Záhada brány do říše Vikingů
Hledali ji celé století v mohutné zdi, kterou Vikingové postavili v severní Evropě. Podle badatelů zřejmě sloužila k ochraně významné obchodní stezky před nájezdníky. Těmi však byli především sami Vikingové. Jejich náhlé a nečekané výpady na rychlých člunech vedly dokonce k tvrzení, že Vikingové vynalezli „Blitzkrieg“, bleskovou válku. Jeden starověký rukopis přirovnal nájezd Vikingů k „útoku divokých vos“. Vikingové plenili a ničili kláštery i celá města od Irska až po Španělsko. Méně známo však je, že stejně usilovně také budovali.
Důkazem je právě zmíněná zeď na severu Německa, které se říká „Danevirke“, dílo Dánů. Zeď je třicet kilometrů dlouhá a tři metry tlustá a probíhá celým státem Šlesvicko-Holštýnsko. Mohutná stavba je považována za největší v severní Evropě. Byla postavena v 8. století z kamenů, z nichž některé jsou velké jako pěst a jiné váží až sto kilogramů. A nyní v ní archeologové objevili pět metrů širokou bránu. Podle starých spisů, které ji nazývají „Wiglesdor“, tudy projížděli „jezdci na koních i povozy“. Nedaleko byla celnice a hostinec s nevěstincem. Celých sto let vědci snili, že tuto bránu mezi Dánskem a říší Karla Velikého najdou.
Nejnovější průzkumy naznačují, že stavba je možná ještě starší; první základní kameny zdi zřejmě pocházejí ze 7. století a položili je Frísové. Ti žili na západním pobřeží dnešního Dánska a na řadě ostrovů v Severním moři, kde bojovali o regionální nadvládu s třemi dalšími národy – s Dány, Slovany a Sasy. Zvítězili Dánové a podle dobových záznamů to byl dánský král Göttrik, který v roce 808 nařídil vybudovat opevněnou hranici s říší Sasů. Ale proč? Co Vikingy přimělo vršit na hranicích miliony kamenů a balvanů? Podobné stavby Římanů nebo Velká čínská zeď vznikly na ochranu proti nájezdníkům. Jenže Vikingové byli sami nájezdníci a žili značně primitivně. Ani v 8. století neměli dlážděné silnice či kamenné domy a jejich pohanského krále střežili fanatičtí válečníci ve zvířecích kostýmech.
Výjimečné byly pouze vikingské čluny – rychlé, lehké a snadno ovladatelné. Umožňovaly Dánům vybudovat pozoruhodnou síť obchodních stezek – pluli po ruských řekách až do Byzantské říše a severním Atlantským oceánem na Island a Grónsko. Dostali se dokonce až na okraj Severní Ameriky. Jejich čile obchodující říše však měla Achillovu patu – město Hedeby, německy Haithabu. Aby se zboží dostalo z východu na západ, muselo překonat úzký pruh pevniny v dolní části dnešního Dánska. Obchodníci pluli na ostrov Schlei, a když se dostali k Hedeby, museli zboží vyložit a cestovat s ním osmnáct kilometrů po souši až k řece Treene, kde je mohli opět naložit na lodě a plout dál do Severního moře.
Po tuto krátkou cestu po souši bylo cenné zboží jako byzantské zlato, medvědí kožešiny z Novgorodu či dokonce sochy Buddhy z Indie ohroženo útoky z pevniny. Právě proti nim proto Vikingové vybudovali impozantní zeď, domnívají se vědci. Doufají, že během příštích týdnů vykopou bránu až na úroveň tehdejší silnice a možná najdou starou dlažbu, otvory po sloupech nebo dokonce panty, píše Spiegel.
Zdroj:Zdroj: ČRo6

Beton, který se sám opraví
Beton může získat schopnost sám zacelit mikroskopické trhliny ve svém povrchu - podobně jako kost - pokud do něj budou přidány vhodné bakterie. Za běžných okolností trhliny umožňují, aby s vodou do betonu vstupovaly agresivní chemikálie, které ho rozrušují, vysvětluje Henk Jonkers z Technologické univerzity v nizozemském Delftu.
Potěr prasklin ve starém betonu je časově náročný a obnova staveb drahá. Jonkers se tedy domnívá, že vhodným řešením je přimíchat do betonu bakterie a kalcium laktát coby jejich "potravu".
Většina organismů nedokáže přežít v prostředí, jehož pH převyšuje hodnotu 10, jako v typickém betonu. Bakterie adaptované na toto zásadité prostředí však byly nalezeny v sodných jezerech v Rusku a Egyptě a jsou schopny změnit kalcium laktát v přírodní vápenec.
Tyto bakterie mohou v neaktivním stavu vydržet až 50 let. Když však do praskliny v betonu přiteče voda, aktivují se, začnou konzumovat dostupný kalcium laktát a prasklinu znova zacelí.
Zdroj:NewScientist

Utajená sbírka starých mistrů v Oxfordu
Kentaur s lidskou tváří zrůzněnou bolestí zírá na svazek šípů, z nichž jeden mu probodl kopyto. Za ním se pod skalnatým převisem choulí jeho družka a hříběcí dítě, zatímco Kupid napíná luk v rozsedlině temné skály kontrastující s fialově modrým oparem zahalujícím moře i oblohu.
Raněný Kentaur florentského mistra Filippina Lippiho, jehož obrazotvornost s velkým smyslem pro detail a skvělé kreslířské řemeslo je vynikajícím příkladem mytologického obrazu z přelomu 15. a 16. století. Londýnské Financial Times připomínají, že dílo je nyní v majetku Ashmoleova muzea v Oxfordu, přesněji řečeno v obrazové galerii univerzitní fakulty zvané Kristův dům.
Je to jeden ze skvostů tamní sbírky starých mistrů, která je přístupná veřejnosti od roku 1765, a přesto o ní vědí jen znalci. Budova je skoro nepostřehnutelná, ke vchodu v jejím zadním traktu vás nezavedou žádné ukazatele a v nevábném přízemí obytné stavby z 18. století byste nic takového nečekali. Teprve když se protáhnete prosklenou chodbou ke galeriím, dojde vám, že jste se ocitli v mimořádně elegantní modernistické stavbě ze skla, cementu a světlého kamene, kterou roku 1968 postavili architekti Philip Powell a John Hidalgo Moya. Její fasáda je zvenku záměrně neviditelná, aby nebránila výhledu na okolní budovy. Tento přístup je vlastně vítaná antiteze současných muzeí, které dávají přednost vnější formě před vnitřní funkcí.
Uvnitř vás uvítá intimní galerie s nízkým dřevěným stropem a cementovými sloupy, kde na chvíli jen stanete a zíráte a v duchu se vám vybaví plejáda italských renesančních mistrů, jako byli Lorenzo Lotto, Jacopo Bassano, Paolo Veronese a Jacopo Tintoretto. Některá zdejší Veronesova díla jako Mystická svatba svaté Kateřiny jsou zcela výjimečná, ale pozornost si zaslouží všechna. Určitě vás upoutá Řeznický krám se dvěma vyvrhnutými mrtvými těly zvířat, která zpracovávají dva mladíci, zatímco třetí se nožem v ruce shýbá na vyděšeným živým jehnětem. Hrůzostrašný výjev z roku 1570 je jeden z řídkých italských předchůdců žánrové malby charakteristické pro severnější kraje Evropy. K vašemu překvapení se ukáže, že autorem je Annibale Carracci, raně barokní mistr, který obvykle maloval náboženská nebo bájeslovná melodramata.
„Podle mě to určitě něco vypovídá o generálu Johnu Guisovi, že si mohl nechat tyhle mrtvoly ve vlastním domě,“ říká kurátorka Jacqueline Thalmannová o sběrateli z 18. století, bez jehož štědrosti by tato galerie nikdy nevznikla. Řezníkův krám spolu s dvěma sty obrazy a dvěma tisíci kresbami koupil roku 1765 pro svou bývalou vysokou školu a založil tak nejslavnější uměleckou sbírku celé oxfordské univerzity. Jeho největší vášní bylo italské malířství, ale nejkrásnější odkaz nám zanechal v kresbách z 15. až 18. století. Mezi jejich autory najdete Michelangela, Rafaela, Jusepa De Riberu, Jacopa Pontorma i Leonarda včetně jeho Poprsí pitvorného muže v téměř životní velikosti jako ukázku malířova zájmu o groteskní tváře.“
Mistrovské dílo, jehož autorem je Filippino Lippi, je jiného původu. Byla to součást daru 37 raných italských maleb, které Kristovu domu mezi lety 1828 a 1834 daroval jiný absolvent William Fox-Strangways. Ashmoleovu muzeu přenechal dalších 41 obrazů včetně vynikajícího Lovu od Paola Ucella. Syn hraběte z Ilchestru a strýc fotografa Williama Foxe-Talbota si zamiloval jednoduchost a prostotu raných Florenťanů, když sloužil jako diplomat v Itálii ve dvacátých letech devatenáctého století. V té době nebyli takzvaní primitivové či prerafaelité ještě v módě, což se o několik desetiletí později změnilo, když se jich zastal básník, spisovatel a kritik John Ruskin, který byl také absolventem oxfordského Kristova domu a Fox-Strangwaysovu sbírku musel znát.
Jejím skvostem je vzácný fragment od vlámského umělce Hugona Van Der Goese z 15. století a deska z poloviny 14. století se čtyřmi andělskými hudebníky, nedávno potvrzenými jako část oltářního obrazu od Bernarda Daddiho Korunování Panny, který visí v londýnské Národní galerii. Deska ze 14. století ze školy sienského mistra Duccia je vzácný příklad objednávky od ženské dárkyně, která klečí u nohou Madony s olivovou pletí, jejíž tělo je zahaleno v půlnočně modrém šatu. Na podstavci jejího trůnu barva chybí. Zřejmě ji setřely patrončiny polibky, což je připomínka těsného vztahu mezi italským středověkým malířstvím a byzantskými ikonami. Duccio di Buoninsegna a jeho současníci byli silně ovlivněni třpytným hieratickým stylem mozaik a maleb řeckých umělců, kteří zdobili kostely v pozdně středověké Itálii.
V byzantské říši se ikony malovaly jako předměty k uctívání. Jejich autory byli kněží, kteří museli dodržet platný kánon zobrazování na rozdíl od italských umělců, kteří se těšili větší svobodě výrazu. Šestnáct ikon v oxfordské obrazové galerii vzniklo až po tureckém dobytí Konstantinopole v roce 1453, kdy začali i malíři byzantských ikon experimentovat se západním stylem. Jádrem této estetické proměny byla benátská kolonie na Krétě. Na ikoně Svatý Jiří zabíjí draka namalované kolem roku 1514 je světec, jehož ploché rysy jsou nepopiratelně řecké, ale kůň s ohnutým krkem, který jakoby vyhlížel z rámu, je realistický jako jinde v soudobém italském umění.
V některých oblastech se konzervativní styl uchoval velmi dlouho, přestože otomanští Turci nechali pravoslavným křesťanům náboženskou svobodu. Jejich lpění na tradici mohl být i výraz odporu. Kapesní kovová ikona z 19. století má podobu středověkého reliéfu, který zobrazoval biblické scény. Výstava v Kristově domě oxfordské univerzity je skvělá příležitost k poučení o jednom z nejsložitějších vztahů v kulturní historii a zároveň se seznámíte s prvotřídním muzeem, které je velmi málo známé. Svaté tváře aneb ikony v Oxfordu jsou přístupné až do 22. prosince.
Zdroj:Financial Times

Záhadné kouzlo technologií
Usazení technologie na trůn všeho lidského konání, fakt, že v našem každodenním životě zaujímá ústřední a zcela nepostradatelné postavení, je v jedenadvacátém století všeobecně přijímanou skutečností. Budeme tornu říkat externalizační proces, v odkazu na světonázor, podle něhož všechno hodnotné nacházíme vně nás samých. Také se tomu dost podivně říká materialismus. Veškeré vnitřní, abstraktní či „duchovní“ hodnoty byly v jeho důsledku odkázány do okrajové a nevýznamné pozice: jsou pouhou, ozdobou či oživením, luxusem, k němuž se uchylujeme jen pro relaxaci či zábavu (podobnou funkci kdysi plnila televize, než se z ní stala základní potřeba pro zachování našeho duševního zdraví).
Materialismus začal ovládat naše životy v čase průmyslové revoluce, kdy lidé ještě stále věřili, že prostřednictvím vědy a technologie dosáhnou nové smlouvy s Bohem a království nebeské vznikne na Zemi ještě za jejich života. V době, kdy jaderná bomba spálila na popel několik stovek tisíc orientálců a televizory přeměňovaly lidstvo v konzumní zombie, věřili této iluzi už jen náboženští fanatici a fundamentalisté. Vlády se začal chápat realismus. Začalo být jasné, že technologie kvalitu života nikdy nezlepší, pouze promaže kolečka soustrojí, jež ve svém důsledku způsobí vyhynutí našeho druhu. To se však zdálo jako šikovná praktická funkce: směřujeme-li k destrukci, ať je alespoň co nejrychlejší a co nejméně bolestná.
Lidstvo je neuvěřitelně naivní, zejména pokud jde o jeho vlastní lži. Kouzlo technologie se postupem času stalo tak přesvědčivým, že lidé začali znovu věřit v příchod království nebeského na Zemí (i když nyní již Bůh z této představy definitivně vymizel). Všestranné možnosti a schopnosti strojů byly tak opojné, že jsme opět nabyli přesvědčeni (tak jako kdysi H. G. Wells a utopisté), že můžeme dokázat doslova cokoli. Zničíme-li tuto planetu, nevadí. Prostě se přestěhujeme na jinou. Ovládne-li společnost zločin a šílenství, také nevadí. Postavíme jen větší, lepší věznice a izolujeme gen, který to způsobuje. Pokud by se nám to nepodařilo, tak zkrátka restrukturalizujeme společnost a přeměníme ji v jedno velké vězení, postaráme se, aby všichni zločinci byli označeni a vybaveni mikročipovým implantátem, který je udrží na uzdě, a spořádaní občané budou moci dál klidně žít. A když nám bude hrozit (a zákonitě bude), že naše hýčkané plány do budoucna překazí smrt, i na to najdeme řešení! Pilulky na nesmrtelnost, transplantace orgánů, lidské klony, převod vědomí na počítačové disky. Smrt již pro lidi, kteří se stanou bohy, není hrozbou.
Přírodní zákony jsou zde - tak jako všechna ostatní pravidla - aby se porušovaly. Člověk - vědec, rozumný tvor, který se rozhodl zdokonalit všechny ty aspekty svého života jež mu nevyhovovaly je - řečeno slovy Mary Shelleyové - „moderní Prométheus“. A Prométheus je v jiném, temnějším mýtu jen další jméno pro Lucifera.
Nyní tedy žijeme v postmileniální, postmoderní době. Žijeme v konzumní kultuře, v níž vše co existuje mimo nás je tu od toho abychom to pronásledovali, zabili, zabalili, vystavili na policích v obchodě, koupili, prodali, proměnili, zkonzumovali, svedli, nebo - je-li to nevyhnutelné - zcela zničili. Svět je jako ústřice, a je tu jen proto, abychom ji násilím otevřeli a spolkli, nejlépe jedním rychlým hltem. Jestli byla v lastuře perla, se tak nikdy nedozvíme. Snad jedině v případě začneme-li se jí dusit.
Touha ovládat a řídit své životní prostředí je ze všech živočichů vlastní pouze lidem. Je to ve své podstatě touha schizofrenická, protože vychází z předpokladu, že jsme od životního prostředí nějak odděleni. Země dala vzniknout človíčku a všem ostatním živým stvořením - pravděpodobně pro to měla dobré důvody, lidé však vytvořili svět. A jelikož svět, který jsme si udělali, je v rozporu s životním prostředím, muselo si lidstvo vybrat, k čemu se přikloní. Jak je zřejmé, zvolilo si svět - nejspíš z pýchy i jistého nevděku - a podle všeho se zdá, že se rozhodlo špatně. Kdo ale jsme, abychom mohli soudit? Háček je v tom, že svět, který jsme vytvořili, nemá odpovídající obdobu v nás samých - nemá organickou podstatu ani jádro - a jako takový nás nemůže fyzicky uživit. Čím déle zůstaneme s tímto světem propojeni, tím hlouběji do něj zabředneme, tím více se vzdálíme svému přirozenému prostředí a biologické povaze, tím více s ním budeme v rozporu, tím schizofreničtější, slabší, zoufalejší a odcizenější budou naše životy. To, čemu říkáme postmoderní konzumní společnost, je tudíž psychotický snový svět, do nějž lidská duše i tělo samy sebe polapily. Stali jsme se bezděčně otroky temného, ničivého uspořádání tohoto světa. Přesně jako v Matrixu !
Znovu opakuji, že hlavní chyba, podstata této vzpoury a jádro našeho zatracení či upadnutí v nemilost (pokud to tak lze nazvat) spočívá ve zvláštní schopností lidí promítat své touhy, naděje, obavy a přesvědčení ven hledat smysl mimo sebe a ne na jediném místě, kde logicky lze smysl nalézt - v nás. Tím, že zanedbáváme a popíráme vnitřní procesy své duše a ducha a soustředíme se výlučně na vnější výkon mysli a těla, jsme ve skutečnosti vzali své existenci veškerý smysl, cíl, hodnotu a ano, také skutečnost.
Američtí indiáni (a šamani ve všech kulturách) pojímají realitu zvláštním způsobem, který nám může leccos prozradit. Především jsou animisté - věří, že všichni živí tvorové i věci od nejmenšího červa či kamínku až po tu nejvzdálenější hvězdu na obloze mají duši a vědomí. Jsou přesvědčeni, že je možné spojit se s tímto všeobjímajícím životem a komunikovat s ním přes duchovní médium sídlící uvnitř každé molekuly hmoty. Skrze tuto komunikaci pak mohou objevit pravou povahu a účel existence. Veškerý život považují za jeden jediný život, což je jedno z klišé hnutí New Age, které však má velmi praktické uplatnění.
Animisté předpokládají, že vesmír je živý organismus, a všechny bytosti existující v jeho rámci jsou jeho součástí, tak jako v lidském těle existuji buňky a orgány, oddělené a jednotlivé (a dokonce nadané vědomím), a přitom jsou zjevně zcela závislé a podřízené tělu jako celku. Pro animistické.americké indiány je matrixem matka příroda, která nás živí a chrání jako matčino lůno a ve chvíli, kdy jsme připraveni, nás přivede na svět. Řečeno jazykem šamanů, toto je zrození Ducha, často souběžné s tělesnou smrtí. U křesťanů je to vzkříšení.
Druhá věc, o které se chci zmínit, je přesvědčení amerických indiánů, že veškerá technologie, i ta užitečná, oslabuje lidského ducha. Vezměte si například obyčejný elektrický ohřívač. Přijde velmi vhod a může se nám zdát nepostradatelný za chladných večerů, nechceme-li prožít neklidnou noc, kdy se budeme třást, dupat nohama, třít rukama o sebe a proklínat krutou sílu živlů. Pro domorodé Američany a samozřejmě pro všechny bojovníky jsou zde však živly od toho, aby je zkoušely a zocelily je, přiměly je pěstovat odolnost a výdrž a rozvíjet jejich vnitřní zdroje. Bojovník, který je nucen strávit noc v zimě bez ohřívače, musí použít svůj důvtip, a především svou vůli, aby situaci zvrátil ve svůj prospěch. Možná že rozbije židli a udělá si v rohu místnosti ohniště. Nebo podobně jako Han Solo ve snímku Impérium vrací úder rozřízne velké zvíře a ukryje se v jeho těle. Bojovník rozhodně nesmí podlehnout a v nejhorším případě se musí zimě postavit beze strachu, výčitek či lítosti. Musí se jí poddat a dovolit jí, aby ho učila. Nejspíš bude naslouchat vnitřním pochodům svého těla, a je-li dostatečně silný a nad věcí, dokáže najít potřebné teplo ve vlastním nitru a s jeho pomocí zimě čelit. A když se mu to nepodaří, zcela jistě se z tohoto selhání alespoň poučí.
Mysl dokáže změnit teplotu těla; to jistě dosvědčí každý, kdo prožil silné rozpaky. Náš bojovník se to však možná nikdy nenaučí - možná ani nebude mít příležitost se o to pokusit - dokud má svůj elektrický ohřívač, který mu vše usnadňuje. Samozřejmě je to pohodlné. Skutečně nám to ale něčím pomáhá? Američtí indiáni však jdou ještě dál. Tak jako vám možná nedovolí, abyste je fotografovali, protože věří, že když uděláte snímek ze světla vycházejícího z jejich těla, ztratí tím malou část své duše, stejně tak jsou přesvědčeni, že jakékoli technologické zařízení, na kterém by záviseli, by je postupně zbavovalo podstaty jejich života - jejich síly. Protože svět technologie a člověkem vyrobených předmětů nemá na rozdíl od světa přírody vlastní životní sílu, musejí tyto objekty, chtějí-li se oživit (ve snaze napodobit organický vesmír), krást životní sílu svým výrobcům a v první řadě svým uživatelům.
Hudebník tohle intuitivně chápe: vkládá svou duši do nástroje tak dlouho, až se nástroj stane jeho součástí. Bojovník ví, že totéž platí o všem, čeho se dotkneme, a že způsob, jímž se dotýkáme předmětů, které nás obklopují, a jak je používáme, jak o nich přemýšlíme a jak je vnímáme, určuje, jakým duchem je prodchneme. A ví také, že jakmile se do těchto předmětů přenesl dostatek síly, ať už dobré či zlé, stávají se z nich živé věci.
Většina světa vytvořeného člověkem je dost ošklivá a nevzhledná. Žije, ale neví proč. Stejně jako výtvor Mary Shelleyové byl stvořen ze špatných důvodů, poté byl krutě odmítnut či v nejlepším případě vystaven špatnému zacházení z pocitu hanby, že se nepovedl tak, jak jsme doufali. A tak se obrací proti nám. Organickým prostředím šamanů a kouzelníků je realita (neboli interpretace) plná tajemství, síly a magie. Je to svět stvořený vědomě, jako akt lásky a vůle. Jako takový je zahradou pozemských (i nadpozemských) rozkoší a nabízí nekonečné množství slastí těm, kteří v něm žijí.
Mechanické prostředí postmoderní konzumní společnosti, kterou vytvořili obyčejní lidé, je realitou, která je ve skutečnosti pastí, jež má izolovat své obyvatele od pravdivější, širší a bohatší interpretace, v níž spolu všechno souvisí a spolupracuje. Matrix - prostředí, v němž žijeme a které udržujeme každičkou svou myšlenkou - je světem vytvořeným naslepo skrze strach a racionalitu; vězení prostoupené strádáním, nepřátelstvím, zmatky, odporem a naprostým zoufalstvím. Není to žádné dětské hřiště. A je-li to hra, pak jen málokoho z nás může bavit; možná proto, že nám nikdy nikdo neřekl pravidla.
Zdroj:Jake Horsley,Matrix Mýtus o naší době

Jak to bylo s lazebnicí Zuzanou?
Český a jistý čas také římský král Václava IV. byl dvakrát ženatý, nezanechal však žádného potomka. Zato mu pověsti přisoudily až nadměrnou zálibu v pražských nevěstkách a lazebnicích. Zejména si prý král oblíbil jistou půvabnou lazebnici Zuzanu, která mu prý kdysi pomohla v nouzi.
Poprvé tuto legendu zahrnul do své Kroniky české Václav Hájek z Libočan a ten věru nebyl pamětníkem oněch královských prostopášností. Vždyť jeho dílo vyšlo z tiskařského lisu až v roce 1541 a pro jakési potíže s dobovou cenzurou ho čtenáři dostali do rukou až o dva roky později.
Hájek měl slabost pro barvité a dramatické příběhy a právě legenda o králi Václavovi IV. a Zuzaně tyto požadavky splňovala. Zmíněná lazebnice Zuzana měla panovníkovi napomoci na útěku z vězení, kam ho v roce 1393 uvrhli vzbouření čeští páni. Václav, vězněný v žaláři Staroměstské radnice, si údajně vymohl, aby ho vzali do lázní u dnešního Karlova mostu. Dejme však raději slovo samotnému kronikáři a jeho půvabné dobové češtině:
„Šel jest král v neznámém oděvu z rathúzu, an ho žádný nezná, a čtyři služebníci měští při něm, a jakž vešli do té lázně, kteráž jest nejbližší nad mostem pražským, tak jeden z služebníkův zůstal u sinných dveří a těch dveří pilně ostříhal, druhý služebník zůstal při šatech královských, pilně jich ostříhaje. Dva pak služebníci vešli s králem do mytedlny a tu se s ním mydlili. Po dlúhém pak času král řekl k svým strážným: ‚Žádám vás, nechť se maličko prochladím,’ a oni dali povolení.
Král uhlédav, ano jedna lodí stojí při samé lázni u břehu a veslo na ní položeno, i řekl jedné ženě mladé, kteráž tu v lázni posluhovala:, Umíš-li lodí veslem táhnúti?’ A ona odpověděla: ‚A já umím. ‚I řekl jí: ‚Prosím tebe, převez mne na druhou stranu řeky, chciť dobře zaplatiti.’ A ona to hned učinila. Když byli na puol řeky, řekl k ní: ‚Prosím tebe, pospěš!’ A ona rychle jej přeplavila a když k břehu přistala, král, jakž se byl v lodí položil, zchytiv se rychle ven vyskočil a vyvolav ven ženu, i strčil lodí od břehu. A ona jemu řekla: ‚Ale pročs to učinil, kterakž já se zase navrátím?’ A on odjpověděl: ‚Není tobě slušné zase se navrátili, vezmiš veslo a pod’za mnou, já tobě ten přívoz dobře zaplatím, dnes tobě na tvou ruku sto zlatých položím.’
Žena, jsúci zlata žádostivá, šla za ním velmi rychle a časem spolu i pobíhali. A když jdúce po břehu řeky křovinami přišli až proti vsi, kteráž slově Chuchel, tu nalezli jednu lodí prázdnú stojící při břehu a vstúpivše do ní převezli se opět na druhú stranu, a všedše do lesuov, šli přímo k Novému hradu.
A vtom přišel čas večerní, takže jsú potmě přišli k tomu zámku, volajíce na vrátného, kterýž když otevřel, podivil se a pověděl hejtmanovi, jenž byl Velislav z Duban, a on kázal ty hosti na zámek pustili a vida pána svého nahého a služebníka jeho toliko v košili, i vzav výborný oděv oddíl jím krále. Ženě té, kteráž slula Zuzana, král kázal dáti oděv ženský poctivý, a tu jím na rychlost hojná večeře připravena byla a král Zuzanu vedle sebe posadil. Po vykonání pak večeře kázal král při tresti sobě sto zlatých českých, kteréž vzav dal do ruky Zuzaně řka: ,Toto tobě jsem dnes od přívozu dáti slíbil.’
Tu všichni z toho, že pán jích jim byl zase navrácen, radujíce se na tom zámku veselí byli. Po vykonání toho veselé na odpočívání se rozešli a král řekl Zuzaně: poněvadž si mně na cestě tovaryškú byla a při večeři se mnú za stolem seděla, jest jistě slušné, aby také této nocí vedle mého boku ležala.’ Zuzana jako poslušná nesměla se vuoli královské zprotiviti.
Král pobyv tu několik dní jel odtud’ na Žebrák a Zuzanu s sebú vzal, právě, že nikdá žádného věrnějšího služebníka neměl než Zuzanu, kteráž jej z pražského vězení vysvobodila…“
Václav Hájek z Libočan se ve své kronice k románku Václava IV. a sličné lazebnice Zuzany ještě jednou vrátil:
„Při tom času král rozváživ pohodlé, kteréž mu se stalo v lázní nad mostem pražským skrze nějaká lazebnicí Zuzanu, jakož o tom psáno napřed léta tisícího třístého devadesátého třetího, i rozkázal tu lázeň zbořiti a jinú velkú a znamenitě nákladnú postaviti. A když dokonána byla, povolav své Zuzany, kteráž při něm od onoho času na Žebráku ustavičně byla, dal jí tu lázni a k tomu dvacet kop platu ročního a holého ve vsi Borovnici a řka přede všemi: ‚Zuzano milá, to tobě dávám za tvú věrnost, kterúž si nade mnú ukázala a mne zarmúceného na ten čas na tomto místě tesknosti a vězení zbavila. Tak učiním každému, kdož mi věrně slúžiti bude.’ Nadto pak kázal napsati list slavný a velmi poctivý všem lazebníkuom a jejich řemeslu, kterýmžto listem všem jiným řemeslníkuom rovné je učinil, jejich řemeslo a služby poctivé a čistotné…“
Na vysvětlenou musím dodat, že lázně nemívaly ve středověku právě dobrou pověst. Nejen kvůli tomu, že si tehdy lidé na čistotu příliš nepotrpěli, ale také proto, že lázně zdaleka nesloužily jen k hygieně, ale v takřka stejné míře také k pánskému potěšení. Lazebnice pak bývaly dívky volnějších mravů, které svým klientům velmi ochotně plnily lecjaká přání.
V této souvislosti se proto zdá být divné kronikářovo tvrzení, že Zuzana šla s Václavem IV. do postele jen proto, že se bála protivit se jeho královské vůli. Stejně tak je divné, že nahý král utíkal s milou lazebnicí na Nový hrad u Kunratic, který v té době, kdy k jeho útěku došlo, tedy v roce 1393, ještě nestál. Václav IV. dal totiž příkaz k jeho stavbě až v roce 1411, tedy o celých osmnáct let později.
Zkrátka a dobře na Hájkově vypravování nesouhlasí řada věcí, které nás nutí k opatrnosti při posuzování toho, zda nějaká lazebnice jménem Zuzana byla opravdu královou milenkou. Podle všeho patří její existence mezi stejné neověřitelné legendy, jako je například drb o tom, že Václav IV. nechal v záchvatu vzteku přivázat vlastního kuchaře na rožeň a opéci ho, protože mu nechutnal jakýsi jím připravený pokrm.
Pověst o lazebnici Zuzaně vznikla podle mínění historika Jiřího Spěváčka patrně díky poněkud eroticky odvážným ilustracím Bible Václava IV., na nichž se objevuje nahý král ve společnosti svůdných lazebnic v průsvitných košilkách. Tyto působivé obrázky byly nepochybně vytvořeny na přímou panovníkovu objednávku a odpovídaly nejen jeho zálibám, ale také té době se prosazujícímu kultu ženského těla. Například jeden z králových oblíbenců, podkomoří Jan Hájek z Hadětína, dal vymalovat na svůj staroměstský dům v Celetné ulici dokonce nahé markytánky. Vyvolal tím tehdy mimo jiné pohoršení přísného moralisty Jana Husa, který ve svém kázání prohlásil: „Ale pohřiechu, již lidé… miesto svatých panen umučenie malují bláznivých panen frejovanie a naháčov nepoctivých a mužův divně a potvorně způsobilých.“ A nejvíce betlémského kazatele rozčilovalo, když spatřil v „roziech obrazu panny krásné s nadutými prsmi…“
Václav IV. si však nepotrpěl jen na mladé a přítulné lazebnice, ale také na velké lovecké psy. Patrně se jednalo o plemeno německé dogy, které se používaly na lov kanců, jelenů a vlků. Panovník pověřoval své vyslance, aby mu je přiváželi z nižných evropských zemí. Ten největší pes dokonce spával v královské ložnici u Václavových nohou a o silvestrovské noci 31. prosince 1386 způsobil hroznou tragédii. Král se se svou ženou Johanou tehdy zdržoval na Karlštejně. Podle brabantského diplomata a kronikáře Edmunda de Dynter se uprostřed noci královna probudila, prudce vstala a potmě hledala pod postelí nočník. Nechtěně tak polekala spícího psa, který vyskočil a prokousl jí hrdlo. Jiná verze tohoto příběhu tvrdí, že Johanu pokousal pes nemocný vzteklinou a ta do rána zemřela. Někteří historikové sice pochybují o hodnověrnosti této události a královninu náhlou smrt ponechávají bez vysvětlení. Nicméně skutečnost, že Václavova smečka loveckých psů byla značně nebezpečná svému okolí, potvrzuje i jiný případ. Rok před onou silvestrovskou tragédií na Karlštejně jeden z těchto psů napadl a ošklivě pokousal královského hofmistra Konráda Krajíře z Krajku.
Smuteční obřady za tragicky zesnulou Johanu Bavorskou trvaly několik dní, než byla 12. ledna 1387 uložena do královské hrobky ve Svatovítské katedrále. Sám Václav se však nezúčastnil ani obřadů, ani samotného pohřbu. Díky svědectví letopisců víme, že se v době Johanina pohřbu sebral a odjel z Prahy na svůj oblíbený hrad Žebrák. Johana mu vskutku k srdci nepřirostla.
S novým sňatkem český král nijak zvlášť nepospíchal, a tak o něm nakonec rozhodla náhoda. Na podzim roku 1388 přijel do Prahy bavorský vévoda Fridrich Wittelsbašský, kterého doprovázela jeho neteř, třináctiletá princezna Žofie. Byla prý tak okouzlující a nevšedně krásná, že se do ní osmadvacetiletý vdovec Václav okamžitě zamiloval. Jednání o sňatku bylo velice krátké.
Spěchal zamilovaný panovník, spěchal i bavorský vévoda, protože spřízněnost s králem Svaté říše římské byla politicky jistě velmi výhodná. Václav však z tohoto pohledu mimořádné terno neudělal. Žofiiným otcem byl nepříliš významný člen wittelsbašské rodiny Jan, matkou pak Kateřina z Gorice. Sama Žofie byla nejen neteří vévody Fridricha, ale také tragicky zesnulé Václavovy první ženy Johany. Svatba se konala 2. května 1389 na Pražském hradě a její oslavy se prý protáhly na osm dní.
Zdá se, že zamilovaný byl nejen Václav, ale i Žofie. Přesto bývá o patnáct let mladší a mimořádně půvabná královna podezírána z nevěry. Historik Jaroslav Čechura zmiňuje v této souvislosti jednoho z předních králových oblíbenců, nejvyššího lovčího a pak i královského podkomořího Jíru z Roztok. Svádí ho k tomu fakt, že v letech 1393 až 1400 byl i královniným hofmistrem a ona prý na něj nedala dopustit. Kdo ví, čím si zasloužil její přízeň?! V každém případě je podezřelé, že se Václav v roce 1400 nezúčastnil opožděné korunovace své druhé manželky. Přitom při ní nechyběl jeho bratr uherský král Zikmund a bratranec moravský markrabě Jošt. Vysvětlení, proč tu nebyl také Žofiin manžel a český král, jak by se patřilo, může být různé. Buď byl tento náruživý milovník vína opět natolik opilý, že se ani nedokázal postavit na nohy, nebo se nechtěl setkat se Zikmundem a Joštem, s nimiž se příliš nesnášel a dokonce se jich bál, případně na Žofii kvůli jakémusi jejímu záletu žárlil a svou neúčastí na její korunovaci ji chtěl potrestat.
Historik profesor Rudolf Urbánek se naopak domníval, že Václav a Žofie si byli věrní a vysvětlení prý k tomu nabízí už zmiňovaná Bible Václava IV., kterou pro panovníka nechal zhotovit královský mincmistr Jan Rotlev. Podle profesora Urbánka mívala v iluminovaných středověkých rukopisech velký význam symbolika barev. Právě v souvislosti s králem a královnou používal dvorský malíř především růžovou a modrou, znamenající věrnost a lásku. Také svůdně poodhalená lazebnice, která se na ilustracích objevuje v králově společnosti, by měla být údajně sama královna Žofie. Že vám takové tvrzení připadá příliš odvážné?
Profesor Urbánek svoji domněnku podpořil výkladem písmen W a E, která často doprovázejí oblíbený symbol Václava IV. ledňáčka s točenicí. W samozřejmě značí Václav, kdežto E by mělo být zkratkou latinského jména Eufemia, tedy Offney, jak se německy nazývala sama Žofie Bavorská. Kronikář Hájek však prý ono gotické E četl jako S, z čehož si vytvořil jméno Susanna, česky Zuzana. A s přihlédnutím k lázeňským námětům ilustrujícím Václavovu bibli stvořil lazebnici Zuzanu, zpola dobrosrdečnou dívku z lidu, zpola prostitutku a královu milenku.
Václava Hájka z Libočan jako faráře a tím pádem i dobrého znalce bible mohla inspirovat také postava biblické Zuzany, půvabné a bohabojné manželky obchodníka Joachima. Tato Zuzana se jednou koupala nahá v jezírku na zahradě u svého domu. Z úkrytu za keři ji zatím pozorovali chlípní starci, kteří omámeni krásou jejího těla pak za ní přišli s nemravnými návrhy. Zuzana je však rázně odbyla. Starci se jí za to pomstili a u soudu ji obvinili z cizoložství. Za to byl tehdy jediný trest – ukamenování. Už to vypadalo s půvabnou Zuzankou tuze špatně, naštěstí v okamžiku, kdy ji vedli za město, aby se do ní mohl každý zájemce strefit, objevil se prorok Daniel a prohlásil o ní, že je nevinná. Soudci nakonec souhlasili s opakováním soudu. Daniel vyslechl každého ze starců zvlášť, a když všichni slyšeli, že se jejich odpovědi liší, bylo zřejmé, že si všechno vymysleli. Zuzana byla tedy osvobozena. Biblické podobenství o Zuzaně by se dalo vztáhnout na neznámou lazebnici, opovrhovanou dívku lehčích mravů, která ve skutečnosti jediná zachránila krále.
Ale věřte nevěřte, Václav Hájek z Libočan mohl mít podle některých historiků pro svůj příběh o lazebnici Zuzaně a zamilovaném panovníkovi možná docela reálný podklad. V Podskalí na břehu Vltavy v blízkosti královského dvorce pod Zderazem, kde se Václav IV. rád zdržoval, bývaly lázně, které patřily králi. Jejich správkyní byla jistá Eliška ze Zderazu. Nevíme sice, jak byla stará a jak vypadala, ale logicky by mohla být královou milostnicí a předlohou pro půvabnou lazebnici Zuzanu. Že by tedy Zuzana byla ve skutečnosti Eliška? Pak by ovšem i ona písmena W a E, doprovázející oblíbený panovníkův symbol ledňáčka s točenicí, mohla mít jiný výklad. W by bylo, jak víme, prostě Václav, kdežto E by znamenalo Elišku, Václavovu milou. Jednalo by se tedy o podobný monogram, jaký mladí lidé někdy vyrývají do parkových laviček nebo do kmenů stromů, nebo si jej dokonce nechávají vytetovat na kůži. W plus E, zamilovaný pár panovníka a lazebnice. Jenže ve skutečnosti je to všechno jen naše domněnka.
Zdroj:Jan Bauer, Co v učebnicích dějepisu nebylo po čtvrté,MOBA

Rostliny jsou masožravé - takřka všechny!
Rostliny žijí v pevnějších i volnějších svazcích s různými mikroorganismy. Zvláště kořenový systém je pro spolupráci mezi rostlinou a mikroby příhodné místo. Z učebnic fyziologie rostlin známe zářné příklady, jako je mykorrhiza nebo hlízkové bakterie vytvářející kořenové hlízky u bobovitých rostlin.
Příhodné podmínky pro mikroorganismy však vytváří v těsné blízkosti kořenů většina rostlin. V tzv. rhizosféře je mnohonásobně více mikroorganismů než v okolní půdě. V dosavadních představách byla rhizosféra jakousi burzou živin. Rostlina vylučovala do půdy látky, které svědčí bakteriím, a bakterie na oplátku rozkládaly organickou hmotu v půdě a uvolňovaly z ní molekuly, po nichž prahla rostlina. Vše mělo fungovat k oboustranné spokojenosti jako jakási burza. Jak vyplývá z nejnovějších výzkumů mezinárodního týmu vedeného Thierrym Lonhiennem z australské University of Queensland, je tento náhled na rhizosféru mylný. Ve skutečnosti jsou to jedna velká bakteriální jatka, která slouží převážně zájmům rostliny.
Vědci pěstovali v kultuře in vitro na sterilním agaru huseníčky Arabidopsis thaliana (viz obr.) a rajčata. Do agarové půdy nasadili bakterie Escherichia coli nebo kvasinky Saccharomyces cerevisiae, které díky cizímu genu produkovaly zelený fluoreskující protein a zeleně svítily. Záhy však svítily i kořeny rostlin. Bakterie a kvasinky přitom nebyly na jejich povrchu, ale v nitru kořenů a dokonce i v nitru kořenových buněk.
Rozhodně nešlo o vpád mikroorganismů. Rostliny si mikroby pochytaly. Nejprve rozpustily celulózovou stěnu, přes kterou by se jim bakterie a kvasinky špatně polykaly. Následně vytvořily kolem bakterií na povrchu kořenových buněk zvláštní „ohrádku“ – jakýsi prstenec. V podstatě se zachovaly podobně, jako když si my nabereme sousto na lžíci. Následně pak vtáhly mikroby do nitra buňky a nasměrovaly je do lysozomů, kde je rozložily. Další pokusy prokázaly, že rostliny využívají z pohlcených mikrobiálních buněk především dusíkaté látky.
Masožravé rostliny si vyrábějí energii fotosyntézou a dusíkaté látky získávají kromě jiného i z těl polapené kořisti. V tomto smyslu jsou zřejmě masožravé všechny rostliny, protože konzumace bakterií kořenovým systémem bude zřejmě obecným fenoménem celé rostlinné říše. Lonhienne a jeho kolegové dali vědecké studii v prestižním PLoS ONE celkem trefný podtitul: Stůl vzhůru nohama. Díky jejich práci zřejmě nazrál čas k tomu, abychom začali přepisovat některé kapitoly fyziologie rostlin. Ale možná bude pohodlnější prohlásit výsledky Lohnienneova týmu na nesmysl a přepisování si zatím ušetřit. Není pochyb, že se najdou i tací. Jak říkal německý filosof Arthur Schopenhauer (1788-1860): „Všechny zásadní objevy, jsou nejprve zesměšňovány, následně zuřivě vyvraceny, aby byly nakonec přijaty jako naprostá samozřejmost.“
Zdroj:osel.cz,J.Petr

Záhada podzemní řeky Českého krasu
Barokní stavitelé věděli, jak vybírat pro svá díla místa tak, aby zapůsobila na návštěvníky. V případě kláštera ve Svatém Janu pod Skalou v Českém krasu to trefili zvlášť dobře. Na pozadí jeho věží se vypíná monumentální vápencový útes, zpoza kostela vyvěrá pramen - zcela bezpochyby zázračné nebo alespoň hojivé vody... V tomto případě však nepřišli na místo jako první. V jeskyni, nad níž nyní stojí kostel, prý dávno předtím žil poustevník svatý Ivan. Zabýval se tím, čím se poustevníci obvykle zabývají: modlením, lenošením, sbíráním kořínků a léčivých bylin, tu a tam zpestřeným bojem s čertem - pokušitelem. O úspěšnosti tohoto zápasu svědčí díra ve stropě jeskyně, kterou ďábel v panice prorazil, když se ukázalo, že na ctnostného Ivana nemá.
Právě díky poustevníkovi patrně vzniklo přesvědčení, že zdejší krasový pramen je léčivý. Voda dnes tiše vyvěrá v kryptě pod kostelem, která je vyzdobená velkým naivním obrazem sv. Ivana. Málokdo ale ví, že toto je jen vedlejší větev pramene. Hlavní část vody je svedena do klenuté štoly, v níž podtéká sousední pozemek a skryta očím turistů vyvěrá do nedalekého řečiště Kačáku. Teprve tady si s překvapením uvědomíme vydatnost pramene: na světlo tu z podzemí prudce vyráží skutečný podzemní tok, jednoznačně největší podzemní říčka v Čechách. Má po celý rok - ať je dusné horko, nebo třeskutý mráz - stále stejnou teplotu 11,5°C, což svědčí o tom, že protéká rozsáhlými prostorami. Ale do těch se dosud člověku nepodařilo ani nahlédnout. Alespoň se s tím nikdo nepochlubil.
Ve skutečnosti je tu pramenů ještě víc. Některé ale vyvěrají přímo v korytě Kačáku. Z hlavního pramene se dokonce kdysi stáčela do láhví „minerální" voda Ivanka.
Krasové prameny pod Svatým Janem naznačují, že je nad nimi ve skále nejspíš podzemní labyrint ukrývající možná pohádkové výtvory jeskynního světa. Svědčí o tom také celá řada dalších úkazů a někdy i legend a pověstí, které lze jinak těžko vysvětlit. První indicie najdeme hned vedle kláštera na začátku naučné stezky mířící až na vrchol skály. Především je to mohutná hráz z pěnovce, horniny, která vznikla vysrážením vápence rozpuštěného ve vodách krasového pramene. Ten vápenec musí samozřejmě někde chybět - a podle velikosti pěnovcového útvaru ho v podzemí chybí pořádný kus. V zimě za zvlášť velkých mrazů se nad některými štěrbinami skalní hráze tvoří vrstvy třpytivé jinovatky, neklamný důkaz, že tu proudí vzduch z velkých prostor protékaných vodou. Ale sonda, která byla provedena pod úpatím skály, na vstup do podzemí nenarazila. Nicméně Bohuslav Balbín ve svém díle uvádí, že poblíž kláštera byla velká jeskyně, kam řeholníci vodili návštěvníky...
Když půjdeme po naučné stezce dál (či spíše výš, protože její stoupání je jen pro zdatné turisty), vysoko v lesích uvidíme několik krasových závrtů - zasypaných propástek, kudy mizí voda z dešťů a tajícího sněhu do neznámého podzemí. Aktivitu podzemního toku prozrazuje i to, že se občas objeví a zase zaniknou nové jámy, jiné se neustále prohlubují a mění. Snaha jeskyňářů vést kolmou šachtu nejhlubším závrtem sice už přinesla zajímavé výsledky, k podzemnímu toku ale zatím nedosáhla.
Nejbližší místo, kde se badatelům podařilo zastihnout jeho vody (nebo alespoň jeden z jeho přítoků) je od vývěru vzdálen celé 3 kilometry vzdušnou čarou. Na dně propastí v lomu Čeřinka u Bubovic jsou jezírka, z nichž voda prokazatelně odtéká do neznámého podzemí nad Svatým Janem. Potvrdily to i pokusy s vypouštěním fluorescenčního barviva. Vzhledem k tomu, že podzemní řeka nikdy neteče přímo a že do vodním tokem vyhloubených chodeb může ústit i řada přítoků, odboček v několika výškových úrovních, mohlo by tu jít o podzemní systém v délce mnoha kilometrů, jaký nemá v Čechách obdoby. Co všechno se v něm asi skrývá, zda podzemní jezera, dómy s bohatou výzdobou a spletitý labyrint chodeb, nebo jen dutiny zaplavené v celém svém profilu vodou - to se dá dnes jen stěží odhadnout.
Podrobný chemický rozbor, obsah plynů a podíl izotopů naznačil, že vody prameniště pod Svatým Janem zřejmě pocházejí z několika podzemních systémů - možná až ze čtyř. Zatímco největší část vod se v podzemí zdržovala celá léta a možná i desítky let, menší část jen měsíce nebo týdny. Za travertinovou bariérou proto možná na jeskyňáře čeká nejedno překvapení.
Zatím známe jen dva základní body systému: Svatý Jan a jeskyně v lomu na Čeřince. Tajemný podzemní labyrint je tedy někde mezi nimi. Jedno podezřelé místo objevíme už při pohledu na podrobnější mapu: nedaleko Bubovic je jinak ničím nezajímavý kus pole označen jménem V hlubotocích. Že by lidová tradice tímto způsobem uchovala nějakou událost související s podzemním tokem?
Druhým takovým nápadným místem jsou rozsáhlé, ale dnes již opuštěné lomy Solway nedaleko závrtů nad Svatým Janem. Sem se soustřeďuje nejvíc starých vyprávění naznačujících možnost existence rozsáhlých podzemních prostor. Kdysi se tu prý po odstřelu zřítila kamsi do podzemí celá velká skála. Mluví se také o jeskyni s bohatou krápníkovou výzdobou a potokem, kterou odhalila těžba kamene - a v zápětí zlikvidovala.
Konkrétnější zprávu o jakési dnes neznámé a pravděpodobně odtěžené nebo zavalené jeskyni v těchto místech zanechal Hippolit Guarinonius, dvorní lékař císaře Rudolfa II. Ten roku 1610 napsal: „U Svatého Jana, v pohoří nejbližším nahoře hluboká jest jeskyně, do níž se po několika vysokých k tomu přihotovených stromech sestupuje. A za ní rovnou v té hoře jeskyně hluboká a dlouhá jest."
Tyto dutiny však zmizely - s největší pravděpodobností nenávratně, když se skála lidskou činností měnila na stavební kámen, vápno a cement. Není však ani vyloučeno, že se jejich vchody uzavřely závaly či nánosy a čas je k nepoznání zamaskoval.
Dnes je nejnadějnější lokalitou Nová Aragonitová jeskyně, místo, kde se zatím odehrál patrně jeden z nejrozsáhlejších pokusů o průnik do neznámého systému.
Nová Aragonitová jeskyně je (tak jako mnoho dalších dutin Českého krasu) prakticky celá zanesená náplavy. Jeskyňáři museli hlínu ze stísněných prostor dobývat a vyvážet ven, samozřejmě jen ve svém volném čase a zcela zdarma. Podařilo se jim objevit rýhu vyhloubenou ve stropě vodou, která směřovala stále hlouběji. Až dosud tu však jeskyňáři na větší volné prostory nenarazili a neuspěla ani sonda kopaná na místě, kde se točil proutek v rukou senzibila. Nicméně speciální citlivý mikrofon prý odhalil zvuk vody tekoucí kdesi daleko ve skalním masivu. Práce tu stále (i když pomalu) pokračují a speleologové mají políčeno i na další podezřelá místa.
Problém podzemního toku u Svatého Jana se však zatím rozřešit nepodařilo. I když...
Není jeskyňář jako jeskyňář. Vedle organizovaných skupin existují jednotlivci, často tak trochu podivíni, kteří nijak nestojí o to, aby do jejich království zavítal někdo jiný. Právě v Českém krasu má podzemní samotářství dlouhou a bohatou tradici. Osaměle tu v podzemí vyháněl zlé duchy už svatý Prokop, tady za neuvěřitelně bědných materiálních podmínek prováděl svá jeskynní a archeologická bádání vlastenecký kněz, učenec a romantik Václav Krolmus, působil tu dnes již legendární učenec-samorost Jaroslav Petrbok, zde se měl v podzemí během padesátých let minulého století pohybovat i tajemný Haken. Podobní samotáři se spouštějí pod zem i dnes, aniž by brali ohledy na to, že i tak nemalá rizika speleologie se při osamělém bádání ještě zvyšují. Své objevy si nechávají pro sebe, pečlivě za sebou zametají stopy...
Jeden z nich před časem rozeslal svým přátelům pozoruhodnou novoročenku. Je na ní vyfotografován pomocí samospouště, jak pluje na gumovém člunu po rozlehlém podzemním jezeře. Jediné, co je ochoten o této lokalitě říct, že se nachází v Českém krasu. Žert? Zdařilý trik? Většina jeskyňářů soudí, že nikoliv.
A pak, že u nás už není co objevovat.
Ale možná je to jen další z mnoha legend Českého krasu.
Zdroj:Jan A.Novák,Tajemné Česko,Nakladatelství XYZ 2010

Atentáty na české panovníky
Podle nových Dějin Zemí Koruny české, panovalo u nás šedesát sedm panovníků, pokud za prvého z nich počítáme franského kupce Sáma. Z tohoto velkého počtu podlehlo atentátu pouze pět českých vládců!
Je to hodně nebo málo?
Český kníže Sv. Václav panoval někdy v letech 922-5 až 935 (někdy se udává 929) zavražděn v Boleslavi (z dnešního pohledu Staré) z popudu svého bratra Boleslava I. Ukrutného. Zavraždili jej meči a oštěpy bojovníci z Boleslavovi družiny. Jedna ze zásadních událostí našich dějin, byť je velice rozporuplné, a o tom se vedou spory, v čem spočívá její zásadovost.
Český kníže Jaromír, panoval na střídačku v letech 1003 - 1034, celkem čtyřikrát začal vládnout a vždycky, z různých důvodů, byl odejit. Poslední odchod byl na rozdíl od předchozích dobrovolný, a to do knížecího důchodu. Přesto byl dne 4. listopadu roku 1035 na něj spáchán atentát, kterému podlehl. Způsob provedení byl naprosto ojedinělý. Vrah ho probodl, při vykonávání potřeby, v sedě na záchodě, -a to prosím zespodu! Říkalo se, že to prý byla pomsta Vršovců. Panuje obecná shoda, že to je velmi pravděpodobné.
Český kníže Břetislav II., panoval od září 1094. Před Vánoci pobýval na dvorci Zbečno a trávil čas lovem. Při návratu z lovu, večer 20. prosince roku 1100 byl dýkou těžce raněn úkladným vrahem, o kterém nic nevíme, až na to, že se jmenoval Lork. V noci na 22. prosince Břetislav II. na následky zranění zemřel. Vrah po atentátu v noci, či spíše v podvečer ale už za tmy, na útěku, nedaleko místa činu, spadl do studny a zranil se přitom vlastním mečem. Někdo z knížecí družiny mu uťal hlavu, a tak bylo sice možno zjistit, kdo byl vrah, ale nebylo možno zvědět, kdo se za atentátem skrýval. Jako obvykle byli za strůjce vraždy nařčeni Vršovci, v tomto případě jejich předáci Božej a Mutina, které Břetislav před několika lety poslal do vyhnanství.
Český kníže Svatopluk panoval 1107 až 1109, kdy byl zavražděn. Dle kronikáře Kosmy „Postavil se (vrah) pod košatým bukem vedle cesty, kudy se chodilo ke královským stanům, číhaje na knížete, až se bude vraceti z dvora králova. Jakmile ho již za soumraku nočního spatřil, obklopeného velmi četným zástupem jeho družiny, vskočil na koně, a na chvíli se vmísiv doprostřed zástupu, s celým napětím sil namířiv mezi lopatky knížete házecí kopí. "
Toto se odehrálo při obléhání Hlohova ve Slezsku, kde pomáhal Svatopluk římskému králi Jindřichu V. proti Polákům. Vrahovi se podařilo zázrakem uprchnout. Říkalo se, že to provedl Jan, syn Čestův z rodu Vršovců, žijící v té době v Polsku.
Posledním českým panovníkem, který podlehl atentátu, byl král Václav III. Dne 4. srpna roku 1306 v Olomouci, jej při odpoledním odpočinku zavraždili dýkou. Neznámý atentátník byl bezprostředně po činu chycen a ubit. Bylo to na výpravě do Polska, proti Vladislavu Lokietkovi. Událost dostatečně známá, i když nikdy nevysvětlená. Tímto atentátem vymřel přemyslovský rod v královské linii.
S potěšením však můžeme konstatoval, že k dalším vraždám českých králů nedošlo.
Jen náš císař pán František Josef I. se štěstím unikl 18. února 1853 vražednému útoku. A protože tato událost na rozdíl od předešlých, není v obecném povědomí příliš zakotvena, zmíním se o ní šířeji. Seběhlo se to takto:
Císař František Josef, jak bývalo jeho pravidelným zvykem,, v doprovodu svého adjutanta Maxmiliána O'Donella procházeli vídeňských hradbách. Pozorně přitom sledoval výcvik vojáků vídeňské posádky. Blížilo se poledne, když se císař rozhodl vrátit. V té chvíli vyskočil z davu přihlížejících Vídeňanů mladík a s výkřikem „Eljén Kossuth!" (Sláva Kossuthovi!) bodl Jeho Veličenstvo krku... Vysoký tuhý límec císařovy hulánské uniformy zachránil panovníkův život. Ostří nože, jímž atentátník zaútočil, se ohnulo, tak byla rána silná... Jeho Veličenstvo stačilo zvolat legendární větu: „ Uklidněte se, nic to není! Sdílím jen osud svých statečných vojáků v Miláně." (Dva týdny předtím totiž bojovníci za sjednocen Itálie přepadli strážnici a zabili dvanáct a zranili více než sedmdesát rakouských vojáků.)
Ministr Kempen si vzpomněl na zvláštní dýku, kterou právě včera obdržel od svého milánského důvěrníka a kterou ukázal císaři. Od policejních agentů věděl, že Lájoš Kossuth, vůdce maďarských povstalců, opustil Londýn. Maďarský výkřik atentátníka a použitá zbraň připadaly poněkud přímočarému Kempenovi jako začátek stopy, která podle jeho mínění vedla k maďarským emigrantům a k italským odpůrcům rakouského panství na Apeninském poloostrově.
Doufal, že mu pomůže výslech útočníka, kterého vzápětí po je činu zadržel O'Donell spolu s chrabrým vídeňským řezníkem Josefem Ettenreichem. Při prvním výslechu vojenští vyšetřovatelé zjistili, že pachatelem je jednadvacetiletý krejčovský tovaryš Jánoš Libányi. Atentátník vypovídal, že motivem jeho činu je nenávist vůči panovníkovi, jehož jménem potlačila rakouská a ruská vojska uherskou samostatnost... Pachatel odmítal jakékoli spojení s maďarskou emigrací a Kempen láteřil. „Vyšetřování Libényiho nepostupuje kupředu," poznamenal si do deníku, „jak by mohlo, když on částečně lže a částečně uvádí nepravdy." Policejní ministr přivolal na pomoc jakousi paní Leschtinovou, ovládající hypnózu. Nepřiměla sice Libényiho k přiznání, ale předpověděla, že by na císaře mohly být spáchány ještě další dva atentáty - při projížďce v Prátru či při návštěvě Dvorního divadla, připravované dvěma Libényiho kumpány. Kempen dostal další důvod k posílení výjimečného stavu, který vládl ve Vídni již od roku 1848. Vídeňské noviny dojemně popisovaly, jak „vyšetřovanec ukazoval s počátku mnoho vzdorovitosti a zatvrzelosti. Šestidenní výslechy a kněžské působení vzbudily v něm však uznání nesmírné tíže jeho zločinů, takže se srdnatost jeho a pevnost pod vahou hnětoucí viny zlomila. Mysli jeho zmocňovala se nejsrdečnější zkroušenost a potoky slzí dal nejpatrnější důkazy nejhlubšího pokání."
Přes projevenou lítost vynesl vojenský soud na Libényim očeká -aný výrok: „... pro zločin velezrady úkladně vražedným přepadením nejv.(yšší) osoby J.(eho) c. k. apošt.(olského) Velič.(enstva) Františka Josefa Prvního, ke smrti provázen odsouzen."
(Miloslav Martínek)
26. února ráno došlo za silné sněhové vánice k veřejné popravě atentátníka. Následujícího dne podepsal policejní ministr svobodný pán Kempen von Fichtenstamm čtyři rozsudky smrti nad dalšími Maďary Lékařská zpráva o stavu napadeného císaře, podepsaná dvorním radou MUDr. Seeburgem a chirurgem Waltmannem, veřejnost uklidnila: „Rána, ježto byla jeho c. kr. apoštol. Veličenstvu dnes úkladně v týle učiněná, nedotkla se ku štěstí žádných částek, jimiž by hrozilo nebezpečenství. Otřesení, ježto bodením zbraně bylo způsobeno, s následky svými se zmenšuje."
Zdroj:Dějiny Zemí koruny české, Královský pitaval - Hrych,Česal,Regia 2004,internet
---
Poznámka: Zatímco císař útoku atentátníka unikl, neměla toto štěstí jeho manželka, rakousko-uherská císařovna Alžběta, v mládí nazývaná Sisi. Z počáteční velké lásky s touto bavorskou princeznou se časem - především vinou císařovy panovačné matky, ale snad i vinou osobních vlastností pedantského císaře, člověka bez rozletu - vyvinul nepříliš šťastný poměr, „kdy docházelo k trapným scénám mezi obě manželi, při nichž císařovna nechovala se vždy pasivně a z nichž císař velmi často nevycházel jako vítěz", jak zaznamenal císařův osobní komorník. Stále krásná císařovna se zdržovala posléze ve Vídni velmi zřídka a většinu času trávila na cestách. Jedna z těchto cest se jí stala osudnou.
Tragický konec císařovnin je znám. Při procházce kolem jezera v Ženevě, 10. září 1898, byla císařovna zavražděna italským anarchistou Luigi Luchenim, jenž jí vrazil ostrý pilník do srdce. Energická císařovna povstala, šla ještě asi sto kroků pevným krokem, pak zhroutila se ve mdlobách k zemi a zemřela několik minut poté, následkem vnitřního vykrvácení.
„Nikdo neví, čím mi tato žena byla," prohlásil císař v mé přítomnosti hraběti Paarovi, když byl obdržel zprávu o smrti císařovnině. Měli jsme tehdy jeti na manévry do Maďarska, když se velkovévodkyně Valerie (císařova dcera) ohlásila u císaře a bez odkladu sdělila mu zdrcující zprávu. Císař nehnul brvou. „Tedy mrtva," bylo jediné co mimo věty nahoře uvedené řekl. Od té do neslyšel jsem císaře nikdy více mluviti o císařovně.
(Císařův komorník Evžen Ketterle)
V té době bylo císařově milence, herečce Kateřině Schrattové, 45 let: v roce 1888 se s ní sblížil právě z podnětu své manželky Alžběty, která mu asi chtěla obstarat náhradu za své odcizení: „Byl to zvláštní, téměř nepochopitelný vztah, který se mezi oběma ženami vyvinul, přičemž Alžběta se střídavě chovala se sesterskou důvěrností a odmítavým chladem" (Sigrid Maria Grossingová). V přátelství s oddanou Kateřinou Schrattovou nacházel císař náhradu po tragických koncích blízkých členů své rodiny, i když po císařovnině smrti se Schrattová stávala předmětem intrik císařovy nepříjemné dcery Marie Valerie.

Chopinova preludia
Letos uplynulo dvě stě let od narození od narození jednoho z nejoblíbenějších klavírních skladatelů Fryderyka Chopina, jehož krátký život se odehrál mezi lety 1810 a 1849. Hloubku jeho romantického hudebního cítění vyjádřil hezky anglický spisovatel Oscar Wilde, který jednou řekl: „Když jsem si zahrál Chopina, měl jsem pocit, že naříkám nad hříchy, které jsem nikdy nespáchal, a truchlím nad tragédiemi, které jsem já sám nikdy nezažil.“ Americký deník Wall Street Journal píše o klavíristovi a hudebním pedagogovi Davidu Dubalovi, který svůj nástroj popularizuje v rozhlasovém pořadu Jde o klavír, který se dá na internetu poslouchat na celém světě. V jednom z nich se věnuje Chopinovým preludiím, které milovníci klavírní hry většinou velmi dobře znají.
Většina ze 24 Chopinových preludií vznikla v letech 1837 až 1838. Jsou to úplné miniatury a v době, kdy převažující hudební formou byla symfonie a sonáta, byla tato aforistická preludia revolučním činem. Až na dvě obsahují všechny jedinou hudební myšlenku, ale každá z nich je propracovaná až na dřeň. Tak krátké skladby ještě hudební svět nepoznal - deset je kratších než minuta a devět je jen o něco delších. Jen proslulé preludium číslo 15 přezdívané Dešťové kapky, trvá čtyři a půl minuty, což byla délka charakteristická pro malý hudební kousek.
Čtrnáct preludií vyzařuje světlo, veselí, průzračnost a štěstí, v sedmi slyšíme hněv, vztek a vzdor a tři jsou plná žalu. Každé z nich je mistrovsky vyjádřená emoce spojená s jedinečnou klavírní originalitou a důvtipem. Řada z nich je těžko hratelná – když si je prohlížel skladatelův současník Robert Schumann, řekl, že Chopin je nejpyšnější poetická duše své doby.
Odkud bral Chopin inspiraci? Jako dítě žil ve Varšavě a hudebně vyrostl na tehdy prakticky nehraných preludiích a fugách Johanna Sebastiana Bacha, komponovaných ve všech durových a mollových tóninách a seřazených do celku, který je znám jako Temperovaný klavír. Chopin byl jedním z mála pianistů své doby, který hrál většinu z nich, a Bach zůstal jeho ideálem. Jeho Temperovaný klavír si vzal v listopadu roku 1838 na středomořskou Mallorku, kde jeho preludia nabyla konečné podoby. Na rozdíl od Bachova vzoru k nim nejsou přiřazeny fugy, které romantičtí skladatelé na rozdíl od baroka psali jen zřídka. Všechna Chopinova preludia komponovaná pro každou durovou a mollovou tóninu si vystačí sama. Můžeme se ptát, čemu předcházejí, a myslet si, že prostě jen dalšímu preludiu, ale možná jsou to předehry k nekonečnu. Nevíme, jestli je Chopin myslel jako cyklus, ale dnešní klavíristé je většinou hrají jako celek.
Chopinovy romantické miniatury jsou malé romantické mikrokosmy a staly se inspirací řady dalších preludií, které psal Alexandr Skrjabin, Claude Debussy, Sergej Rachmaninov a další skladatelé. Autor těchto řádek píše, že spousta lidí dospěla k velké hudbě hlavně díky Chopinovi. On sám vyrůstal v americkém Clevelandu, kde poslouchal rozhlasový pořad, jehož úvodní hudba ho zaujala hned napoprvé, přestože nevěděl, o co jde.
Ta relace se hrála mnohem později, než malý chlapec chodil spát, a tak se občas plížil ze schodů, zapnul rádio a nasával proudy hudby. Až později, když se sám začal učit hrát na klavír, zjistil, že to bylo Chopinovo preludium číslo 7 A-dur. Za čas už ho uměl zahrát sám, což byl veliký zážitek. Až později zjistil, že existuje dalších 23 preludií, které si zamiloval stejně a vždycky je rád hraje i vyučuje.
Zdroj:ČRo6