budete moci poslechnout v pátek 11. listopadu ve 13 hodin na Národní třídě.
V Národním technickém muzeu budou veřejnosti určeny přednášky Projekt Medard: Chcete vědět, co dýcháme, která proběhne v úterý 8. listopadu od 19 hodin, nebo Jak naučit stroje myslet ve středu 9. listopadu od 18 hodin. Program nabídne v budově Akademie věd na Národní třídě rovněž osm hodin projekcí. Britská rada uvede během Týdne vědy a techniky Vědecké kavárny, kdy se v klubu Roxy se bude třeba diskutovat o cestování v čase.
V rámci Dnů otevřených dveří máte v týdnu od 7. do 13. listopadu možnost vidět téměř šedesát výzkumných pracovišť a laboratoří Akademie věd. Akce umožní návštěvníkům přístup do knihoven, kde se seznámí i s databázemi, mohou si prohlédnout digitální archivy nebo informační centra. Některé akademické ústavy nabídnou kvizy pro studenty, diskuze s vědeckými pracovníky, nákup knih se slevou. Během Dnů otevřených dveří bude veřejnosti zpřístupněna rovněž nová budova Archivu Akademie věd ČR.
Stvoření versus evoluce (36)
 Pavel Kábrt, publicista píšící a přednášející na téma „Darwinovy tragické omyly“:
Při studiu zirkonových krystalů zjistila skupina vědců v projektu RATE, který se věnuje datování (společný projekt ICR a CRS v USA), že množství helia v nich obsažené odpovídá přibližně šest tisíc let staré Zemi, tedy jak to učí bible. Také se zjistilo, že veškeré uhlí má nenulový obsah radioizotopu 14C, což by ale zredukovalo jeho stáří z tří set milionů let na čtyřicet tisíc. U komet si evoluční církev musela vypomoci minipohádkou: jakýsi tajný zdroj dodává stále nové komety do naší sluneční soustavy – jinak bychom totiž dnes, za údajných čtyři a půl miliardy let, neměli už ani jednu kometu. No a aby byl zachráněn evoluční scénář vzniku vesmíru, je prý přes devadesát procent (!) veškeré hmoty a energie ve vesmíru „neviditelných“. Věřit ovšem v neviditelného Boha, to je velmi nevědecké.
V Darwinově době neexistovaly radioizotopové datovací metody a Darwin se děsil výpočtů Lorda Kelvina (nazval ho protivným strašákem), který určil stáří Země jen asi na čtyřicet milionů let. Darwin prohlásil, že pokud se to potvrdí, jeho teorie se zhroutí. Teprve až půl století po Darwinovi byly vyvinuty spektrální přístroje schopné měřit dosti přesně množství radioizotopu v materiálech. Potvrdily se později Darwinovy spekulace o vysokém stáří Země, jak to potřeboval pro svůj evoluční příběh? Ale ovšem že se potvrdily. Darwin byl i schopný prognostik! Nabízí se však mnohem prozaičtější vysvětlení: evoluční víra určuje datování. Jde o umně vytvářenou selekci dat, výsledků měření a nálezů, které vyhovují evoluční představě. Je-li naměřeno o mnoho vyšší stáří, než jaké požaduje evoluční názor, je výsledek měření zavržen. Je-li stáří příliš nízké, je výsledek také zavržen. Vše, a to nejen v oblasti datování, se musí poklonit evoluční víře a podrobit úhlu tohoto pohledu. Ani jediná měřená kost dinosaurů nevykazuje stáří milionů let, ale jen několika tisíc let. Mnohé tyto kosti jsou tak dobře zachovalé, že to vypadá, jako by zvíře zahynulo před nedávnem. To se ale nepovoluje. Evoluce chce pro dinosaury nejméně šedesát milionů let. A tak výsledky měření se tomu musí přizpůsobit. Proto se neměří žádné kosti, ale hornina okolo, a to ještě jen ty vzorky, které vyhovují.
Jaké stáří očekáváte? – ptají se formuláře, které se vyplňují při zasílání vzorků datovacím laboratořím k analýze. Jinými slovy: řekněte si, jaké stáří je vhodné pro vaši víru, a my vám ho v laboratoři potvrdíme svým testem, dodáte-li nám dostatek vzorků. Když Richard Leaky našel KNM-ER 1470 (1972 – Keňské národní muzeum), velmi moderně vypadající lidskou lebku, první datování vykázalo dvě stě dvanáct až dvě stě třicet milionů let. To ovšem nemohli evolucionisté přijmout pro tak moderní lebku. Poslali tedy do laboratoře jiné vzorky okolní vulkanické horniny, a datování bylo sníženo na 2,6–3 miliony let. Ale i to se později evolucionistům zdálo moc vysoké. Byly tedy vybrány ještě jiné vzorky a stáří sníženo na 1,9 milionu let. Řekněte, není to exaktní věda?
Tak i při nálezu Australopitheka ramida vykázala většina vzorků okolního bazaltu stáří kolem dvaceti tří milionů let (metodou Ar-Ar). Evolucionisté však rozhodli, že je to příliš vysoké stáří vzhledem k postavení této lebky v hlavním evolučním schématu. A tak hledali v dalších vzorcích bazaltu a vybrali z dvaceti šesti vzorků sedmnáct, aby obdrželi maximálně 4,4 milionu let. Ostatních devět vzorků dávalo opět o moc vyšší hodnoty, byly tedy zavrženy. Tomu se říká datovací hra a je to běžná praxe evoluční církve nejen v oblasti datování. Takto je ovšem možné vyrobit jakoukoliv teorii o minulosti. Stačí k tomu dvě podmínky: touha, aby daná teorie byla pravdivá, a vhodná filtrace/interpretace existujících údajů.
(pokračování)

3. 11.

Truchlící sloni
Článek na New Scientistu uvádí, že v případě chování slonů ve vztahu ke smrti nemusí jít o antropocentrický předsudek. Sloni v tomto ohledu svým chování dokonce předčí i šimpanze, kteří sice reagují na smrt svého kolegy v tlupě, ale jejich zájem končí ve chvíli, kdy se mrtvola začne rozkládat. To sloni se jaksi zvláštně až "pietně", respektive nějak speciálně, chovají i ke kostem.
Tým z Británie a Keni potvrdil, že afričtí sloni věnují značnou pozornost sloním lebkám v porovnání s kostmi jiných zvířat. Slonovina je také obecně zajímala víc než podobně tvarované útvary ze dřeva. K vlastním kostem pozorovaní sloni všelijak čichali, dotýkali se jich chobotem i nohama, jiným kostem pozornost nevěnovali *.
Naopak fakt, že by sloni nějak cíleně navštěvovali místa smrti svých příbuzných, ani tam chodili sami umírat (tedy vlastní "hřbitovy"), se potvrdit nepodařil. Taktéž se neprokázalo, že by sloni věnovali speciální pozornost kostem svých příbuzných oproti ostatním slonům - neodlišovali je. Nicméně lze předpokládat, že ve svém areálu sloni přednostně narážejí právě na pozůstatky svých předků, takže vizuální vjem by u nich mohl spustit právě mentální proces související se vzpomínkou (to už je ale jen spekulace bez opory v původním textu). Není ale jasné, zda je tento zážitek spojený se smutkem (žalem) - to by chtělo další experimenty, měřit různé srdeční a mozkové charakteristiky etc.
Zdroj: New Scientist, Pavel Houser, osel.cz,
---
*A nejen to, z temporální žlázy, která je umístěna mezi okem a uchem každého slona, jim při tom vytéká tekutina. Tak vypadá sloní pláč.
Hrozinky a zdravé zuby
Hrozinky jsou plné cukru, ale zubům nevadí. Naopak. Nejnovější výzkumy dokazují, že hrozinky jsou pro zuby zdravé. Mikrobioložka Christine Wu z chicagské univerzity objevila, že hrozinky obsahují pět přírodních chemických látek, které velmi účinně zabraňují vzniku a rozšiřování zubního kazu a udržují dásně zdravé. V současné době se uvažuje o genové modifikaci hroznů, z nichž se vyrábějí hrozinky. Měly by obsahovat co nejvyšší množství těchto chemických látek, které likvidují škodlivé bakterie v ústech.í, dobré výsledky.
Zdroj:100+1
Holotropním dýchání
Metodu holotropního dýchání vytvořili profesor Stanislav Grof a jeho žena Christina v sedmdesátých letech dvacátého století. Mnoho let ji používali v psychoterapeutické práci u pacientů s nejrůznějšími obtížemi. Měli úspěch v situacích, kde jiné metody neuspěly. Pomáhali často účinně bez použití léků umělého i přírodního původu. Často i při jejich užití významně podpořili jejich účinek /práce s nevyléčitelně nemocnými/. Později se manželé Grofovi věnovali pečlivé výuce terapeutů po celém světě. V mnoha zemích jsou skupiny lidí, kteří se věnují holotropnímu dýchání.
(celý článek)
(všechny články o alternativních léčbách)
Stále záhadná Bílá paní (2)
Nejslavnější bílá paní, která se zjevovala na rožmberských sídlech, je prý Perchta z Rožmberka. Narodila se asi kolem roku 1429 na krumlovském hradě Oldřichu II. z Rožmberka a Kateřině z Vartenberka. Ve svých dvaceti letech byla z finančních důvodů provdána za Jana (Hanuše) z Lichtenštejna a musela odejít z jižních Čech do tehdy německého Mikulova. Po svatbě nastaly Perchtě z Rožmberka krušné chvíle s lakotným manželem a s tchyní, která ji velmi nenáviděla. Manžel jí týral, odpíral veškeré hmotné i citové požitky a jen když sám od manželky něco potřeboval, choval se k ní naoko lépe. Svědčí o tom dopisy, které nalezl v polovině sedmnáctého století jezuita Bohuslav Balbín v třeboňském archivu, a ve kterých si Perchta bezvýsledně stěžovala otci na svůj úděl a prosila ho o pomoc. O její tíživé situaci se dozvídáme z dochovaného velkého množství dopisů, které posílala do svého domova. Nouze rodiny, do které se provdala, jí nutila, aby se zadlužovala v krčmě i v masných krámech, což pro dceru z nejbohatšího šlechtického rodu v celých Čechách jistě bylo velmi nepříjemné a těžko pochopitelné. Způsob, s jakým v Mikulově s Perchtou zacházeli, byl dokonce důvodem, že se o věc zajímal samotný český král Jiří z Poděbrad. Perchta nakonec z Mikulova utekla na rodný Krumlov a následující život, až do její smrti ve Vídni 2. května 1476, ji doprovázely spory o dědictví po zesnulém manželovi.
Podle jedné z pověstí nechala postavit jednu stranu zámku v Jindřichové Hradci, za což vždy na podzim lidu zdarma rozdávala sladkou kaši. Tento zvyk se dlouho udržel a vždy, když byl porušen, zjevil se přízrak Perchty z Rožmberka. Historická skutečnost je v tomto případě trochu jiná, neboť spisovatel Bohuslav Balbín sloučil dvě postavy. Podle třeboňského archiváře Th. Wagnera zavedla rozdávání sladké kaše už Markéta Hradecká z Maidburka, která zemřela v roce 1369. Nebylo to také z nijaké přehnané lidumilnosti, ale za to, že poddaní stihli stavební úpravy jindřichohradeckého hradu do zimy. Tradici v rozdávání kaše zrušil Josef II.
V německých pověstech je Perchta (nebo též Berchta) nadpřirozená bytost, která během oslav Tří králů chodí po domech a dohlíží, zda je všechno v pořádku. Velmi přísná je prý na pradleny, z nichž ty pilné odměňuje a lenivé zase trestá. Pokud je laskavá, je popisována jako bílá paní, a pokud je Perchta zlá, pak vypadá jako ošklivá stařena s dlouhým nosem, železnými zuby a rozcuchanými vlasy. Ottův slovník naučný dodává, že v Čechách se jí říká Perchta, na Moravě Šperechta, u Slovinců Pertha nebo Vehtra baba.
Bohuslav Balbín byl také autorem myšlenky, která spojila pohnutý osud Perchty z Rožmberka s legendami o mnohých zjeveních Bílé Paní na různých sídlech jejího rodu. Na smrtelné posteli prý roku 1473 požádal Jan z Lichtenštejna Perchtu, aby mu odpustila jeho špatné zacházení, neboť ho tížilo svědomí. Bylo však pozdě, protože jeho žena ho za zničený život nesmiřitelně nenáviděla a odpustit mu už nedokázala. Umírající Jan jí prý z posledních sil za to proklel a slovy "Nechť ani v hrobě nemáš klidu!" ji odsoudil k její posmrtné strašidelné kariéře.
(pokračování)
 Zdroj: Michal Řeřábek (KPU OTAR Praha), KPUFO Český Krumlov 
O bolesti (10)
Proč mne bolí třetí ruka?
Já samozřejmě žádnou třetí ruku nemám. Ovšem stejně samozřejmě končetinu nemají lidé, jimž byla amputována, a přesto je tato končetina bolí. Mechanizmus vzniku fantomové bolesti není dosud znám. Dá se ovšem alespoň odhadnout, které struktury budou hrát některou z klíčových rolí. Jednak je to pahýl, kde se na koncích přerušených nervů formují knoflíky, které díky svým specifickým vlastnostem mohou za normálních podmínek generovat abnormální výboje. Ty pak organizmus dešifruje jako bolestivé. Podáním lokálních anestetik se skutečně často docílí utlumení fantomové bolesti, zhusta se to však nepodaří. Proto se na tomto typu bolesti podílejí také vyšší centra: talamus a mozková kůra. V obou těchto strukturách existuje takzvaný homunkulus uzavřený okrsek nervových buněk vždy reprezentuje konkrétní část trupu, jejich soubor pak celé tělo. Na rozdíl od člověka však dokážou tito homunkulíci, jichž je v mozku několik, měnit svůj tvar jako améby. A právě reorganizace receptivních polí závislá na charakteru příchozí informace se (někdy spolu s motorickým homunkulem) dává do souvislosti s pociťováním fantomové bolesti.
Jak je ale možné, že fantomové pocity a někdy i bolesti mají děti, které se s chybějící končetinou narodily? Jak si mozkový homunkulus vytvoří chybějící končetinu? Nebo si žije svým vlastním životem a jenom náhodou jeho představy občas pasují na tělo, v němž sídlí? Anebo by se pod diktátem dnešní módy patřilo psát, že geny způsobující soulad homunkula a průměrného lidského těla nezdržují svou schránku hledáním neexistujících končetin, a tak jí poskytnou čas je množit?
(pokračování)
Den otevřených dveří na Pražském hradě
V sobotu 5. října v době od 9 do 17 hodin budou v rámci Dne otevřených dveří pro veřejnost otevřeny reprezentační prostory Pražského hradu - Španělský sál, Rudolfova galerie a salony Jižního křídla Nového paláce. Přístup do reprezentačních prostor bude Matyášovou branou z I. nádvoří. Poslední prohlídka pro zájemce začne v 16.30 hodin. Po celé prohlídkové trase budou podávat výklad o zařízení a využití sálů průvodci Správy Pražského hradu.
Stvoření versus evoluce (35)
 Pavel Kábrt, publicista píšící a přednášející na téma „Darwinovy tragické omyly“:
Druhého června 1983 proběhla na univerzitě v Göttingen pódiová diskuse k tématu stvoření – evoluce. Vědecké argumenty pro stvoření zastával prof. dr. Werner Gitt (informatik) s dalšími vědci, evoluční teorii hájil prof. dr. Manfred Eigen, nositel Nobelovy ceny, se svými kolegy. Před více než tisícem posluchačů v plně obsazené největší göttingenské posluchárně se Eigen snažil vyložit, že evolucionistické události podléhají pouze fyzikálním a chemickým zákonitostem, jež proběhly v historickém procesu. Zastánci stvoření zdůraznili, že přírodní zákony a podmínky prostředí naprosto nestačí, aby se objasnily do značné míry duchovní zdroje života. Sjednocení a vznik kódu není jen materiální proces. Protože je informace duchovní veličina, nemůže hmota principiálně tvořit žádné sémantické obsahy. Slabost evoluční teorie vystupovala v druhé části debaty, kdy ústřední roli hrály informační aspekty, stále zřetelněji. Otázka původu informace je v evolučním systému dodnes naprosto nevyřešená. Když bylo stále zřejmější, že právě toto je bolavé místo teorie evoluce, prohlásil Eigen před publikem, že se zastánci stvoření mohou přijít „na evoluci podívat“ do jeho institutu. Později také tvrdil, že má ve výstavbě evoluční stroj. Ani jeden z těchto svých příslibů – přes opakované žádosti kreacionistů – nesplnil. To je běžná evoluční taktika. Mlčení, mlžení a lstivé úskoky.
Již nejméně rok nás evolucionisté přesvědčují, že genom člověka je z více než devadesáti osmi procent podobný genomu šimpanze – což má být důkaz naší příbuznosti. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se koncem roku 2004 dozvěděl, že šimpanzí genom není ještě vůbec prozkoumán a že se teprve analyzuje jediný, a to dvaadvacátý chromozom – a už ten je velmi nepodobný odpovídajícímu lidskému. Kontaktoval jsem proto jednoho předního českého evolučního biologa, který se chlubil, že už dávno dobře tušil, že vlastně mezi šimpanzem a člověkem není skoro žádný rozdíl – aby mi vysvětlil, jak to věděl roky předtím, než byl šimpanzí genom analyzován. Jeho odpověď byla opět evolučně typická: „...ta procenta jsou samozřejmě hausnumera, ta neberte vážně – genetické rozdíly jsou různého druhu a nelze je prostě jenom sčítat.“ Takže nás evolucionisté opět podváděli svými fantaziemi – praxe běžná od Darwina dodnes.
(pokračování)

2. 11.

A zase ptačí chřipka
Vypadá to, že světová veřejnost má opět nového nepřítele číslo jedna - zásluhou smrtícího viru H5N1 se jím stali stěhovaví ptáci. Tento virus způsobuje ptačí chřipku zejména v Asii, ale v posledních týdnech byl zachycen i v evropské části Ruska, v Turecku, Rumunsku a Chorvatsku, a pozadu nezůstala ani Kanada.
Když se někteří lidé dověděli, že geografické šíření viru kopíruje migrační trasy stěhovavých ptáků, začali se vyhýbat ptačím rezervacím i tržištím a dokonce přestávají konzumovat kuřecí maso.
Největší nebezpečí pro člověka však neznamenají volně žijící ptáci, ale drůbež, která žije mezi lidmi. Platí to zejména pro Asii a Afriku, kde je nutno zastavit šíření nemoci mezi domácím ptactvem a zabránit jejímu trvalému a všeobecnému výskytu čili pandemii.
Podle Světové zdravotnické organizace je zdokumentováno nejméně 120 případů ptačí chřipky u lidí a naprostá většina z nich se nakazila přímým stykem s drůbeží.
Takže ještě jedou: Zdrojem nákazy přenositelné na člověka je především drůbež*. Pokud dokážeme kontrolovat infekci u ní, odstraníme hrozbu u drůbeže i u lidí.
---
* resp. její výkaly. Maso i nakažených ptáků, pokud bude tepelně upravené (min.70 stupňů C), nepředstavuje pro lidi žádné riziko.
Tajemný blesk
Přírodní blesk je komplexním úkazem jehož pochopení a vysvětlení je i po 250 letech zahaleno rouškou tajemství. Moderní výzkumy poukazují na to, že v bouřkových mracích není dostatečný potenciál ke vzniku samostatného výboje tak jak jej známe z vlastní zkušenosti, ale vznik a průběh bleskového výboje je značně složitější a komplikovanější.
Při jednoduchém výboji, který dostaneme od kliky u dveří, když se procházíme po koberci (kde nohama strháváme volné elektrony a nabíjíme se), je potenciál mezi námi a klikou více než dvojnásobný než hodnoty pozorované přímo v bouřkových mracích těsně před zablesknutím. Vznik náboje v mracích se přitom nejčastěji vysvětluje průchodem malých krup krystalky ledu a kapénkami vody. V současnosti se ukazuje, že oproti konvenčnímu výboji (jiskře) produkují blesky velké množství rentgenového záření (které se pohlcuje v atmosféře po stovkách metrů) a v ojedinělých případech i vysokoenergetického gama záření.
Současné hypotézy předpokládají vnější indukci blesků v bouřkovém mraku svazkem vysokoenergetického záření. Při nárazu protonu o vysoké rychlosti do molekuly kyslíku nebo dusíku na svrchní části oblaku dojde k vyražení několika elektronů. Ty jsou urychleny mezi oblastmi záporného a kladného náboje v mraku a dalšími srážkami vyvolají lavinu velmi rychlých elektronů, které při svém průchodu generují záření gama. Tento jev je nazýván jako rychlý průraz a je pokládán za jeden z nejpravděpodobnějších katalyzátorů blesku. Jakmile je blesk iniciován, vytvářejí tyto elektrony čelo ionizovaného kanálu, kde vytvářejí intenzivní lokální pole, které indukuje další rychlé elektrony. Částice se srážejí s molekulami vzduchu a generují při tom rentgenové záření. Děj se opakuje, dokud čelo kanálu, které se přitom zalamuje a může se větvit, nedorazí k zemi. Jakmile se spojí se zemí, proběhne kanálem silný elektrický impuls (zkrat). Ten ohřeje okolní vzduch až na 30 000 °C a vytvoří záblesk viditelného záření zvaného zpětný úder. Následné rychlé rozpínání zahřátého vzduchu kanálu vyvolá zvukovou odezvu v podobě hromu.
Zpracováno podle článku J. R. Dwyer: Blesk z čistého nebe. Scientific American, české vydání srpen 2005, str. 88–95.
Autor: Petr Šmarda (astronomie.cz)
Dornova metoda
Dornova metoda je druhem jemné manuální terapie, při které se klouby a obratle pacienta na milimetr přesně uvedou do správné polohy. Současně se tím otevřou brány energie, které mohou v člověku lépe proudit. To vše se děje volným a přirozeným pohybem ošetřovaného za jeho účasti a pomocí jemného tlaku palců terapeuta. Při tom terapeut nikdy nepřekročí práh bolesti a díky tomu, že pohyb není prováděn trhnutím, je tato metoda bezpečná. Například při napravování nesprávných poloh obratlů se pohybem obchází svalová ochrana a jemným tlakem tak může být obratel přiveden do správné polohy bez nežádoucích vedlejších účinků.
(celý článek)
(všechny články o alternativních léčbách)
Stále záhadná Bílá paní (1)
Minulý měsíc jsem psal o dvou zdrojích legendy o Bílé paní. Nyní se na tento fenomén podíváme okem záhadologickým.
Paní Perchta žila v 15. století a za svého života vynikala vlídností a dobrotou, na rozdíl od svého manžela, od kterého se dočkala jen ústrků a ponížení. Po své smrti se začala zjevovat a legendy vypráví, že zvěstovala buď dobré, nebo neblahé události - to podle rukavic, které měla na sobě.Poslední zjevení se odehrálo za 2. sv. války, kdy byl hrad zabrán nacistickou mládežnickou organizací Bund deutscher Madeln.
Jsou známy dvě zhruba podobné verze události. Jedna z nich, která je uveřejněna i v propagační brožuře o hradu z r. 1970, praví: "Dvě z děvčat každý den ráno vytahovala na hradní věži vlajku, zatímco ostatní nastoupila k rannímu apelu. Jednoho dne vyběhly holky z věže s hrozným jekotem. Tvrdily, že nahoře uviděly bílou postavu a ta jim hrozila.
Vedoucí se s dobrovolnicemi vydala nahoru sama. Vrátily se úprkem. Na ochozu prý opravdu stojí bílá postava a prstem na ně kývá. Správce hradu pak musel nahoru sám. Při návratu prohlásil, že zjevení uviděl, ale že si neví jiné rady, než počkat, až samo zmizí. Vedoucí volala gestapo, ale to mělo zrovna jinou práci. Tak se stalo, že se vlajka na věži už nikdy neobjevila."
Druhá verze, zachycená a zprostředkovaná regionálním badatelem J. Kočnarem, se s prvou v obecných rysech shoduje, pouze některé detaily jsou odlišné. Podle ní byla dívka, pověřená vztyčením vlajky, po spatření jakéhosi fantomu, postižena srdeční slabostí. (Vlajka byla vztyčována na hranatou věž na tzv. Dolním hradě.) Fantom bílé hrozící postavy pak byl více děvčaty, včetně vedoucí, spatřen na nejvyšší části nejstarší kulaté věže Jakobínky, která se zachovala z původního tzv. Horního hradu. Podle této verze gestapo k vyšetřování dorazilo, ale nic nakonec nezjistilo. Kuriózní bylo, že uvnitř Jakobínky neexistovalo schodiště ani žebřík, takže bylo vyloučeno, aby se běžná fyzická osoba dostala nepozorovaně na vrchol věže.
Na hradě je pokoj Bílé paní, s jejím obrazem. Na něm paní Perchta ukazuje hůlkou na nápis pod sebou. Legenda říká, že ten, kdo odhalí smysl toho nápisu, osvobodí Bílou paní z jejího prokletí, dá jí klid a sám získá velký poklad. Je důležité si povšimnout, že žádný z 22 zobrazených znaků se v "nápisu" neopakuje. Přiřadíme-li k němu znaky abecedy, dojdeme k písmenu V, písmena A,Y a Z chybí, ovšem i polovina posledního písmene ("V") je zakryta rámem. Vzhledem k tomu, že rám zakrývá i část dlouhé sukně paní Perchty, lze předpokládat, že nápis pokračoval dále a stejně jako na počátku je zahnutý.
Perchta tedy stojí uvnitř jakéhosi dvojitého kruhu. Hůlkou ukazuje na první znak - má to znamenat, že naznačuje začátek abecedy? Řada znaků se případným písmenům skutečně podobá. Je tento obraz klíčem k nějakému jinému nápisu, dosud neobjevenému?
Obraz je namalován Fridrichem Stroblem, dvorním malířem rodu Buquoyů. Zná někdo jeho další obrazy? Nejsou také na nich podobné značky nebo jiné záhadnosti?
(pokračování)
Zdroj: Michal Řeřábek (KPU OTAR Praha), KPUFO Český Krumlov 
O bolesti (9)
Je zřejmé, že nociceptivní bolest lze odstranit přerušením dráhy v průběhu bolestivé informace. Dá se k tomu použít několika úrovní. Nejjednodušší je přetnout nerv zcela neselektivně na periferii. Dále se k přerušení dráhy využívá anatomické uspořádání vstupu a výstupu nervu z míchy. Vlákna odstředivá z ní vystupují předními svazky a vlákna dostředivá do ní vstupují zadními kořeny. Přetětím zadních kořenů míšních se docílí ztráty veškeré příchozí informace, tedy i bolesti, do centrálních struktur, přičemž dráhy vedoucí z mozku a míchy zůstávají fyzicky nedotčeny. Další možností jsou řezy v určitých částech míchy, vždy s ohledem na víceméně výlučnou přítomnost vláken vedoucích bolest.
Protože tyto zákroky nepostrádají logiku, byly všechny prováděny. Protože však působí paradoxně, stávalo se, že bolest neztišily. Přetrvávala v podobě bolesti benigní, čili chronické neboli neuropatické, někdy také neurogenní. Pokud už se tato bolest vytvořila, téměř vždy byla minimálně tak obtížná jako bolest původní. Proto se od těchto zákroků upustilo.
(pokračování)
Svatomartinská vína
Spolek přátel vína připravuje na 11. listopadu ochutnávku Svatomartinských vín spojenou s pečením tradiční svatomartinské husy. Program začne Kavárně u Týna, jenž se nachází v domě U bílého jednorožce na Staroměstském náměstí, otevřením a ochutnáním mladého vína v 11.11 hodin s odborným výkladem vinaře a skončí o půlnoci.
Ochutnávka vín bude zdarma, další konzumace vína se již bude platit. V případě zájmu je možné posedět uvnitř kavárny nebo na vyhřívané zahrádce s výhledem na Staroměstské náměstí. Během celého dne budete moci ochutnat tradiční škvarkovou pomazánku. Na objednávku bude k dispozici svatomartinská husa s domácími lokšemi
Stvoření versus evoluce (34)
 Pavel Kábrt, publicista píšící a přednášející na téma „Darwinovy tragické omyly“:
Charles Darwin netušil, že všechno je docela jinak. Pěnkavy na Galapágách mění velikosti svých zobáků, jak se tamním podmínkám zachce, což ale s pěnkavou z čeledi strnadovitých ani nehne, natož aby se někam vyvíjela. Tvůrce pohádky si myslel, že buňka je jen primitivní chomáček chemikálií, a tak může lehce vzniknout tu a tam v nějaké teplé kaluži (doktoři z NASA si tohle myslí dodnes: „Kde je voda, tam se může vytvořit život,“ přemlouvají nasisté naivní dav). Darwin netušil, že když si chlap uřízne na cirkulárce malíček, budou mít jeho budoucí děti možná ještě delší malíčky, než měl jejich nešikovný čtyřprstý táta, a ne kratší. Neznal totiž ani výzkumy prováděné ve stejné době asi o tisíc kilometrů dál na jihovýchod opatem augustiniánského kláštera v Brně Johannem Gregorem Mendelem, ani ústřední dogma molekulární biologie, a tato jeho neznalost mu usnadnila tvrzení, že somatické změny jsou dědičné – a na tom založil svoji pohádku. Také netušil, že ontogeneze ani trochu nerekapituluje fylogenezi. Aby se tomu snadněji věřilo, Arnošt Haeckel falšuje obrázky embryí, aby vypadala podobněji, a tím příbuzněji: třeba člověk a prase. Člověk se však prasetem stává, nikoliv rodí, to oba vědci ovšem netušili.
Zkameněliny v Darwinově době nepodávaly nejmenší důkaz o nějaké evoluci, jak on sám dobře věděl, a dnes je to s nimi ještě horší. Platí: Čím víc zkamenělin, tím méně evoluce. Zemské vrstvy jako naschvál vydávají jen samé zatuhlé ryby, obojživelníky, plazy, ptáky, savce a lidi, a nikde žádné polosavce, poloplazy, čtvrtryby a třičtvrtěobojživelníky, půllidi a půllidoopy – natož aby takoví ještě dnes žili. Vypadá to spíše na pozůstatky biblické potopy než na evoluci. Ale už je rozhodnuto: Pravdu má Darwin, ne bible. Darwin nevěděl, že jeho knihy půjdou na dračku. Jeho nápad se nikdy netestoval, nikdy neověřoval, okamžitě zabral a stal se uctívaným vědeckým paradigmatem, nevyvratitelnou ideologií, zamilovaným pohledem na svět a jeho minulost, přítomnost i budoucnost, vítanou náhražkou nenáviděného a „nevědeckého“ náboženství. Záhy byl darwinismus doplněn o gulagy, koncentrační tábory a plynové komory jakožto katalyzátory evolučních procesů. Ty totiž byly Stalinovi i Hitlerovi moc pomalé. Proč čekat miliony let, až se na zemi prosadí ta nejpokrokovější marxistická třída nebo nejvyvinutější darwinovská rasa? Trochu ty „občasné chyby polymerázy“ a následnou selekci popožeňme. Nejen Hitler a Stalin, ale mnozí další fanatici pomáhali evoluci podle toho, jak to víra, těžce nemocná a chudá na důkazy, potřebovala.
Ale to nestačilo, bylo třeba více důkazů. A tak byly po světě předváděny „Darwinovy mezičlánky“, mrtvé i živé falzifikáty, podvody. Ti živí, to byli podplacení domorodci z různých ostrovů, kteří přestrojeni ve zvířecích kůžích, pomalovaní a bručící předváděli desítky let Darwinovy kýžené mezičlánky mezi člověkem a zvířaty, cpali se na pódiu hrubou potravou a chrochtali na důkaz své zvířeckosti. Lidé na tyto atrakce chodili s velkým nadšením. Ty mrtvé důkazy, ony horoucně evoluční sektou vytoužené missing links, občas někdo vyrobil: Něco slepil, zpiloval, nakašíroval a nechal to s velkou slávou najít. Evolučně orientovaná média pak už dokončila dílo zkázy v srdcích a mozcích davů, jak to dělají ostatně dodnes. A tak tu máme zfalšovanou piltdownskou lebku (1912–1953), Kammererovy přidržovací pářicí mozolky ropušky starostlivé nafixlované nerozpustnou barvou (evolucionista dr. Paul Kammerer se roku 1926 zastřelil). Čéška slona z Jávy (1929) byla vydávána za lebku Pithecanthropa. Zub Hesperopitheka nalezený roku 1922 v Nebrasce, který byl všeobecně přijímán za důkaz pravěkého člověka, byl použit roku 1925 ve známém „evolučním procesu“ v Tennessee jako corpus delicti u soudu proti „pavědeckým kreacionistům“. O dva roky později se ukázalo, že zub patří vyhynulému praseti.
Takzvaný coloradský člověk (rovněž rekonstruovaný ze zubu) byl později zařazen mezi koně. Lebka opočlověka rovněž z Colorada byla vystavována po nějakou dobu v muzeu, ale ve skutečnosti to byla lebka opičího miláčka, kterého tam několik let předtím pochovali. Kost nalezená v blízkosti Seattlu identifikovaná jako lýtková kost pravěkého člověka byla z medvěda (dr. Henry Morris). Evoluční teorie se tak pomalu, ale jistě, pomocí podvodů, omylů a systematického masírování mozků už od základní školy (považme jen sto let nesmyslů kolem neandertálců), dostává ve 20. století pod kůži mnoha lidem. Už není co řešit: žádný Bůh nás nestvořil, jen a jen všemocná evoluce. A pokud ještě něco nevíme, tato „exaktní chladná věda“ to jednou odhalí – samozřejmě ve prospěch evoluce.
(pokračování)

1. 11.

Řev  v listopadu
Spolkový život ani v listopadu nijak neutichá. V polovině měsíce (18.11) se sejdeme v branické hospůdce Mosquito, kterou pro naše seřvání vybrali Bertíci, a poslední listopadový den (středa) obsadíme neuvěřitelných 41 míst v hledišti Divadla pod Palmovkou (celá jedna šestina kapacity!).
V průběhu měsíce si také probereme zadání naší mikulášské hry na letošní Barborku s pracovním názvem: O čem Mikuláš neví aneb ministerstvo dárků, jak jsme je vytyčili na předchozích spolkových večerech.
Jarda
Svátek všech svatých
Slavnost všech svatých vychází z historické události zasvěcení římského Pantheonu (původně pohanského chrámu všech olympských bohů) Panně Marii a všem svatým mučedníkům 13. května 609. Avšak na křesťanském Východě se slavil společný svátek všech mučedníků již od 4. století. Od 8. století se v Irsku a v Anglii, u Keltů a Franků začal slavit svátek všech svatých (nejen mučedníků) 1. listopadu. Toto datum se ustálilo snad proto, že u Keltů začínal v tento den nový rok.
Hned následující den, tedy 2. listopadu se slaví Památka zesnulých.
Přes tisíc let ctí křesťanská Evropa Památku zesnulých. Historie ji poprvé zaznamenala v r. 998 ve francouzském benediktinském klášteře v Clugny opatem Odillonem, odtud se rozšířila dál do katolické Evropy a od 14. století zakořenila i v Římě. Po první světové válce, ve které zahynulo bolestně velké množství lidí, kněží celebrují toho dne hned tři mše.
Ten den, jemuž říkáme Dušičky, je skutečně zasvěcen duším zemřelým, "dlejícím v očistci", tedy na jakémsi prahu, kde se rozhoduje o jejich dalším bytí a duše se na tuto cestu připravují. A 2. listopadu se živí modlí za tyto zesnulé, aby jejich hříchy byly odpuštěny či alespoň zmírněny. Lidé chodí na slavnostní mše a navštěvují na hřbitovech hroby svých blízkých zesnulých*. Zapalují svíčky, které mají představovat život a zdobí hroby květinami a věnci. Dříve se na Památku zesnulých peklo zvláštní pečivo, kterému se říkalo "dušičky". Připomínalo jednu či dvě přes sebe přeložené kosti a sloužilo k obdarovávání. Lidí mezi sebou, či pocestných, žebráků či lidí u kostela.
---
* Za velkou louží ovšem "dušičky" pojali po svém. O halloweenu se již asi netřeba zmiňovat, ale i Jižní Amerika má svá "špecifiká".
Tam se totiž o dušičkách slaví a hoduje.
Podle staré indiánské tradice je smrt pouze branou do dalšího světa, kde žijí dál. Věří, že v noci Dne mrtvých se duše zemřelých vracejí na zem a pozůstalí jim připraví tzv. ofertu - tj. vyhradí ve svém obydlí koutek, které ozdobí květinami, fotkou zesnulého a jeho oblíbeným jídlem a pitím. Upečou tzv. chléb mrtvých a sami si na něm pochutnají. V noci přijde ta skutečná oslava, a to přímo na hřbitově. I zde je bohatá květinová výzdoba a na rozích hrobů hoří obrovské svíce. Pozůstalí se okolo půlnoci usadí u hrobu a hodují na přinesených nápojích a jídle. Veselí se, vzpomínají na mrtvého a zpívají až do rána.
Indický svátek světel neboli Diwali
V Indii dne začíná Diwali.
Je to nejšťastnější, nebo chcete-li nejveselejší svátek v hindu kalendáři. Slaví se patnáctý den měsíce Kartika* a letos připadl  na první týden listopadu. I když oficiálně je pouze jeden den státní svátek, oslava trvá pět dní. Legenda je taková, že v noci svítí nespočetně světel, aby ukázaly Ramovi cestu domů z jeho exilu. Dnes je festival též věnován bohyním Lakshmi (především v Bombayi) a Kali v Kalkatě. Pro každý den festivalu je něco typické. První den se dokonale uklidí domácnosti a vstupní schody do domů jsou křídou ozdobeny spletitými vzory. Druhý den je věnován Kriškově vítězství nad Narakasurou, legendárním tyranem. Na jihu je tento den spojen s koupelí před svítáním a nošením nových oděvů. Během třetího dne je uctívána Lakshmi, bohyně štěstěny. Tradičně je to začátek nového finančního roku pro společnosti. Čtvrtý den připomíná památku návštěvy přátelského, ale arogantního démona Bali, který dosadil boha Višnu na jeho místo. Pátý den muži navštěvují své sestry, aby jim na čelo daly znamení - tikka. Jainové oslavují Diwali jako jejich Nový rok.
Diwali se také stal svátkem sladkostí, které si rodiny navzájem posílají. Tak jako u nás na vánoce, Indové na Diwali rozesílají u příležitosti tohoto svátku svým příbuzným a známým pohlednice a blahopřání. Stalo se to již tradicí stejně jako světla olejových lampiček a ohňostroje. Nutno dodat, že dnes už to nejsou jen olejové lampičky, ale dokonalé elektrické osvětlení, což jsme sledovali s velkým obdivem, neboť Indie stále zápasí s nedostatkem elektrické energie. V těchto dnech nemůže Indii konkurovat ani celá západní Evropa se všemi svými světelnými reklamami. Ohňostroje a dělbuchy jsou vidět, a především slyšet, nepřetržitě celých pět dnů. V noci lidé vychází průvodech do ulic a kochají se světelnou show.
Zdá se, že jsou všichni veselí, bezstarostní a šťastní.
Zdroj:  Miroslav Geisselreiter, Gizi
---
* Kartika je osmý měsíc indického lunárního roku. (Chaitra, Vaishaka, Jyaistha, Asadha, Sravana, Bhadra, Asvina, Kartika, Aghan, Pausa, Magha, Phalguna)
Bowenova tlaková masáž
známá jako "Bowenova technika" je poměrně mladá, přesto stále více populární terapie. Bowenova tlaková masáž je dynamický systém masáže svalu a pojivové tkáně, která je jako masážní technika uznávána a úspěšně užívána ve zdravotnictví po celém světě.
Je originálním systémem velmi jemných, přesně definovaných pohybů přes měkkou tkáň. Tato technika je nediagnostická, neinvazivní a velmi šetrná, umožňující tělu aktivovat jeho přirozené regenerační a hojivé mechanizmy.
(celý článek)
(všechny články o alternativních léčbách)
Bachatón
Dokážete si představit, kolik času by zabralo kontinuální vysílání souborného díla Johanna Sebastiana Bacha*?
Možná by pomohla nápověda - neuvěřitelně pracovitý hudební génius napsal 500 varhanních opusů, 371 chorálů, 215 kantát, 200 děl pro klávesové nástroje, 40 komorních kusů, 28 skladeb pro orchestr, 14 pašijí, oratorií nebo mší a šest motet. A pokud ani tohle nepomůže, pak se lze, alespoň v Británii, zaposlouchat do ambiciózního projektu Rádia 3, na němž BBC naváže v prosinci na letní šestidenní nepřerušené vysílání Beethovena, které se setkalo s mimořádným úspěchem.
Bachatón, jak se chystanému hudebnímu maratónu přezdívá, poslouží mimo jiné jako důkaz, že od kusu placený lipský kantor byl pilnější než Beethoven - a to o plné čtyři dny. Jeho dílo bude BBC vysílat jen s minimálními komentářovými vstupy a zprávami od 16. prosince do Prvního svátku vánočního, tedy rovných deset dní. Jinými slovy, neuvěřitelných 214 hodin. Projekt navazuje na fenomenální úspěch letních beethovenovských dní. BBC tehdy kvůli propagaci nabídla zdarma stahování devíti veleslavných symfonií a byla šokována, když tak učinilo téměř jeden a půl milionu Britů.
Zdroj: BBC, Český rozhlas 6
---
* "Bach je začátek i konec veškeré hudby," prohlásil o géniovi barokní hudby skladatel Max Reger a mimoděk tím vystihl pocity každého návštěvníka internetu nad množstvím odkazů na bachovské stránky ve vyhledávači. Problém není, kde hledat, ale z kterého konce začít. Ať se začnete webovými stránkami o Bachovi probírat odkudkoli, dříve nebo později budete odtud odkázáni na web s příznačným názvem Johann Sebastian Bach Home Page.
Bachova domovská stránka, ověnčená již mnoha cenami, je úctyhodným informačním zdrojem, kde autoři šťastně kombinují vlastní obsah s množstvím nápaditě uspořádaných odkazů na tématicky příbuzné weby.
Český stručný životopis J.S.Bacha ZDE
O bolesti (8)
Tlumení bolesti patřilo, patří a vždy bude patřit k základním povinnostem každého lékaře. Snad také proto existuje tolik způsobů jak bolest potlačit. Z pohledu překvapivých tvrzení náleží mezi nejzajímavější metody ty nejúčinnější: podávání opioidů a přerušení dráhy bolesti.
Opioidy jsou nejpotentnější analgetika vůbec. Jejich účinek je komplexní, působí centrálně i periferně a zjednodušeně by se dalo říci, že aktivují tělu vlastní mechanizmy potlačující bolest. Látky s účinky podobnými opiu se skutečně v těle vyskytují. Jejich přítomnost může každý pocítit po překonání obtížného úkolu, nezáleží na tom, zda fyzického, nebo psychického. Následující euforie a útlum jsou výsledkem vyplavení těchto látek.
Opioidy však selhávají při léčbě neuropatických bolestí. Teprve nyní bylo na buněčné úrovni ukázáno, že vývoj opioidní tolerance spolu s jedním modelem neuropatické bolesti využívají stejné nitrobuněčné mechanizmy. Jestliže se neuropatická bolest a opioidní tolerance zkříží, začnou se navzájem posilovat. Jinak řečeno, neuropatická bolest vyvolává toleranci k opioidům a podávání opioidů podněcuje vznik neuropatické bolesti. Tím se (asi jenom do určité míry) dá jejich neúčinnost vysvětlit.
(pokračování)
Sopky v Čechách
Říká se, že Říp býval kdysi sopkou, ale není tomu přesně vzato tak.
Kdysi vybuchovaly sopky v Doupovských horách, v Českém středohoří, v Nízkém Jeseníku i v západních Čechách (především v okolí Chebu). Neví se, zda některé zůstaly nevybuchlé. Ale pokud by došlo k posunu zemských desek a k uvolnění tlaku pod zemí, sopečná činnost by se s největší pravděpodobností obnovila právě v těchto lokalitách. V současnosti probíhá tzv. postvulkanická činnost. Podzemní voda je nahřívaná magmatem a dostává se tak na povrch. To je příklad lázeňských vřídel v Karlových Varech nebo ve Františkových Lázních. Tato činnost probíhá také v Národní přírodní rezervaci SOOS kousek od Františkových Lázní. Nachází se tam několik malých "bahenních" sopek, jež se nazývají mofety. Nejmladšími sopkami jsou Komorní hůrka a Železná hůrka mezi Chebem a Františkovými Lázněmi. Před třemi roky mohli obyvatelé Chebska pocítit vulkanickou činnost na vlastní kůži. Zemětřesení tu tehdy dosáhlo síly 3,5 stupně Richterovy škály.
Říp není v pravém slova smyslu sopkou. Jde pouze o sopečný útvar, kde je ze zemské pukliny vytlačená láva.
Zdroj: Gnosis9, LN,
Stvoření versus evoluce (33)
 Pavel Kábrt, publicista píšící a přednášející na téma „Darwinovy tragické omyly“:
Dávno tomu, dávno, byl jednou jeden úplně neživý svět. Nejprve byl pěkně horký, blesky křižovaly oblohu, ultrafialové záření bylo stotisíckrát silnější než dnes, vulkány chrlily lávu a meteority bombardovaly zemský povrch. A bylo nebylo, věř nevěř, v této scenérii mrtvý materiál ožil. Profesor Pasteur může zahodit diplom. Ovšemže, nebylo to hned, trvalo to miliony let. A bylo to pochopitelně nejprve slepé, hluché, nemyslící a jen tak ve vodě si hovící, ono první oživlé prazvířátko. Ale mělo se čiperně k světu. Za nějaký ten milion let začalo vidět i slyšet, dobylo pevninu a vzduch, naučilo se chodit, létat, myslet a stalo se člověkem. Jen není jasné, jak se mohlo narodit neplodným rodičům. Nicméně není to pěkná pohádka? Pěkná? Domluvme si definici pěkné pohádky: Je to jen ta, které nás povznáší a nevede ke stavbě koncentráků!
Všechno je dovoleno, jen ne inteligence na počátku. Je to kuriózní situace: SETI hledá v kosmu cizí civilizace a mnozí v ně věří. Kdyby zachytila z kosmu namodulovaná prvočísla, operní zpěv či uviděla na povrchu Marsu ležet hodinky, zajásá: To je důkaz inteligence, tam musí být civilizace! A hned vyšle k této civilizaci dotaz: Hej, jakpak jste se vy tam vlastně vyvinuli z té neživé hmoty...? Docela trapná logika, ne? Domnělé kanály na Marsu, zajímavě namodulovaný signál nebo pozemské pyramidy, to jsou pro evolucionistu jasné důkazy inteligentního původu. Ale původce signálu sám, konstruktér hodinek, kanálů či pyramid – ten se vyvinul a žádnou inteligenci ke svému vzniku nepotřeboval. Stačila voda, teploučko a miliony let. Na trochu složitější výrobek evoluce nestačí, ale na tělo výrobce (které je ze stejných prvků neživé hmoty jako ten výrobek) si evoluce vystačí sama! Inteligence ve vědeckých vysvětleních původu života nemá žádné místo – ne, to není překlep. Když čteme materialistické pohádky o vzniku živého světa, po inteligenci tam není ani stopy. V tom je od pohádek rozdíl. Tam zázraky dělají kouzelníci a chytré babizny, je tam tedy alespoň nějaké „know how“, informace předcházející zázrak, zatímco v Darwinově pohádce zázraky dělá jen sama voda, teploučko, vítr, blesky, záření, padání meteoritů, přesouvání kontinentů, rvačky samců o samice a miliony let. Inteligentní záměr či zásah zde nemá nejmenší místo – to by prý zastavilo pokrok vědy (tedy té evoluční). Buňka vznikla zářením, člověk chybami v genomu, oko světlem, ucho zvukem, křídlo padáním ze stromů a nohy z ploutví vysycháním vody v mořích. Doktorka Zuzana Štorchová nás poučuje: „Díky občasným chybám polymerázy není svět obydlen početnou populací absolutně identických prabakterií.“ (Vesmír 2001, č. 5, str. 263) A kdo tomuhle nevěří, ať se necpe do přírodovědy, je to pavědec (tímto názvem častuje jeden náš známý vědec kreacionisty).
(pokračování)